Neomodernismus nerozlišuje mezi ideologií a teologií, kterou chápe pouze jako ideologii opřenou o víru v nadpřirozené, lidský rozum přesahující danosti a jevy.

Ideologii chápe jako zejména ideologii politickou, avšak současně zdůrazňuje její napojení na všechny ostatní dosud vytvořené racionálně podložené soustavy idejí, teorií, názorů a hodnot. Nepojímá ji jako něco jednoznačně či napevno dané, ale jako multilektický systém. Na rozdíl od teologických a jiných ustálených ideologií počítá s dalším vývojem a požaduje ho.

Ústředním neomodernistickým ideologickým pojmem je demokracie, kterou nechápe jako vládu lidu, ale jako politický systém lidu nebo alespoň jeho naprosté většině sloužící. Neproklamuje demokracii proto, že „nic lepšího dosud nebylo vymyšleno“, ale proto, že ji považuje za nadčasový politický systém, stav a proces.

Ve srovnání s autokratickými společnostmi je demokracie komplikovanější, což má své četné nevýhody, její výhody však jednoznačně převažují. Má různé podoby a stupně, od pseudodemokracie po nedosažitelnou ideální demokracii, a tyto stupně se v průběhu času mění, neboť každá demokracie neustále čelí jednak vnitřnímu tlaku vlastních autokratických sil, jednak vnějšímu tlaku autokratických režimů. Proto musí důsledně rozlišovat mezi tolerancí a netolerancí a za určitých okolností se musí bránit i nedemokratickými, vždy ovšem dané konkrétní situaci přizpůsobenými a eticky opodstatněnými prostředky.

Již tolikrát se v dějinách lidstva zdálo, že demokracie je natrvalo zakotvena na že její principy jsou již jasné a neoddiskutovatelné, a přesto byla a je znovu a znovu potlačována. Václav Havel to vyjádřil přirovnáním k Masarykovým idejím: „Osud jeho idejí se podobá osudu jeho pomníků. Dramatický běh posledních desítiletí způsobil, že jeho pomníky se zanořovaly kamsi do skrýší či zcela mizely, aby se opět, byť často jen nakrátko, vynořovaly a objevovaly, opět mizely a dnes byly už poněkolikáté zase objevovány a vztyčovány“ .

Je skoro neuvěřitelné, jak nosné byly už řecké a římské demokracie, a přesto se udržely vždy na jen krátkou dobu. Snad nejinstruktivnější analýzu řecké demokracie a jejího vývoje podal Karl R. Popper v knize Otevřená společnost a její nepřátelé (sv. 1). Uvedl ji citací Perikla:
„My totiž máme státní řízení, které nepotřebuje nic závidět zákonům sousedů, spíš jsme sami příkladem jiným, než abychom druhé napodobovali. Říká se mu demokracie, vláda lidu, protože se opírá o většinu, ne jen o několik málo jednotlivců; podle zákona mají všichni stejná práva, když jde o soukromé zájmy. Pokud však jde o společenský význam, má mít při vybírání pro veřejné úřady každý přednost podle toho, v čem vyniká, podle schopností, ne podle své příslušnosti k určité skupině… Ve veřejném životě nepřekračujeme zákony, především ze studu; posloucháme své spoluobčany, kteří právě zastávají úřady… Milujeme krásu, ale s mírou, a milujeme vědění, ale bez změkčilosti. Bohatství užíváme spíš proto, že nám umožňuje přiměřeně jednat, než proto, abychom se jím v řeči chlubili, a přiznat se k chudobě není pro nikoho hanba, ale spíš je hanbou nedělat nic, aby se z ní člověk dostal… Člověka, který se nezajímá o politiku, považujeme ne za člověka držícího se stranou, ale přímo za neužitečného…“

Ještě pozoruhodnější je Popperovo pochopení rozdílu mezi Sokratem a jeho žákem Platonem. Sokrates nebyl příznivcem tehdejší athénské demokracie, a přesto právě novodobí demokraté navázali na něj, kdežto na Platona dodnes navazují spíše teokraté a autokraté. Je to proto, že pokud Masaryk tvrdil, že „demokracie potřebuje vůdce, ne pány“, Sokrates se obracel na vůdce, kdežto Platon na pány. Je smutným osudem lidstva, že Sokrates byl na staletí téměř zapomenut, kdežto na Platonovi (a později i na Aristotelovi) středověká teokracie vystavěla svou ideologii a opřela se o ni.

