Neomodernismus hlásá obrat k důslednému respektování psychologie, zejména hlubinné, k němuž se filosofové a většina osatních myslitelů (o politicích nemluvě) dosud neodhodlali, zřejmě hlavně proto, že by museli v první řadě začít sami u sebe: aby se oprostili od ‚spodních‘ popudů a tendencí zkreslujících myšlení, museli by se s psychologií dobře obeznámit a především projít hlubinnou psychoterapií.

Chybou Augusta Comta nebylo ani tak to, že psychologii nepovažoval za vědu, jako spíše, že ji oddělil od sociologie a ostatních humanitních oborů. Psychologie je sice skutečně ještě méně vědecká než většina jiných humanitních oborů, rozdíl je ovšem pouze kvantitativní, ne kvalitativní – i ostatní humanitní obory z vědeckých poznatků pouze více nebo méně čerpají. Platí to zejména pro makroekonomii, a na ní je to dokonce snad ze všeho nejviditelnější, neboť se v ní dodnes střetávají různé, mnohdy i zcela protichůdné, zkreslené subjektivní názory. Comtovo ‚deklasování‘ psychologie dosud bohužel přetrvává a psychologie a sekundáně též ostatní humanitní obory včetně politologie na to doplácejí.

Polský psycholog Pietrasiński uvádí , že je jednou integrálních součástí lidské inteligence je vnímavost k problémům. Je to sice spíše osobnostní faktor, k úspěšnosti poznávání, stejně jako mnoho jiných osobnostních vlivů, však může účinně přispívat. Jiní psychologové tvrdí, že snad nejdůležitějším požadavkem na výchovu dítěte je neutlumit jeho všímavost, zvídavost a potřeba nalezené problémy řešit. Masaryk jakoby ‚na každém kroku‘ dodává, že každé řešení bez z něho vyplývajícího jednání postrádá smysl.

Také psychologie má svou ideologii, v podobném smyslu jako demokracie: i v psychologii je rozhodující, jaký má cíl či ideál a jak cílené má poznávací a pracovní, zejména psychoterapeutické metody. Stejně jako všechny jiné humanitní obory musí sice svůj cíl určit primárně ze svých východisek, avšak neizolovaně. Je-li pro politologii cílem zdravá spolčenost‚ měla by pro psychologii všech odvětví být cílem zdravá, normální osobnost.

Zde se ovšem ukazuje, jak je to těžké. Již jen vymezit normalitu osobnosti je velkým, téměř neřešitelným problémem. Není dořešen ani v české dosud nepřekonané práci Syřišťové a kol., zejména proto, že je obtížné integrovat různá kriteria normality, přičemž žádné samo o sobě není směrodatné a může být dokonce zavádějící.

Jako hlavní Syřišťová vytýčila tato kriteria: 1. subjektivní – vlastní odhad daného jedince (kdo však nepodléhá sebeklamu?), 2. sociální – názor blízkého sociálního okolí (ale jakého a jak kompetentního?), 3. psychiatrické - přítomnost či nepřítomnost psychopatologických symptomů (ale jsou psychiatři a kliničtí psychologové opravdu kompetentnější než ‚obyčejní‘ lidé?) 4. statistické – odchylka od statistické normy (ale jaké společnosti, zdravé nebo víceméně nemocné?) 5. funkční – podle projevů a jednání (ale nebývají mnozí lidé harmoničtí jen navenek?). A k tomuto výčtu přistupují ještě kriteria další, snad neméně důležitá, jakými jsou pocit štěstí, vnitřní svobody, pocit vlastní identity, životního růstu, spokojenosti, seberealizace, dále duševní a fyzická výkonnost, soudnost, sebenáhled, neegocentričnost, mravnost, vnímavost, schopnost učit se ze zkušeností, názorová otevřenost, přiměřená spontaneita a emocionalita, adekvátní sebejistota, uvolněnost, přiměřená adaptabilita, sociabilita, duševní pružnost, emancipovanost, střídmost či naplňování jen přirozených lidských potřeb,odolnost ke stresu, tolerance k úzkosti či depresi, vůle a schopnost překonávat překážky atd.

