Sobotka neodepsal Dienstbiera, ale sebe
Jiří Dienstbier je na české politické scéně posledním nositelem étosu Charty 77 a po ní následujícího disentu, který nám vybojoval samostatnost a svobodu. Donedávna byl, stejně jako předtím jeho otec, jedním z nejoblíbenjěších českých politiků, což ho vyneslo do pozice reálného aspiranta na post presidenta republiky. Bohuslavu Sobotkovi výrazně pomohl k vítězství v posledních parlamentních volbách.
Pak nastala cesta dolů. Za leccos si mohl sám, ale především ho do ní srazili politici přímo nebo nepřímo spojení s minulým režimem, kteří u nás po Listopadu ovládli a dodnes ovládají pole. Tedy morálně pokleslí a nezřídka zkorumpovaní lháři a demagogové.
Z ryze kariérního hlediska Dienstbier udělal chybu, že přijal funkci ministra pro lidská práva, neboť to je v naší upadlé společnosti téměř zaručená cesta do politického hrobu. Z hlediska obecnějších kriterií se často neuměl chovat jako profesionální politik, byl příliš „jankovitý“, příliš okatě věřil ve své názory, málo naslouchal druhým, a v očích veřejnosti proto začal zapadat mezi ostatní politiky. Veřejnost mu však postupně stále víc křivdila.
„Umírněný“ lhář a demagog Bohuslav Sobotka ho zradil a vyhodil ho, místo toho, aby vyhodil svého „lánského“ zrádce Chovance, který je spolu se Zaorálkem (a jeho rektoskopíí vůči Číně a Rusku) pravou příčinou současného propadu preferencí ČSSD.
Sobotka je tedy ještě špatnější zprávou. Ve všech soudných lidech této země pohřbil poslední iluze, že mu jde o věc, ne především o sebe. Je to o to smutnější, že je to vzdělaný člověk, že dobře zná ideje a historii sociálně demokratického hnutí a že dobře zná i Masaryka. Těžko má v jeho straně někdo větší potenciál k posouzení, proč se jí nyní nedaří, a těžko je někdo v lepší pozici, aby k závěrům, které z toho vyvodí, přidal i správné kroky. Pokud by ovšem měl alespoň trochu pevnější páteř.
A pokud by byl i alespoň trochu moudřejší. Je možné téměř s jistotou tvrdit, že - stejně jako všichni Zemanové, Chovancové, Zaorálkové, Haškové, Škromachové, Tejcové, Zimolové a Březinové - dříve nebo později prohraje. Hlavně proto, že ČSSD nyní už nevede k lepšímu, ale naopak ji podobně jako oni poškozuje.
Je nemoudrý, protože je za léta strávená v politice už hluboko zanořený do chřtánu technologie moci a není už v jeho silách se z něho vymanit. Je nemoudrý, protože je stejně jako zajatci ve Platónově alegorické jeskyni obrácen zády ke světlu a vidí jen jeho chabé stíny.
Pokud prozatím neodepsal sebe, odepsal ČSSD. Obměnou dvou ministrů změnu dosavadního směru od deseti k pěti nenastolil. Jeho odpůrci si mnou ruce, protože je posílil, a nad jeho výrokem, že chce vyhrát příští parlamentní volby, se mohou jen srdečně smát. Nejpozději po volbách mu to spočítají.
Neuvědomuje si, protože si to nechce uvědomit, že i on a ČSSD mohou též podlehnout tlaku, který se nyní v celém euroamerickém světě bouří proti politickým estabišmentům, proti politikům nacházejícím se uvnitř málo průhledné bubliny, kteří se myslí, že zavedené pořádky, ve skutečnosti nepořádky, mohou existovat do nekonečna.
Dienstbier je na tom vlastně lépe. Je to bojovník a nevzdá se. Může svůj tábor Idealisté, což u nás dnes zní skoro masochisticky, proměnit v hnutí, například v natvrdo nazvané Sociálně demokratické hnutí.
Především se ovšem musí ze svého pádu poučit. Musí srazit kohoutí hřebínek, musí si nastavit zrcadlo a snažit se o sokratovské sebepoznání a masarykovské umění naslouchat. Pouhou kritikou a negacemi toho moc nedosáhne.
