Když jsem kdysi učil na brněnské lékařské fakultě psychologii a hovořil jsem o druzích myšlení, snad nikdy jsem neopomenul zmínit se o myšlení právníků – jako o kolejnicovém, v němž špatně nastavené výhybky mohou „vláček“ zavézt úplně jinam než k cílové stanici neboli k právu. To jsem ovšem netušil, že se sám jednou stanu obětí tohoto myšlení a že na to budu jen zírat.

Svůj případ jsem částečně popsal v článcích na Aktuálně.cz https://blog.aktualne.cz/blogy/bohumil-slama.php?itemid=28405 a https://blog.aktualne.cz/blogy/bohumil-slama.php?itemid=28406. Teď je musím doplnit, jednak proto, že mi čtenáři v diskuzi napsali, že z něho není dostatečně zřejmé o co šlo, jednak proto, že kauza pokročila, a ještě k horšímu. Upozorňuji, že další text na uvedené články pouze navazuje.

Nejdřív ovšem musím uvést, že se svými pochybnostmi o tom, jak se právo v praxi naplňuje, jak častý bývá rozdíl mezi právem a správně, nejsem zdaleka sám. Je to problém starý, dalo by se říct odvěký. Mimo jiné ho zmiňuje Karel Čapek v recenzi knihy prvorepublikového právníka-filosofa Emila Svobody Myšlenky o právu, etice a náboženství z roku 1920 (tento článek jsem jako nakladatel zařadil do nedávno vydanéí knihy Karel Čapek, O republice, politice a Masarykovi):

„Specifického zabarvení … dává právnické povolání autora, profesora juris civilis, v jehož rukou se etika prakticky přeměňuje v občanskou nauku. Avšak nic není učenému právníkovi cizejší než právnický racionalismus; právo je mu pro potřeby lidského srdce příliš úzkým rámem, nebo abych užil jeho obrazu, jen sochařským lešením, jež má pokrýt živá a bohatá modelace lidského života. Tvůrčí práce, praví, není na poli právním, nýbrž v mravním obrození, bez něhož ani právo nesplní své poslání. Právo a etika se stýkají v tom, že v obou se koná soud nad lidskou činností; avšak soud etiky je vnitřní, jeho měřítkem je svědomí; právní soud je zevní, jeho měřítkem jsou životní zkušenosti a kategorické příkazy čistě praktické povahy… Nemohou se oba ty soudy ocitnout v rozporu? Odkud čerpá právo své mravní oprávnění, k jakému etickému ideálu tíhne? Tady Emil Svoboda ukazuje na klasických příkladech z literatury, že právně nezávadný skutek může být hluboce nemravný, nebo že protiprávní čin může být mravním hrdinstvím.“

Jak se v mém a mé bývalé ženy (jsme rozvedeni jen formálně) případě zachovali touto kauzou se zabývající soudci a advokáti, nechť posoudí každý sám. Jistě se v tom budou lišit nejen laici od právníků, ale rozdíly budou nepochybně též mezi právníky. Každodenní pohyb ve špíně, v „máchání špinavého prádla“ někoho totiž zašpiní a jiného očistí: jsou právníci (byť jich je naprostý nedostatek), kteří se až úzkostlivě snaží zůstat čistí, i ti, kteří se zašpiní do té míry, že mezi právem a správně už nerozlišuji, resp. ani nejsou takového rozlišování schopni. Rozdíl je také mezi právníky, kteří dávají přednost duchu zákonů a těmi, kdo dávají přednost jejich liteře. Zde hraje roli nejen rozhled a soudnost každého daného jedince, ale též jeho morálka. Přinejmenším proto, že držet se litery zákona je jednodušší a méně namáhavé, někdy ovšem bez ohledu na to, že se tím „správné právo“ deformuje a že tím někdo může být třeba i fatálně postižen.

Jako čistý se v našem případě podle mého názoru ukázal pouze státní zástupce mgr. Pavel Klimeš. Zejména tím, že se odvolal proti poslednímu rozhodnutí Městského soudu, které „Hochštaplera Krulla“ a „Talentovaného pana Ripleyho“ (kdo ten film viděl pochopí, jak je možné, že jsme mu naletěli) osvobodilo, a to přesto, že zřejmě sám nevěřil v úspěch a že to pravděpodobně udělal je kvůli svému (Čapkovu a Svobodovu) svědomí. A to dokonce přesto, že my jsme to už vzdali.

Podstatou problému bylo, že podvod byl Janu Podroužkovi jasně a mnohostranně prokázán a že přesto byl osvobozen. V první soudní „várce“ dostal od Krajského soudu trest dva a půl roku podmíněně, nepodmíněnou pokutu 100 tis. Kč a příkaz uhradit nám 1,38 mil. Kč. Pak se ovšem odvolal a Nejvyšší soud toto rozhodnutí k našemu úžasu i k nemalém překvapení našich advokátů zrušil.

Údiv vzbudilo jednak to, že Nejvyšší soud tento v podstatě jasný případ vůbec řešil, jednak to, jak zrušení odůvodnil: využil jisté vlastní judikatury, podle níž se o trestný čin nejedná, pokud je cena prodávané věci, i přes nezpochybnitelnou dohodu mezi prodávajícím a kupujícím, nepřiměřená.