Dalším problémem je, že ani hlubinná psychologie v tomto ohledu není příliš nápomocná, mimo jiné proto, že je dodnes částečně rozpolcená, jednak na Freudovskou a Janovovskou větev, které se ještě liší v pojímání tzv. psychických obran, ale které obě se snaží řešit nenormalitu víeméně jen překonáváním traumat z dětství („nejlepší jsme byli než jsme se narodili“) a nepřibírají větev Jungovskou, která přihlíží též ke „skladišti dávné historie“ člověka-zvířete.

Nemluvě ani o tom, že obecná psychologie nemá a zřejmě nikdy nebude mítn dostatečné jasno o podílu genetické dědičnosti. Existence tzv. konstituční neurózy byla sice prokázána u lidí i u zvířat, u ostatních duševních abnormalit je to ovšem složitější, a ještě složitější je posuzování podílu vrozené vs. tzv. sociální dědičnosti..

(Otázka pravdivého lidského poznání je v psychologii tedy stejně závažná jako v jiných vědních oborech. Sám mám jako bývalý klinický psycholog tuto otázku hluboce zažitou. Psycholog a zejména psychoterapeut má morální právo vést druhé jen tehdy, je-li svými znalostmi, schopností vcítění, realistickým úsudkem a celkovými osobnostními kvalitami dál než oni. Psychoterapeuté se proto v průběhu celého svého kariérního života neustále vzdělávají, doučují se v potřebných schopnostech a dovednostech, procházejí různými psychoterapiemi, včetně hlubinně analytických a skupinových, a to hlavně proto, aby získali pokud možno co největší sebenáhled. Někteří psychoterapeuté mají tyto vlastnosti ‚od přírody‘, někteří je školením a terapiemi postupně získávají, někdy i za pro ně bolestných okolností, někteří je nezískají nikdy. Psychologie a psychoterapie totiž, podobně jako umění, politika apod. láká jistý specifický druh lidí, mimo jiné tím, že jim poskytuje možnost ovládat druhé a přímo nebo nepřímo se nad ně vyvyšovat. V průběhu své dlouholeté praxe jsem mezi psychology poznal mnoho skvělých, ne-li výjimečných lidí s vysokou kulturou myšlení i chování, stejně jako ovšem i ty, kteří se svých nedostatků a omezení nezbavili ‚ať dělali co dělali‘. Mezi ‚úspěšnými‘ a veřejně známými psychology je podobně jako u filosofů, politiků a jiných ‚elit‘ takových jedinců procentuálně víc než mezi psychology ‚obyčejnými‘.)

Z Masarykových postřehů a úvah lze bez větších obtíží sestavit základní bipolární psychologickou typologii. Zatímco ‚koš‘ na její jedné straně obsahuje všechny lidské vlastnosti a sklony, které kritizoval, na opačné straně, samozřejmě s plynulým přechodem, stojí jeho nezkresleně uvažující, vnímající, osvícený, mravný, veřejně angažovaný a nebojácný člověk.

Osobně nosnější typologii neznám, zejména ne z hlediska její možné praktické upotřebitelnosti, včetně upotřebitelnosti pro psychoterapii a pedagogiku. Na ostatních polaritách - počínaje Freudovým narcistickým vs. objektově zaměřeným, Adlerovým mocenským-komplexy trpícím vs. společenským, Künkelovým egocentrickým vs. věcným, Frommovým nekrofilním vs. biofilním člověkem a řadou ostatních dialektik konče – mi buď něco vadí nebo něco chybí, nejčastěji širší hlubší filosofické, historické a sociologické souvislosti. Dlouho jsem nosil v hlavě Jungova individuovaného a Janovova reálného člověka, než jsem dospěl k závěru, že Masarykův realistický humanistický (etistický) demokrat je nejlépe cílený ideál člověka.

