Je asi něco prohnilého ve soudě Nejvyšším
Už delší dobu se proslýchá, že Nejvyšší soud je na rozdíl od Nejvyššího správního soudu prolezlý justiční mafií. Člověk si však stejně jako v mnoha jiných případech řekne, že do toho nevidí a že i kdyby ano, stejně s tím (nikdo?) nic nenadělá.
Já jsem ovšem měl v nedávné době možnost do toho trochu nahlédnout. Začalo to příběhem, který jsem svého času vylíčil na blogu idnes, v článku nazvaném Mohou být i filosofky bestie?:
„‚Všichni filosofové jsou psychopati,‘ řekla mi krásná mladá filosofka Jana Ženčáková-Podroužková, toho času doktorantka, v době, kdy jsem s ní ještě vycházel a kdy jsem ji tak trochu (stařecky) miloval. Povytáhl jsem tehdy obočí a řekl jsem: ‚Možná ti nejslavnější...‘ Ani já si totiž o filosofech iluze nedělám; myslím si, že u nich platí to stejné jako u politiků, církevních ‚důstojných pánů‘, herců atd.: až na výjimky, čím výš tím hůř. Později jsem stran ‚Janičky‘ (ona mi říkala Bohouši) ovšem už jen zíral.
Naše přátelství začalo nádherně. Prodávali jsme s dnes bývalou ženou dům, neboť jsme se dostali do finanční tísně (protože má ‚kdysi milovaná‘ za mými zády investovala na dluh a o všechno přišla). Pěkný dům s velkou zahradou, který jsem sám navrhl a postavil víceméně vlastníma rukama, nacházející se v krásném prostředí a s ještě krásnějším výhledem. Jednoho dne přišli dva mladí lidé, tehdy partneří dnes manželé Podroužkovi, a udělali na nás mimořádně dobrý dojem. Jak jsem později svým přátelům říkal: ‚Oba jak vymlalovaní, chováním lady a lorda, ona se šestidýtenním děťátkem v náručí.‘ O dům projevili velký zájem, a tak jsme se s nimi dohodli. Byl jsem nadšený, že dům se dostane do dobrých rukou, a mé nadšení ještě vzrostlo, když nám nabídli, že tam budeme moci zůstat, že zrekostruují výminek, ve kterém bych mohl bydlet, a že dostaví chatku, v níž by mohla bydlet moje žena. Také jsme se těšili, že jím budeme pomáhat s péčí o dítě, protože sami vnoučata dosud nemáme a chybějí nám. Druhý důvod mého nadšení vyplýval z toho, že jsem se s ‚Janičkou‘ dohohli, že budeme spolupracoval, že budeme společně publikovat a že založíme klub mladých filosofů-aktivistů. Zbyl z toho ovšem jen její podpis na posledním prohlášení Charty 2012.
Při prodeji domu nás neuvěřitelně rafinovaným způsobem, s pomocí notáře (!) Lubomíra Míky a za drastických okolností okradli nejméně o dva miliony. Proti Janu Podroužkovi nyní státní zatupitelství vede trestní řízení pro podvod.
Nikdo mi však (zde) nevezme: ‘za vším hledej ženu’.
Přitom filosofie už dávno ví, že podmínkou nalézání pravdy je osobní integrita, mravnost. Že bestie se pravdy nikdy nedoberou.”
Přátelé a známí se tehdy divili, jak jsem těm gaunerům coby zkušený psycholog mohl tak naletět. Já jsem jen krčil rameny a odvolával se na to, že vždy existovali a dodens existují sňatkoví podvodníci, kterým naletí prakticky každý, a připomínal jsem jim Mannovo Přiznání hochštaplera Krulla. Většina z nich však pochopila, až když shlédla film Talentovaný pan Ripley.
Soudní řízení jsme začali vést pouze proti (dr. ing.) Janu Podroužkovi, protože byl hlavním a jediným postižitelným aktérem. Náš záměr vést je též proti nesporným spolupachatelům Janě Ženčákové-Podroužkové a notáři Lubomíru Míkovi naše advokátka zamítla, s úsměvem a se slovy: “ti by se z toho určitě vykroutili”.
Řízení proti Janu Podroužkouvi zpočátku nevypadalo o nic lépe. Policie naše trestní oznámení smetla ze stolu a poručík Bojanovský nám řekl: “Klidně se odvolejte… máte to marné.” Také Jan Podroužek nás odrazoval; s tím, že má kolem sebe “deset právníků”, což jsme mu (tedhy už jen jako výjimku) věřili, neboť jsme věděli, že je finančně “nad vodou” a že mu jde o hodně.
Bez valné víry v úspěch jsme se přesto odvolali a měli jsme zřejmě velké štěstí, neboť na druhém stupni se věci ujal státní zástupce Pavel Klimeš (ve svém právním okolí prý zvaný “tygr”) a věc se dostala k trestnímu soudu. Po zdlouhavém a komplikovaném procesu, neboť Jan Podroužek neustále přicházel s novými a novými vytáčkami, soudkyně Barbora Sýkorová rozhodla v náš prospěch a odsoudila ho ke dvěma a půl letům podmíněně (protože dosud nebyl trestán), pokutě 100 tis. a povinnosti vyplatit nám 1,38 mil. Kč.
