Slovo korektní (correctus) lze chápat ve třech významech. První je jasný, korektní znamená správný. Se dvěma dalšími je to složitější. Druhý význam má společenský akcent a znamená kultivované a neurážlivé chování. Je poněkud problematický, neboť někdy zavání pokrytectvím. Třetím možným významem je pojem politické korektnosti. Přestože i zde může jít o korektnost v základním slova smyslu, je nejproblematičtější, mimo jiné proto, že zavání machiavelismem.


Před několika dny vyšel v Přítomnosti na toto téma zajímavý a poučný článek Nepřipíjet na stát autora Václava Chylskéto. Jeho mottem je známý Demokritův či Petroniův výrok „Svět chce být klamán, nechť je tedy klamán“. První, co mne jako masarykovce v této souvislosti napadlo, byl Masarykův výrok „Svět chce být podváděn, nesmíme ho proto podvádět.“ Zde je snad podstata, resp. jedna z podstat problému.

Z uvedeného článku cituji: „Pojem politické korektnosti by si zasloužil být slovem roku 2016, byť to není výraz nový. Poprvé se vynořil při procesu Nejvyššího Soudu Spojených Států v kauze Alexandra Chisholma, občana státu South Carolina versus State of Georgia v roce 1793. Soud řešil problém, za jakých podmínek může občan (soukromník) jednoho unijního státu zažalovat unijní stát druhý. V procesu se soud také zabýval otázkou právního postavením občanů v demokratickém státě a stanovil, že přípitek (toast) na stát (Spojených států) místo na jeho lid není politicky korektní. V ústavní preambuli Spojených státům je totiž zmíněn lid jako přirozená osoba (‚My lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu, nastolili spravedlnost…‘) a nikoliv právnická osoba Spojené státy. V odůvodnění pak stojí, že ‚stát je sice nejšlechetnější lidské dílo, avšak člověk sám je nejšlechetnější dílo boží‘…
Cílem politické korektnosti je osvojení jazykové sensibility a ohleduplnosti, nedůvěry k názorovým stereotypům a tím i k zvýšení sociální kompetence. Jednoduše řečeno: ke kultivování vzorů chování. Jazykový kodex politické korektnosti odmítá způsoby vyjadřování a jednání, která diskriminují individua nebo společenské skupiny na základě etnického původu, pohlaví, příslušnosti k určité sociální vrstvě, tělesného nebo duševního postižení, či sexuálních náklonností. Všímá si též stylu řeči, zejména verbálního napadání, ověřitelnosti a nezaujatosti zpráv, které předkládají anonymní autoři.
Jako snad každá idea má i politická korektnost své kritiky. Pervertování a ironizování původní náplně politické korektnosti je součástí ideologie konzervativních kruhů Spojených států, kde má svůj původ. Hlavním argumentem kritiků je, že politická korektnost je svěrací kazajkou svobody slova, že je to cenzura myšlení. Kritika politické korektnosti se v ironickém rouchu rozšiřuje globálně nedoloženými fake news, infikujíc často pod senzačními titulky sociální media. Duchem nepolíbení čtenáři je s chutí konzumují a řetězově rozmnožují, mnohdy záměrně, mnohdy nevědouce co činí. Málokdo se totiž pokouší vypátrat prameny oněch žurnalistických patvarů a mnohdy to není ani možné.
Desinformace je sofistikovaný program a novodobá politická zbraň, podávaná nezřídka zábavnou formou, na hony vzdálenou rigidní sovětské propagandě v minulosti. Český internet je jimi zaplaven. Hoaxy jsou lehce stravitelné, nebudí podezření, protože jsou profesionálně formulovány vyškolenými státními propagandisty k narušování veřejného mínění v konkurenčních politických a vojenských seskupeních. Jeden z jejich cílů, zaměřených na české prostředí je vyvolávání pochybnosti o smyslu a praxi Evropské unie, což je v zemi českých politických krtků, uvažujících o vystoupení z Unie, vítaná strava. Aktuálně jsou podezříváni ruští hackeři z ovlivňování prezidentských voleb v USA. (4) Donald Trump jim to ostatně usnadňoval stylem své prezidentské kampaně. Diplomatická elegance jazyka se stává archaismem i v pražských hradních komnatách. Jedním z nejhorších prohřešků proti politické korektnosti je urážení žurnalistů a předstírání intelektuální nadřazenosti, což bývá nezřídka kamuflování vlastní nedostatečnosti. Pro pochopení tohoto diskuzního stylu poslouží pohled do biografie dotyčných politiků.
Kritici politické korektnosti jsou velmi pestrá společnost, která se vydává za pravé demokraty tím, že přirovnává jazykový kodex politické korektnosti k newspeaku Orwellova románu ‚Nineteen Eighty-Four‘. Kritici tvoří celou škálu politických názorů, počínaje masovým vrahem, norským teroristou Andersem Behringem Breivikem, který uvedl svůj manifest výzvou k boji proti politické korektnosti. Většina bojovníků proti multikulturalizmu a politické korektnosti jako Nizozemec Geert Wilders, Marine Le Pen nebo sympatizanti německé Pegidy a Alternativy für Deutschland (AfD) nejsou sice fyzičtí násilníci, ale v jejich jménu jsou vypalovány domy pro uprchlíky. U xenofoba Gerta Wilderse, bojujícího za omezení imigrace, zejména muslimů, je pozoruhodné, že jeho matka je indonézského původu, ze země kde podíl islámu tvoří takřka 90%. Jeho žena je původem Maďarka.
I u nás v Česku máme v politických špičkách ohnivé protivníky politické korektnosti. Na sjezdu Alternativy für Deutschland (AfD) sklidil Václav Klaus bouřlivý potlesk za to, že se přiznal, že je opravdový fanoušek AfD a doporučil, že je nutno politickou korektnost odmítnout. V jeho myšlenkových šlépějích kráčí i Klaus junior…
Také Miloš Zeman považuje politickou korektnost: ‚Za největší zlo, které nás může potkat. Politická korektnost je jen zdvořilé synonymum pro lež’. Jestliže je to jeho upřímné mínění, nechť nechá stáhnout z pražského hradu prezidentskou vlajku, na které stojí, že ‘Pravda vítězí‘.
Lež je fenomén univerzální, prolínající všechny kultury. Někde víc a někde méně. V České republice mohou zastávat vysoké politické úřady usvědčení lháři. A.P.Čechov se vyjádřil, že ‘Hniloba zžírá trávu, rez železo a lež duši.’ Adolf Hitler byl opačného názoru, protože: ‘Vítěze se nikdo neptá, zda má pravdu’. Karel Čapek byl přesvědčen o tom, že: ‘Království lži není tam kde se lže, ale kde se lhářství akceptuje.’ Byl obdařen jasnovidectvím?
Český občan to má s hradní politikou ‘odezdi ke zdi’ velice těžké, zvláště když ještě nestrávil komunistický new speak. Žijeme v době, kterou politikové nazývají postdemokratickou a postfaktickou, kdy pravda a lež nemají ostré kontury a slévají se v amorfní kaši. Teze Václava Havla, že pravda a láska zvítězí se stala pro část tohoto národa vděčnou anekdotou.”

