Reakce na článek Jan Urbana Česká politika kulturního zoufalství

Přestože se v českých dějinách opakovaně vyskytovala údobí úpadku (včetně dnešního), byla též údobí, kdy jsme byli na špičce světového vývoje. Naše dějiny jsou pozoruhodné už proto, že jsme dokázali překonat dva značné handicapy: nenavázali jsme přímo na kulturu Římské říše a po Bílé Hoře, resp. po Vestfálském míru, jsme téměř vymizeli z povědomí světa.

První velké údobí, zrozené pod vládou přemyslovských knížat a králů, vyvrcholilo za císaře Karla IV., kdy se Praha stala evropským centrem. Jak tomu ovšem v dějinách bývá, už na vrcholu se objevují symptomy rozkladu, který dříve nebo později přivodí sestup. Karel IV. se příliš orientoval na (demoralizovanou) katolickou církev a nezachytil podněty z již tehdy se rodící renesance a reformace (Dante, Boccaccio, Petrarca, Viklef). Brzo po jeho smrti proto vystoupil Jan Hus a rozhořelo se husitské hnutí. Jeho sestup nastal proto, že se jednak rozštěpilo a jednak že podlehlo tlaku a intrikám církevní hierarchie (důsledky jakéhokoli stěpení jakékoli lidské skupiny by si měli vždy a všude uvědomovat všichni politici, včetně našich současných).

V knize Kronika lidstva editora B. Harenberga (Fortuna Print, Bratislava 1992) lze nalézt větu: „Pro české nekatolické stavy byly závěry Vestfálského míru velmi nepříznivé; na dlouhou dobu totiž petrifikovaly stav, který vypuzení čeští pánové chtěli změnit, i za cenu války.“ Především to ovšem znamenalo, že jsme až do začátku 20. století ztratili jakýkoli zřetelnější vliv na dění v Evropě.

Ode dna protireformace jsme se začali zvedat v druhé polovině 18. století, pomalu a díky doslova sysifovskému či donkichotskému snažení našich prvních buditelů. Zpočátku to byli hlavně katoličtí kněží (mnoho jiných českých vzdělanců tehdy nebylo), avšak když viděli, kam naše obrození směřuje, postupně odpadali, takže vedení nakonec převzali protestanté (Palacký), katoličtí antiklerikálové (Havlíček) a stále se zvětšující řada agnostiků a ateistů.

Naše národní obrození bylo sice rozporuplné a chvílemi se ubíralo pokřivenými stezkami (Rukopisy), přesto však v nás dnes nemůže vzbuzovat než úctu a obdiv. Energii mu vedle vzpomínek na dávné časy dodával sice hlavně komplex méněcennosti, vedoucí mimo jiné k přeexponovanému vlastenectví, základní směr však byl správný a dovedl nás ke zcela mimořádnému kulturnímu, vědeckému a hospodářskému rozmachu, ze kterého jsme těžili až do šedesátých let 20. století.

Všichni dnes víme, kdo byli géniové našeho obrození: Palacký, Havlíček, Masaryk a Čapek, avšak jejich odkazem se dnes už téměř vůbec neřídíme.

Ne každý ví, kdy nastal druhý velký vrchol našich dějin. Bylo to za 1. republiky, před začátkem hospodářské krize. Pokud Masaryk, propagátor nezapomenutelné, avšak dnes už skoro zapomenuté „ideje české“, v projevu k parlamentu a národu v roce 1918 mohl konstatovat, že vznik republiky byl „zázrak“, v projevu v roce 1928 mohl říci:

„Pohlédnu-li dnes zpátky, na těch prvních deset let, řekl bych zase: pohádka – zázrak. Začínali jsme s holýma rukama, bez armády, bez státotvorné tradice, s hroutící se valutou, za hospodářského rozvratu, za obecného úpadku kázně, s dědictvím dualismu, s iredentou ve vlastních hranicích, uprostřed států zmítaných otřesy zprava i zleva: my, tísněni malými prostředky, odvyklí vládnout, málo naklonění poslouchat, skoro neznámí světu. A přece jsme v této zkoušce obstáli, a obstáli jsme čestně: dali jsme obnovenému státu ústavu, organizovali jsme administrativu a armádu, čelili jsme hospodářské tísni, národnostnímu rozvratu a mezinárodním konfliktům. Naše úkoly bývaly těžší, než jsme si přiznávali; a přece jsme vybudovali stát, který požívá důvěry za hranicemi a – což je ještě důležitější – důvěry nás samých, nás všech.“

Kde byly tehdy Francie, Německo, Rakousko nebo Švédsko, o jiných státech nemluvě? Filosof Karl R. Popper, autor knihy Otevřená společnost a její nepřátelé, věděl o čem mluví, když řekl: „Československá republika byla nejotevřenější společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa.“

Publikováno v Přítomnosti, 7. 11. 2016