A měl by být přívětivý, alespoň zčásti tak jako jeho otec. Nebo jako Sanders. Nebo jako dnes už oba naši Stropničtí.
Pak nastala cesta dolů. Za leccos si mohl sám, ale především ho do ní srazili politici přímo nebo nepřímo spojení s minulým režimem, kteří u nás po Listopadu ovládli a dodnes ovládají pole. Tedy morálně pokleslí a nezřídka zkorumpovaní lháři a demagogové.
Z ryze kariérního hlediska Dienstbier udělal chybu, že přijal funkci ministra pro lidská práva, neboť to je v naší upadlé společnosti téměř zaručená cesta do politického hrobu. Z hlediska obecnějších kriterií se často neuměl chovat jako profesionální politik, byl příliš „jankovitý“, příliš okatě věřil ve své názory, málo naslouchal druhým, a v očích veřejnosti proto začal zapadat mezi ostatní politiky. Veřejnost mu však postupně stále víc křivdila.
„Umírněný“ lhář a demagog Bohuslav Sobotka ho zradil a vyhodil ho, místo toho, aby vyhodil svého „lánského“ zrádce Chovance, který je spolu se Zaorálkem (a jeho rektoskopíí vůči Číně a Rusku) pravou příčinou současného propadu preferencí ČSSD.
Sobotka je tedy ještě špatnější zprávou. Ve všech soudných lidech této země pohřbil poslední iluze, že mu jde o věc, ne především o sebe. Je to o to smutnější, že je to vzdělaný člověk, že dobře zná ideje a historii sociálně demokratického hnutí a že dobře zná i Masaryka. Těžko má v jeho straně někdo větší potenciál k posouzení, proč se jí nyní nedaří, a těžko je někdo v lepší pozici, aby k závěrům, které z toho vyvodí, přidal i správné kroky. Pokud by ovšem měl alespoň trochu pevnější páteř.
A pokud by byl i alespoň trochu moudřejší. Je možné téměř s jistotou tvrdit, že - stejně jako všichni Zemanové, Chovancové, Zaorálkové, Haškové, Škromachové, Tejcové, Zimolové a Březinové - dříve nebo později prohraje. Hlavně proto, že ČSSD nyní už nevede k lepšímu, ale naopak ji podobně jako oni poškozuje.
Je nemoudrý, protože je za léta strávená v politice už hluboko zanořený do chřtánu technologie moci a není už v jeho silách se z něho vymanit. Je nemoudrý, protože je stejně jako zajatci ve Platónově alegorické jeskyni obrácen zády ke světlu a vidí jen jeho chabé stíny.
Pokud prozatím neodepsal sebe, odepsal ČSSD. Obměnou dvou ministrů změnu dosavadního směru od deseti k pěti nenastolil. Jeho odpůrci si mnou ruce, protože je posílil, a nad jeho výrokem, že chce vyhrát příští parlamentní volby, se mohou jen srdečně smát. Nejpozději po volbách mu to spočítají.
Neuvědomuje si, protože si to nechce uvědomit, že i on a ČSSD mohou též podlehnout tlaku, který se nyní v celém euroamerickém světě bouří proti politickým estabišmentům, proti politikům nacházejícím se uvnitř málo průhledné bubliny, kteří se myslí, že zavedené pořádky, ve skutečnosti nepořádky, mohou existovat do nekonečna.
Dienstbier je na tom vlastně lépe. Je to bojovník a nevzdá se. Může svůj tábor Idealisté, což u nás dnes zní skoro masochisticky, proměnit v hnutí, například v natvrdo nazvané Sociálně demokratické hnutí.
Především se ovšem musí ze svého pádu poučit. Musí srazit kohoutí hřebínek, musí si nastavit zrcadlo a snažit se o sokratovské sebepoznání a masarykovské umění naslouchat. Pouhou kritikou a negacemi toho moc nedosáhne.
A měl by být přívětivý, alespoň zčásti tak jako jeho otec. Nebo jako Sanders. Nebo jako dnes už oba naši Stropničtí.