Je pozoruhodné, že k politické nekorektnosti se uchýlili i původně havlovci a pravdoláskaři Karel Schwarzenberg a Alexandr Vondra. Schwarzenberg, aby se přiblížil lidu (populu), si před několika lety začal vypomáhat vulgarismy, což bylo od něj přinejmenším nerozumné, neboť to nepotřeboval, uměl být verbálně zajímavý i jinak. Vondra, zdaleka ne tak čistý jak se po Listopadu zdálo, si pro změnu “pomohl” tím, že politickou korektnost začal relativizovat až odmítat. Oba se tím podvolili českému i celosvětovému trendu: rezignovali na to, že v politice lze být korektní (jistě ne absolutně, neboť nikdo není dokonalý) a současně i úspěšný.

Podle mne je to zásadní a velice nebezpečný omyl. Je to omyl lidí, kteří nepochopili Husa, Komenského, Palackého, Havlíčka, Masaryka a Čapka, resp. Erasma, Jeffersona, Gándhího, Kinga a nekonečnou řadu dalších. Též Obamu a Merkelovou.

Proti nim stojí u nás různí Klausové, Zemanové, Filipové, Kalouskové, Fialové a Dukové (Sobotka balancuje), “venku” Putinové, Trumpové, Si Ťin-pchingové a opět celá řada dalších.

Mezi korektností a nekorektností je na jedné straně plynulý přechod, na druhé straně se mezi nimi nachází velmi ostrá hranice.

Jde o evidentní boj dobra se zlem. Tak co či koho si vybrat?