Když její rozhodnuti potvrdil Krajský soud, “pan Ripley” zaplatil a mysleli jsme si, že máme vyhráno, neboť jak je všobecně známo Nejvyšší soud všechna odvolání téměř šmahem odmítá, byl jsem doslova štěstím bez sebe. Jednak pominula doba, kdy jsem se pohyboval na hranici bezdomovectví, jednak to ve mně volalo: “Tak jsi toho největšího grázla, na kterého jsi čekal šedesát pět let, přece jen dostal!” Z okolí jsem slyšel: “Dokonce i u nás tedy právo někdy vyhraje?!” “Přece jen se pravda ukázala!” atd.
To se ovšem jen začínal nový příběh. Po nějaké době nám přišla od odvokátní kanceláře JUDr. Petr Poledník (místopředsteda České advokátní komory, pro změnu prý nazývaný “brněnský Sokol” nebo “pan dlouprstý”) výzva k vrácení peněz, protože Nejvyšší soud rozhodnutí nižších soudů v celému rozsahu zrušil a věc vrátil Městskému soudu k novému projednání.
Nad jeho rozhodnutím všichni právníci, kterým jsme je ukázali, kroutili hlavou. Ještě větším šokem pro nás ovšem bylo, že městská soudkyně, o které jsme byli do té doby přesvděčeni, že je jednoznačně na naší straně, mu podlehla a po dalších zdlouhavých stáních je potvrdila. Mimo jiné se opřela o až absurdně vadný posudek soudní “znalkyně” Jitky Kuncové. Naštěstí s konstatováním, že k podvodu došlo (a že mu peníze tedy vracet nemusíme).
Mohli jsme se odvolat a měli jsme mnoho protiargumentů, naše advokátka nám však radila, ať to neděláme, protože zřejmě nic nezmůžeme. Tak jsem tedy dr. ing. Jana Podroužka svěřil božím mlýnům. Mám o nich sice jisté pochynosti, ale v jeho případě jsem přesvědčený, že ho dříve nebo později semelou. A prozatím se spokojím s tím, že je to dobrý odrazový můstek k občanskoprávnímu řízení, ve kterém půjde o ještě větší peníze, neboť Janu Podroužkovi narostly úroky (zlý jazyk ve mně si řekl: "kéž by á la ČSSD!").
Avšak co Nejvyšší soud? Že by i tady ryba smrděla od hlavy?
Já jsem ovšem měl v nedávné době možnost do toho trochu nahlédnout. Začalo to příběhem, který jsem svého času vylíčil na blogu idnes, v článku nazvaném Mohou být i filosofky bestie?:
„‚Všichni filosofové jsou psychopati,‘ řekla mi krásná mladá filosofka Jana Ženčáková-Podroužková, toho času doktorantka, v době, kdy jsem s ní ještě vycházel a kdy jsem ji tak trochu (stařecky) miloval. Povytáhl jsem tehdy obočí a řekl jsem: ‚Možná ti nejslavnější...‘ Ani já si totiž o filosofech iluze nedělám; myslím si, že u nich platí to stejné jako u politiků, církevních ‚důstojných pánů‘, herců atd.: až na výjimky, čím výš tím hůř. Později jsem stran ‚Janičky‘ (ona mi říkala Bohouši) ovšem už jen zíral.
Naše přátelství začalo nádherně. Prodávali jsme s dnes bývalou ženou dům, neboť jsme se dostali do finanční tísně (protože má ‚kdysi milovaná‘ za mými zády investovala na dluh a o všechno přišla). Pěkný dům s velkou zahradou, který jsem sám navrhl a postavil víceméně vlastníma rukama, nacházející se v krásném prostředí a s ještě krásnějším výhledem. Jednoho dne přišli dva mladí lidé, tehdy partneří dnes manželé Podroužkovi, a udělali na nás mimořádně dobrý dojem. Jak jsem později svým přátelům říkal: ‚Oba jak vymlalovaní, chováním lady a lorda, ona se šestidýtenním děťátkem v náručí.‘ O dům projevili velký zájem, a tak jsme se s nimi dohodli. Byl jsem nadšený, že dům se dostane do dobrých rukou, a mé nadšení ještě vzrostlo, když nám nabídli, že tam budeme moci zůstat, že zrekostruují výminek, ve kterém bych mohl bydlet, a že dostaví chatku, v níž by mohla bydlet moje žena. Také jsme se těšili, že jím budeme pomáhat s péčí o dítě, protože sami vnoučata dosud nemáme a chybějí nám. Druhý důvod mého nadšení vyplýval z toho, že jsem se s ‚Janičkou‘ dohohli, že budeme spolupracoval, že budeme společně publikovat a že založíme klub mladých filosofů-aktivistů. Zbyl z toho ovšem jen její podpis na posledním prohlášení Charty 2012.