Pro Poppera je příznačné, že přestože bytostný filosof, se vyjadřoval velmi srozumitelně: „Přechod od uzavřené společnosti k otevřené lze považovat za jednu z nejhlubších revolucí, jaké kdy lidstvo prodělalo. Následkem toho, co jsme popsali jako biologický charakter uzavřené společnosti, musel tento přechod znamenal mimořádný otřes… Řekové pro nás započali onu velkou revoluci, která je zřejmě stále ještě ve svém počátku… Začal se prosazovat humanismus, jediná možná víra otevřené společnosti… Sokrates učil, že musíme mít víru v lidský rozum, že se musíme vyhýbat dogmatismu, že se musíme vyvarovat misologie, nedůvěry v teorii a rozum, a magických postojů lidí, kteří si z moudrosti činí modlu. Jinými slovy Sokrates učil, že duchem vědy je kritika… Neochotni a neschopni pomoci lidstvu na nesnadné cestě k budoucnosti, pokoušeli se někteří ‚vzdělanci‘ přimět lidstvo k obratu do minulosti. Neschopni vést po nové cestě, mohli se stát pouze vůdci odvěké vzpoury proti svobodě. Prosazování jejich nadřazenosti v boji proti rovnosti se pro ně stalo o to nezbytnější, že to byli (použijeme-li sokratovského jazyka) misantropové a misologové, neschopní oné prosté obyčejné velkorysosti, která inspiruje… Mezi demokratickou a totalitární kritikou je zásadní rozdíl. Sokratova kritika byla demokratická a vskutku taková, jaká patří k samé podstatě demokracie… Jeho výzva byla mravní a jeho teorie individuality (nebo ‚duše‘, máme-li tomuto slovu dát přednost) je podle mého názoru naukou mravní a nikoli metafyzickou.“

Masaryk se v Hovorech s TGM vyjádřil v podobném duchu: „Demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství; není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuze. Ale pravá diskuze je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností – slovo sněm má krásný smysl, jen ho učinit tělem!... Vím, že lidé si nejsou rovni; nikde na zemi, v lidech ani v přírodě není rovnosti – je rozmanitost… Komunismus odmítám. Bez individualismu, bez nadaných a vynalézavých jedinců, bez schopných vůdců, bez géniů práce pro společnost se nedá rozumně a spravedlivě organizovat. Demokracie po stránce sociální znamená překonání degradující bědnosti; v republice, v demokracii nesmí být možné, aby jednotlivci nebo stavy vykořisťovali své spoluobčany – v demokracii člověk člověku nesmí být prostředkem. Ta přirozená rozmanitost musí být uspořádána dělbou a hierarchií funkcí a práce; není možná organizace bez lidí nadřízených a podřízených, ale musí to být právě organizace a ne privilegium, ne aristokratické panování, ale vzájemná služba... Přijímám demokracii i s důsledky hospodářskými a materiálními; ale zakládám ji na lásce… Láska rozumná, náboženství řízené rozumem bude uskutečňovat humanitu zákonem, ale nikdy nás nezbaví mravního závazku účasti a osobní pomoci… Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby… Demokracie sama lidi nevychová. Slušní, opravdoví lidé se vychovávají rodinou, školami, církvemi, státní správou, literaturou, žurnalistikou a tak dál… Demokracii dělají demokrati a lepší demokracii lepší demokrati… Potřebujeme vzdělané a poctivé kritiky, kteří mají občanskou mužnost a kuráž; pravá kritika není negace ani svalování odpovědnosti na druhé, ale spolupráce a spoluodpovědnost… Jsem zásadním, ale ne slepým přívržencem demokracie… Demokracie je zárukou míru. Pro nás i pro svět.“