Takové opatření má zřejmě bránit tomu, aby nějaký znalý a podvodný prodejce věc neprodal neznalému kupujícímu (například seniorovi) za nepřiměřenou cenu, tedy jinou než je cena obvyklá. Avšak v našem případě tomu tak nebylo - stavební inženýr Jan Podroužek byl jistě znalý a my jsme v žádném případě nebyli podvodníky.

Kromě toho se zde nabízí otázka: je v liberálně demokratickém a právním státě vůbec možné dodatečně znevažovat ujednání dvou svobodných a svéprávných stran? Nevybízí to pány Ripleye a jim podobné k tomu, aby této judikatury zneužívali? Neznepochybňuje to vlastně všechny obchodní smlouvy, neprávnických i právnických osob?

Věc se vrátila k městskému soudu a jak jsem již uvedl, tento soud Jana Podroužka viny zprostil. Po odvolání se Pavla Klimeše, který napadl zejména posudek znalkyně Jitky Kuncové „prokazující“, že jsme nemovitosti prodali za neobvyklou cenu, jsme se přidali svými námitkami i my, resp. má žena. Zde se omlouvám, že budu zacházet do méně záživných detailů:

“1. Soud se ve svém rozhodnutí opíral mimo jiné o tzv. obvyklou cenu 5,5 mil. Kč, přičemž zaměnil obvyklou bankovní cenu za obvyklou prodejní cenu, neboť bankovní odhady jsou v případě půjček kvůli tzv. rizikovému faktoru vždy minimálně o 20% nižší než odhady standardní, tedy skutečně obvyklé.

2. Toto pochybení soud navýšil tím, že i pokud by tato cena byla adekvátní, zbýval by podvod obžalovaného ve výši 380 tis. Kč.

3. Ve skutečnosti ovšem soud zřejmě nevycházel ani z tohoto odhadu, ale ze zcela obskurního, de facto trestuhodného posudku ing. Jitky Kuncové, v němž jsme nalezli 27 chyb, všechny ve prospěch obžalovaného.

4. Dokonce i kdyby soud přihlédl k této nejnižší znalecké ceně, tj. 5 350 000 Kč, zbýval by podvod ve výši 150 000 Kč, neboť obžalovaný nám vyplatil pouze 5 200 000 Kč.

5. Soud ignoroval posudek ing. Jiřího Baroše, který byl jako jediný přiměřený, protože byl zadán a vypracován bez postranních úmyslů a nebyl nadhodnocený, neboť šlo o posudek pro daňové přiznání. Byl sice napaden Jitkou Kuncovou a znalcem najatým obžalovaným, avšak ti byli oba evidentně podjatí. Jediným průkazným nedostatkem posudku Jiřího Baroše bylo to, že do celkové ceny nezapočítal stěnu ze žulových kvádrů, takže jím stanovená cena měla být ještě řádově o desítky tis. Kč vyšší.

6. Pokud se jedná o vyjádření realitních makléřů, soud dal přednost názoru makléře fy MaM, který vycházel z ceny nemovitostí o pozemku pouze 1400 m2, kdežto obžalovaný je od nás koupil s pozemkem mnohem větším. Soud tak dal přednost, jako i v jiných

případech, tvrzení obžalovaného, o kterém se ovšem na jiném místě vyjádřil, že je na rozdíl ode mne a mého bývalého manžela nevěrohodný. Dal mu též za pravdu, když tvrdil, že makléřka mgr. Jolana Šturchová - podle jejíhož názoru jsme naše nemovitosti obžalovanému prodali naopak pod cenou - neměla dostatek zkušeností, přičemž ovšem jako socioložka byla vyškolena k tomu, aby se v podobných podmínkách rychle a bezpečně orientovala.

7. Soud též přehlédl odcizení našich dvou lustrů, které obžalovaný omylem přiznal policii a jejichž hodnota přesahovala 5 tis. Kč, resp. tuto věc nepřezkoumal a neodůvodnil to.

8. Nejvíc jsem však byla konsternována tím, že se soud vůbec nezabýval protiprávním obsazením našeho bývalého domu (v ručně psané smlouvě on sám uvedl, že se tam může nastěhovat až po vzájemném vyrovnání) a naším drasticky naaranžovaným vyhnáním, které bylo samo o sobě závažným trestným činem. Pominul, že obžalovaný byl odpovědný za naši značnou psychickou a v případě mého bývalého manžela i zdravotní újmu a za zničení a rozkradení nemalé části našeho movitého majetku.

9. V celkovém hodnocení konstatuji, že jestliže soud přiznal, že Jan Podroužek se dopustil podvodu a nepotrestal ho (a z posledního vyjádření Hypoteční banky jasně vyplynulo, že v bance požádal o hypotéku ve výši 6,5 milionu), bylo to proti zásadám elementární logiky, neboť o podvod se může jednat jedině tehdy, pokud jím podvádějící získá nějaké neoprávněné výhody či zisky.”

K našemu úžasu, avšak podle předpokladu našich advokátů, Krajský soud rozhodnutí Městského soudu potvrdil. Krajský státní zástupce se neodvolal, protože to považoval za zbytečné, předem ztracené.

???