Karel Čapek, filosof, spisovatel, dramatik a publicista, a Tomáš G. Ma saryk, filosof-polyhistor a politik, byli ideovými dvojčaty a naprosto ojedinělým způsobem se vzájemně doplňovali. Oba bytostní demokrati, idealisté a jak bychom dnes řekli „pravdoláskaři“, avšak ani v nejmenším naivní. Tam, kde si svou pravdou byli jistí – a měli ji velmi často – se po celý život o její prosazování usilovně snažili.

Oba tito géniové pro 1. československou republiku i pro celý svět a jeho budoucnost udělali nesmírný kus práce. Oba prožili šťastný a naplněný život, avšak zatímco Masaryk mohl být se svým životem spokojený až do smrti, Čapek v závěru života trpěl. Jeho články jsou jako celek dojímavým dramatem, které po prvních obavných předzvěstech přechází v typicky čapkovský laskavý optimismus, jenž je ovšem nakonec přehlušen Masarykovou smrtí a tragédií 1. republiky.

Poněkud odlišný je též osud jejíich díla. Čapek je dodnes všeobecně chápán a přijímán, avšak Masaryk zůstává u nás a zejména ve světě nepochopen, především jako co do kvantity i kvality zcela výjimečný myslitel, tvůrce – a což je neméně důležité – i realizátor komplexního, integrovaného, univerzalistického a dodnes platného ideového systému.

Upomíná-li tato knížka na dílo Karla Čapka, snad ještě víc proto upomíná na dílo Tomáše Garrigua Masaryka.

(Přidávám ještě malou ukázku z knihy. Charakterizuje nejen Čapkův, tj. "Pisatelův" sloh, ale též jeho samého, a tak trochu i Masaryka:

„Nějaký čas nato uviděl pana presidenta poprvé zblízka. Pisatel byl tehdy dramaturgem městského divadla; jednoho večera se ohlásil pan president na představení, i byl dramaturg volky nevolky nucen postavit se mezi pány, kteří hlavu státu vítali. Pan president vyslechl uvítání - v jeho postoji byla taková odevzdanost, jako by říkal: „Když to musí být... tož prosím.“ A najednou do Pisatele někdo odzadu strčil: „Tohle je, pane presidente, náš dramaturg.“ Pan Pisatel by se nejraději propadl; ale co dělat, musel se dotknout podávané stařecké ruky a něco uctivě zamumlal; a vtom objevil, že panu presidentovi kouká nad kravatou knoflíček od límce. Nesmírně se mu tím knoflíčkem ulevilo; pocítil náhle cosi jako „tak on to je člověk jako my“ nebo něco podobně důvěrného; i zašklebil se na pana presidenta přátelsky, potřásl srdečně tou hubenou rukou a vyhrkl: „To jsem rád!“ Ten knoflíček mu zůstal v paměti pro všechna další léta.

Potom dostal pozvání na Hrad, na večeři u pana presidenta, ještě s několika literáty. Připadal si ukrutně poctěný a důležitý; připravoval se, o čem bude s panem presidentem mluvit - asi o literatuře, ale snad bude dobře dotknout se i politických otázek. Nahoře na Hradě si ještě honem rovnal před zrcadlem kravatu, když mu pan president přišel do vstupní haly naproti. „Co říkáte tomu Michalkovi?“ začal rovnou. Toho večera totiž přinesly noviny první důkazy o vině mladého muže, který uzavřel fingovaný sňatek se zbohatlou služkou a pak ji patrně odklidil. Pan president kroutil hlavou. „Takový cynismus... Tomu bych podepsal rozsudek smrti hned, hned!“ Snad na tom není nic zvlášť pamětihodného; ale už těmi prvními slovy se Pisatel ocitl v Masarykově nejvlastnějším světě; setkal se s jeho úctou k ženě a s jeho náboženským odporem k trestu smrti - podpisovat rozsudky smrti bylo pro Masaryka jedno z nejtěžších dilemat jeho presidentského úřadu.”)

Brožovaná, 173 stran, 122 Kč.