Václav Havel, poučen vývojem světa v 20. století a znepokojen výhledy do budoucnosti, byl skeptičtější: „Tento svět a především Evropa se v závěru druhého tisíciletí po Kristu ocitá na zvláštní křižovatce: dlouho nebylo tolik důvodů k naději, že všechno dobře dopadne, a nikdy nebylo zároveň tolik důvodů k obavě, že kdyby dopadlo všechno špatně, byla by to katastrofa definitivní.
Není těžké doložit, že všechny hlavní hrozby, jimž musí dnešní svět čelit, od atomové války přes katastrofu ekologickou až po katastrofu sociálně civilizační (tím myslím prohlubující se propast mezi bohatými a chudými jednotlivci i národy), mají kdesi ve svých útrobách skrytu jednu společnou příčinu: nenápadnou proměnu slova původně pokorného ve slovo pyšné. Pyšně si člověk začal myslet, že jako vrchol a pán tvorstva rozumí kompletně přírodě a může si s ní dělat, co chce. Pyšně si začal myslet, že jako majitel rozumu je schopen kompletně pochopit své vlastní dějiny a naplánovat pak všem šťastný život, a že mu to dává dokonce právo každého, komu se jeho plán nezamlouvá, smést z cesty v zájmu údajně lepší budoucnosti všech, k níž nalezl ten jediný a pravý klíč.“

Současný západní svět se nachází ve stále se prohlubující krizi, na niž upozornil Masaryk již koncem 19. století a na kterou později poukázali i mnozí další myslitelé, kromě jiných Huxley a Lorenz. Tato krize není primárně dána tím, že Západ se stále víc odchyluje od křesťanství, ale tím, že za ně jako náhradu dosud nenašel jinou podobně nosnou a přitažlivou ideologii. Měl by se vrátit k idejím a vizím, které ho počínaje antikou a raným křesťanstvím formovaly a které mu díky reformaci, osvícenství a modernismu daly jeho duchovní i hmotnou sílu, obnovit je a především dál rozvíjet.

Na řeckou demokracii a rané křesťanství navázaly dva hlavní, navzájem si odporující ideové proudy, realisticko-idealistický a mýticko-materialistický. Oba tyto proudy se postupně odklonily od víry v boha (středověké křesťanství sice ne ‚de jure‘, ale de facto, neboť splynulo s feudalismem), zatímco však první proud zejména od víry v boha zjeveného, druhý proud víru v boha od konce 18. století průběžně nahrazoval ideologiemi, jakými byly liberalismus, marxismus, fašismus, nacismus, nacionalismus a postmodernismus. První proud vyústil v modernismus a ‚nové náboženství‘ T. G. Masaryka, druhý proud počínaje romantismem ve stále se prohlubující dekadenci, v současné době reprezentovanou ‚novým světovým řádem‘.

Pro první proud bylo charakteristické, že na jedné straně sledoval odvěkou a víceméně stabilní linii pokroku, na druhé straně se vždy jevil jako revoluční a zesiloval v okamžicích, kdy jednotlivé politické systémy nastolené druhým proudem selhávaly. Příznačné bylo i to, že tím, jak stále víc apeloval na kritický rozum, postupně vždy ztrácel na masové atraktivnosti, kdežto druhý proud se neustále obnovoval, zejména proto, že oslovoval v člověku dodnes převažující archaické složky jeho psychiky a že mimo jiné stavěl na mýtu, že materiální bohatství znamená štěstí. Realisticko-idealistický směr stavěl ‚jen‘ na navzájem a vždy i zpětně propojených a podmiňujících se základních pilířích pravda–dobro–štěstí (štěstí-dobro-pravda, dobro-pravda-štěstí). Materiální bohatství považoval za potřebné jen v té míře, aby zajistilo člověku důstojný život a dalo mu podmínky pro pokud možno všestranný a harmonický osobnostní rozvoj.