Při prodeji domu nás neuvěřitelně rafinovaným způsobem, s pomocí notáře (!) Lubomíra Míky a za drastických okolností okradli nejméně o dva miliony. Proti Janu Podroužkovi nyní státní zatupitelství vede trestní řízení pro podvod.
Nikdo mi však (zde) nevezme: ‘za vším hledej ženu’.
Přitom filosofie už dávno ví, že podmínkou nalézání pravdy je osobní integrita, mravnost. Že bestie se pravdy nikdy nedoberou.”
Přátelé a známí se tehdy divili, jak jsem těm gaunerům coby zkušený psycholog mohl tak naletět. Já jsem jen krčil rameny a odvolával se na to, že vždy existovali a dodens existují sňatkoví podvodníci, kterým naletí prakticky každý, a připomínal jsem jim Mannovo Přiznání hochštaplera Krulla. Většina z nich však pochopila, až když shlédla film Talentovaný pan Ripley.
Soudní řízení jsme začali vést pouze proti (dr. ing.) Janu Podroužkovi, protože byl hlavním a jediným postižitelným aktérem. Náš záměr vést je též proti nesporným spolupachatelům Janě Ženčákové-Podroužkové a notáři Lubomíru Míkovi naše advokátka zamítla, s úsměvem a se slovy: “ti by se z toho určitě vykroutili”.
Řízení proti Janu Podroužkouvi zpočátku nevypadalo o nic lépe. Policie naše trestní oznámení smetla ze stolu a poručík Bojanovský nám řekl: “Klidně se odvolejte… máte to marné.” Také Jan Podroužek nás odrazoval; s tím, že má kolem sebe “deset právníků”, což jsme mu (tedhy už jen jako výjimku) věřili, neboť jsme věděli, že je finančně “nad vodou” a že mu jde o hodně.
Bez valné víry v úspěch jsme se přesto odvolali a měli jsme zřejmě velké štěstí, neboť na druhém stupni se věci ujal státní zástupce Pavel Klimeš (ve svém právním okolí prý zvaný “tygr”) a věc se dostala k trestnímu soudu. Po zdlouhavém a komplikovaném procesu, neboť Jan Podroužek neustále přicházel s novými a novými vytáčkami, soudkyně Barbora Sýkorová rozhodla v náš prospěch a odsoudila ho ke dvěma a půl letům podmíněně (protože dosud nebyl trestán), pokutě 100 tis. a povinnosti vyplatit nám 1,38 mil. Kč.
Když její rozhodnuti potvrdil Krajský soud, “pan Ripley” zaplatil a mysleli jsme si, že máme vyhráno, neboť jak je všobecně známo Nejvyšší soud všechna odvolání téměř šmahem odmítá, byl jsem doslova štěstím bez sebe. Jednak pominula doba, kdy jsem se pohyboval na hranici bezdomovectví, jednak to ve mně volalo: “Tak jsi toho největšího grázla, na kterého jsi čekal šedesát pět let, přece jen dostal!” Z okolí jsem slyšel: “Dokonce i u nás tedy právo někdy vyhraje?!” “Přece jen se pravda ukázala!” atd.
To se ovšem jen začínal nový příběh. Po nějaké době nám přišla od odvokátní kanceláře JUDr. Petr Poledník (místopředsteda České advokátní komory, pro změnu prý nazývaný “brněnský Sokol” nebo “pan dlouprstý”) výzva k vrácení peněz, protože Nejvyšší soud rozhodnutí nižších soudů v celému rozsahu zrušil a věc vrátil Městskému soudu k novému projednání.
Nad jeho rozhodnutím všichni právníci, kterým jsme je ukázali, kroutili hlavou. Ještě větším šokem pro nás ovšem bylo, že městská soudkyně, o které jsme byli do té doby přesvděčeni, že je jednoznačně na naší straně, mu podlehla a po dalších zdlouhavých stáních je potvrdila. Mimo jiné se opřela o až absurdně vadný posudek soudní “znalkyně” Jitky Kuncové. Naštěstí s konstatováním, že k podvodu došlo (a že mu peníze tedy vracet nemusíme).
Mohli jsme se odvolat a měli jsme mnoho protiargumentů, naše advokátka nám však radila, ať to neděláme, protože zřejmě nic nezmůžeme. Tak jsem tedy dr. ing. Jana Podroužka svěřil božím mlýnům. Mám o nich sice jisté pochynosti, ale v jeho případě jsem přesvědčený, že ho dříve nebo později semelou. A prozatím se spokojím s tím, že je to dobrý odrazový můstek k občanskoprávnímu řízení, ve kterém půjde o ještě větší peníze, neboť Janu Podroužkovi narostly úroky (zlý jazyk ve mně si řekl: "kéž by á la ČSSD!").
Avšak co Nejvyšší soud? Že by i tady ryba smrděla od hlavy?