Nabízí se zde přesvěčivý důkaz, že žádný humanitní obor, pokud dostatečně nepříhléží k ostatním, nemůže být dobře orientován. Je-li například základním a obecným posláním psychologů pomáhat druhým, jak mohou mezi nimi být vyhraněně pravicoví ‚experti‘?

Psychologie vypracovala řadu kriterií podmiňujících ideální cíl, žádné z nich však tento problém plně neřeší. Zdá se, že jedno z nejplatnějších je kriterium obran či obranných systémů, jimiž se daný jedinec brání psychické bolesti (úzkosti, depresi atd.). Je to kriterium kvantitativní, neplatí zde ‚buď a nebo‘ – lidé se liší mírou podvědomých komplexů a z nich pramenících obran. Téměř zákonitě platí, že čím jsou obrany výraznější, tím víc brání danému jedinci vidět realitu svého vnitřního i vnějšího světa objektivně a současně jsou i rezistentnější vůči jakékoli změně k lepšímu. Fritz Künkel hovoří o ‚otvrdlosti‘, která může být u některých lidí téměř nezbouratelná a pouze za mimořádně vypjatých okolností končí celkovým psychickým zhroucením (podobně, jak končí totalitní politické systémy).

Jak říká spisovatel a hlasatel humanismu Kurt Vonnegut, svět ovládají takzvaná pépéčka (psychopathic personalities). „Jsou to lidé, kteří se narodili bez svědomí. Kvůli nim se celá naše země ocitla totálně vzhůru nohama. Pépéčka jsou na pohled normální, naprosto přesně chápou, jaké utrpení může jejich jednání způsobit, ale nestarají se o to. Nemohou se o to starat, protože jsou to magoři. Mají o kolečko víc. Vedou válku, která dělá z milionářů miliardáře a z miliardářů bilionáře… Chopili se vlády nad komunikacemi a nad školami. Jsou odhodlaní každý zkurvený den něco udělat a nebojí se. Na rozdíl od normálních lidí nejsou nikdy sužováni pochybnostmi.“

Je možno namítnout, že Masarykův přístup k moderní společnosti 19. století – zejména jeho výchozí teze, že svět se nachází v krizi – byl poněkud jednostranný, že jeho závěry byly od počátku přeexponované a příliš dalekosáhlé, případně, že byly jen jedním z ‚velkých vyprávění‘ modernismu a neplatily zejména v psychologickém slova smyslu, neboť člověk může prožít šťastný a plodný život relativně nezávisle na vnějších okolnostech, pokud k tomu je geneticky disponován a pokud v dětství neprožil větší psychická traumata. Lze ovšem vyslovit i protinámitku: z historického a sociologického hlediska Masarykovy závěry opodstatněné jsou a vývoj v podobě nárůstu obav o osud civilizace mu dává za pravdu. Pokud se jedná o současnost, postmodernista Vonnegut, vycházeje z jiné noetiky než Masaryk, říká, že přestože můžeme svět pochopit jen skrze jazyk a fikce, nezbavuje nás to závazku vůči duchovní a fyzické situaci Země.

Optimismus všech pokrokových buditelů a revolucionářů vyplýval z víry v pokrok. Ve snaze formulovat optimální ideologické zásady vesměs zapomínali na to, že se většinou nedají uskutečnit nebo jen částečně a jen na relativně krátkou dobu. Nepřipouštěli, že boj dobra s zlem je věčný a že pokud zlo v průběhu dějin vůbec ustupovalo, bylo to vždy jen částečně, protože přírodní a archetypické kořeny lidské mentality jsou víceméně neměnné a jsou silnější než lidská racionalita.

Buddhova, Sokratova a Masarykova výjimečnost vyplývá z toho, že se o změnu k lepšímu pokoušeli od kořene, ‚odspodu‘, tj. od člověka. Budha a Sokrates byli de facto prvními psychoterapeuty, a Masaryk, u vědomí toho, že rozum člověku dodnes nevládne, se sice o to snažil o to stejné, ovšem osobním příkladem a hlavně politickým působením. Heslem „demokracie je diskuse“ přímo navázal na Sokrata. A nebyl netrpělivý.