Rozdíl mezi oběma těmito proudy nebyl vždy viditelný, mimo jiné proto, že též druhý proud mnohdy přicházel s nově oslovujícími, racionálními a nosnými, vždy ovšem přinejmenším fragmentárními a mezerovitými idejemi. Každá materialistická ideologie je mýtická, neboť nedoceňuje význam lidského ducha, vyšších idejí, vyšší kultury a kritického rozumu. Druhý proud proto v sobě od počátku nesl zárodky postupné degradace a depravace a jím nastolené režimy se proto udržovaly jen pomocí demagogických až nepodložených apologií, násilí a jiných prostředků. Současná anonymní meritokracie (navzájem propojený ‚triumvirát obchodu, médií a politiky‘) je dokladem pokroku pouze ve smyslu sofistikovanosti a nenápadnosti svévole a útlaku.

Nevyvratitelný ideový primát ‚Masarykovy‘ 1. československé republiky převzaly v průběhu 20. století evropské sociální státy, koncept sociálně tržní ekonomiky je však nyní oslabený a udržuje se – a se stále většími obtížemi – pouze ve státech severozápadní Evropy. Současný nový světový řád se snaží vyvolat zdání, stejně jako všechny dosavadní mýticko-materialistické režimy, že je nepřemožitelný a ‚věčný‘, avšak i on dříve nebo později zanikne.

Masaryka je dnes třeba doplnit hlavně o ekologii a jeho humanitní demokracii je třeba rozšířit na všeobecně pojatou etistní demokracii. Přičinili se o to především zakladatelé Zelených, neboť vyvolali ideovou revoluci srovnatelnou s reformací: zatímco reformace obrátila pozornost myslitelů od boha k člověku, Zelení ji obrátili k přírodě a Zemi. Nově formulovali to, čemu se říká evropské hodnoty, a obohatili je o svůj pohled na svět. Jejich přínos je nejlépe vystižen v Chartě evropských Zelených z r. 2006.

Nacházet hranice mezi násilím a nenásilím, jednotou a růzností, vlastní a kolektivní pravdou a obecnou jednotou a růzností je jedním z nejnesnadnějších, avšak zároveň i nejdůležitějších úkolů budoucnosti.

Týká se to zejména levicové vs. pravicové orientace demokracie. Neomodernismus chápe demokracii jako středovou s uměřenou levicovou tendencí. Uznává sociálně tržní ekonomiku, jak byla ve třicátých letech 20. století formulována německým ekonomem a sociologem Alfredem Müllerem-Armackem a počátkem padesátých let prosazena kancléřem Erhardem v Západním Německu.

Pravolevé těžiště a plnost demokracie jsou ovlivněny vývojovým stadiem dané konkrétní společnosti, její všeobecnou informovaností, vzdělaností a etickou úrovní. Politický střed je proto jiný ve státech jihovýchodní Evropy než ve státech severozápadní Evropy, které si mohou dovolit větší levicovost, neboť jsou vývojově dál, hlavně proto, že prošly reformací a že osvícenství a modernismus v nich zanechaly hluboké stopy.

Pojem demokracie nesnese žádné přívlastky, jednak proto, že dobře pojatá a vymezená demokracie žádné nepotřebuje, jednak proto, že přívlastky ji zužují a obvykle i tendenčně zkreslují. Neomodernimus proto připouští pouze pojem etistní demokracie, neboť demokracii co do cílů nezkresluje a etiku demokracie potřebuje a vždy potřebovala ze všeho nejvíc.