Vleče se to celými dějinami: vždy vystoupí nějaký výjimečný jedinec, získá ohlas který navodí kladné společenské změny, avšak obvykle jen na určitou dobu. Staří Židé měli Mojžíše, avšak dlouhodobě žít v jeho intencích nedokázali. Neudržela se antická řecká demokracie ani římská republika. Také křesťanství, jakmile začalo usilovat o moc, se pokazilo. Islám se částečně pokazil ještě za Mohamedova života, později ještě víc.

Tak se to v různých obměnách opakovalo dodnes: střídala se období vzestupu a úpadku, který byl vždy dán především tím, že prosákly a na povrch se dostaly horší stránky člověka, jeho přírodní, primitivní instinkty a pudy. V současné době je to obzvlášť viditelné: optimismus „zlatých šedesátých“ je jakoby nenávratně pryč.

Filosofové a ostatní myslitelé si snad nekonečně mnohokrát kladli otázku jak je možné, že pokrok, který se zdál vždy tak logický a přirozený, se nikdy neudržel. Až do konce 19. století tento jev sice popisovali, avšak nerozuměli mu nebo mu rozuměli jen málo.

Vystoupení Freuda a Junga, kteří jeho podstatu objevili v lidské psychice, v do té doby neznámé síle podvědomí a nevědomí, mělo proto z tohoto hlediska nesmírný, historický význam. Jung tento jev vysvětlil zcela přesvědčivě: „Kdo by si byl v roce 1900 pomyslel, že o 30 let později se budou v Německu dít takové věci, jaké se tam dnes dějí? Uvěřili byste, že celý národ vysoce inteligentních a kultivovaných lidí může být uchvácen fascinující silou archetypu? Viděl jsem to přicházet a dovedu to pochopit, protože znám sílu kolektivního nevědomí. Ale na povrchu to vypadá jednoduše neuvěřitelně. Dokonce i moji osobní přátelé jsou fascinováni, a když jsem /na návštěvě, pozn. B.S./ v Německu, věřím tomu sám, chápu to všechno a vím, že to musí být tak, jak to je. Nedá se tomu odolat. Jde vám to pod pás, a ne do vaší mysli, váš mozek je prostě nanic, je zachvácen váš sympatický systém /část autonomního nervového systému/. Je to síla, která fascinuje lidi zevnitř, je to kolektivní nevědomí, které je aktivováno, je to oživený archetyp /otce, vůdce, smečky/, jenž je společný všem. A poněvadž je to archetyp, má historické aspekty a bez znalosti historie nemůžeme ty události pochopit. Je to německá historie, jež je dnes prožívána, stejně jako fašismus je živoucí italská historie. Nemůžeme se vůči tomu chovat jako děti tím, že máme intelektuální rozumové myšlenky a říkáme: to by nemělo být. To je právě dětinské. Toto je skutečná historie, to je to, co se skutečně děje s člověkem, co se vždy dělo, a je to mnohem důležitější než naše malé osobní strasti a naše osobní přesvědčení. Znám velmi vzdělané Němce, kteří byli stejně rozumní, jako si myslím, že jsem já nebo jak si myslíte, že jste vy. Ale převalila se přes ně vlna a úplně odplavila jejich rozum a když s nimi mluvíte, musíte připustit, že s tím nemohli nic dělat.“

Freud s Jungem sice ve své době vzbudili obrovský ohlas, avšak ne natolik velký, aby se jejich teze o podvědomí a nevědomí v západním myšlení dostatečně a trvale prosadily a zejména, aby to vedlo k pochopení jejich důsledků v širších souvislostech. Západní myšlení přetrvávalo v přehlížení psychologie a nepochopilo, že prvotní příčinou všech historických a sociologických jevů je člověk a jeho mentalita. Nadále se zabývalo svými na psychologii nenavazujícími nebo nedostatečně navazujícími rozbory, úvahami a doporučeními, které se však vždy dříve nebo později ukázaly jako ne-li přímo plané, tak alespoň nedostatečně efektivní. Jednou z mála výjimek byl Erich Fromm, jeho publikace však byly sice zajímavé a čtivé, avšak chyběly jim pronikavější, zejména programové konsekvence.

Zcela jedinou výjimkou byl Tomáš G. Masaryk, polyhistor a politik dobře obeznámený s psychologií. Poučen svým učitelem z vídeňské univerzity Franzem Brentanem, potom postgraduálním studiem psychologie v Lipsku a hlavně studiem Freuda a později též Junga, „věděl“ a dokázal z toho vyvodit i adekvátní konsekvence pro svůj myslitelský a politický program.

Věděl sice, že „rozum člověku nevládne“, avšak chápal to jen jako zjednodušující generalizaci - na to, aby to tak chápal bezezbytku, byl příliš velký optimista.

Věděl též, že hlavními účinnými prostředky k povznesení lidstva jsou politika, pedagogika a umění, ovšem pouze tehdy, pokud jsou dostatečně podloženy zdravou psychologií. Jen tak lze dosáhnout nápravy „sub specie aeternitatis“.

A podle mého (bohužel) jediní, kdo Masaryka dostatečně pochopili, byli Karel Čapek a evangelický duchovní (za druhé světové války profesor na Princetonské univerzitě) Josef Lukl Hromádka. Jeho nejdůležitější slova jsem publikoval už několikrát, avšak nemohu než opakovat je znovu: “Neporozumíte Masarykově filosofii, nezapamatujete-li si, že všechno jeho myšlení bylo soustředěno jednak na poznání a na výklad moderní mravně společenské krize, jednak na hledání cest a léků, jak chorému a nešťastnému člověku dneška dopomoci k vnitřní jistotě, ke spravedlivému chlebu a ke svobodě pod vládou práva a lidskosti. Masaryk filosof je týž bojovník jako Masaryk politik. I když seděl ve své pracovně, psal knihy a přednášel na univerzitě, byl stále na stráži, pořád naslouchal výkřikům moderní lidské duše, zkoumal návrhy nejlepších myslitelů na vyléčení jejích chorob a přemýšlel o nejlepším programu na výstavbu nové společnosti. Masaryk nenapsal snad ani řádky bez živého, praktického zájmu o člověka v jeho soukromí i na veřejnosti. Jeho filosofie byla nástrojem, jak pomoci lidem v jejich duchovních potřebách i ve společenských úkolech.“

(pod názvem Jde vám to pod pás vyšlo 15. 1. v Přítomnosti)