Nevím, zda premiér Sobotka už v době, kdy vyhlašoval, že ČSSD bude chtít vyhrát nadcházející parlamentní volby, měl na mysli tah s progresivním zdaněním. Pokud ano, svědčilo by to o jeho strategických schopnostech.

Český volič je od nepaměti převážně levicový, resp. středolevicový, a progresivní daň by proto mohla být kladně ocenitelným „populismem“. Andreji Babišovi bude sice možná vadit (o tom, jak bude „řvát“ pravicová opozice nemluvě), ale bude se muset rozhodnout, za je oligarchou Baťovského typu nebo toho dnešního, amorálního. Bude jistě zvažovat, zda progresivní zdanění nebude znamenat další úniky do daňových rájů, resp. jak by je nová zdanění mohla kompenzovat a jak je případně zákonně omezit, avšak pokud mu jde, jak říká, o principy, měl by na progresivní zdanění přistoupit. Voličů mu pravděpodobně neubude, jen se přeskupí.

Progresivní zdanění k demokracii nepochybně patří. Pravice de facto vždy víceméně brojila a brojí proti demokracii, viz současný Nový světový řád.

O co mi jde ovšem především, je připomenutí étosu, bez něhož je každá skutečná demokracie nemožná. Rád bych proto uvedl, jak tento problém řešili už na počátku předminulého tisíciletí staří Židé. Cituji z knihy Dějiny židovského národa historika P. Johnsona:

„Lidé si byli rovni nejen před Zákonem, ale byli i fyzicky svobodní. Mudrci i rabíni používali uvěznění jako trestu s neobyčejnou zdráhavostí (což se netýkalo vazby před soudním procesem) a koncepce základního lidského práva na svobodný pohyb byla v judaismu hluboce zakořeněná. I to byla jedna z příčin, proč tato společnost jako první ve starověku zavrhla otroctví. Avšak jestliže byl člověk svobodný fyzicky, nebyl v žádném případě svobodný morálně. Naopak, měl nejrůznější povinnosti vůči obci, z nichž na předním místě byla povinnost řádně respektovat ustanovené úřady. Židovské právo bylo nelítostné a rebela trestalo až smrtí. V pozdním starověku byla každá židovská obec spravována prakticky jako kongregace na čele se sedmičlennou radou. Tato rada určovala mzdy, ceny, váhy a míry a místní předpisy a měla pravomoc trestat provinilce. Platit obecní daně bylo povinností jak náboženskou, tak společenskou. Mezi závažné sliby patřila navíc filantropie: slovo cdaka znamenalo jak dobročinnost či milodar, tak spravedlnost. Židovský sociální stát ve starověku nebyl závislý na dobrovolných příspěvcích. Každý musel přispívat na veřejné výdaje úměrně svým příjmům, a tento závazek byl vymahatelný soudně. Maimonides dokonce prohlásil, že by Žid, který se vyhne tomu, aby přispěl podle svého majetku, byl považována za rebela a patřičně potrestán. Mezi další obecní povinnosti patřily ohled na soukromí, požadavek dobrého sousedství a přísné zákazy hluku, vandalismu a znečišťování.
Obecní povinnosti vycházely z židovské teologie. Mudrci učili, že Žid by neměl tyto společenské závazky považovat za břemeno, ale za způsob, jak může projevit lásku k Bohu a spravedlnosti. Židé jsou občas obviňováni z toho, že nepochopili pojem svobody tak dobře jako Řekové. Skutečností ovšem je, že této otázce rozuměli mnohem lépe. Došlo jim, že jediná skutečná svoboda je dobré svědomí, což byla idea, kterou sv. Pavel přenesl z judaismu do křesťanství. Podle Židů byly nejen hříšnost, ale i ctnost věcí jak kolektivní, tak individuální. V Bibli se opakovaně ukazuje, že každý si podle svých skutků vysloužil buď odměnu nebo odplatu, ať už šlo o město, obec či národ. Tóra semkla Židy v jedno tělo a v jednu duši. Právě tak jako měl jedinec prospěch z majetku své obce, měl povinnost do něj i přispívat…
V Bibli je nepřímo vyjádřena holistická idea, že hřích jednoho člověka, jakkoli malý, ovlivní – byť třeba nepatrně – celý svět, a naopak. Judaismus nikdy nepřipustil, aby princip individuální viny a svědomí, i když byl důležitý, naprosto převážil nad základním principem kolektivního úsudku. Tím, že ty dva spojil do nerozlučné dvojice, vytvořil komplexní a trvalou nauku o společenské odpovědnosti, která je jedním z jeho největších přínosů lidstvu.“

Takže Ano, bude opravdu líp?