Chce se mi zvolat: „Tak nám pan Navara vyrobil z tatíčka Masaryka hned tři!“ (Viz https://nazory.aktualne.cz/komentare/tgm-by-se-dnes-soudil-s-konvickou/r~6504dcac029511e78af8002590604f2e/?_ga=1.253155904.813855675.146675032) Avšak křivdil bych mu: vím, že to udělal jen proto, že tak tento celistvý muž bývá chápán, hlavně co do dopadů svých politických skutků.

Ozývám se spíš proto, že „třetí Masaryk“, tedy ten sporný, ten, kdo vytvořil slepenec (váhám, jestli to slovo nemám dát uvozovek) nazývající se Československo, je stále ožehavé téma, neboť dodnes vzbuzuje polarizované, někdy (jak jsem to sám několikrát zažil) i vášnivé diskuze. Jedna strana tvrdí, že to byla Masarykova velká chyba, druhá, že by za to měl být dodnes vynášen do nebes. Na obou stranách se ovšem mnohdy dostatečně neví, jak tomu bylo jednak v době, kdy se Masaryk pro vystoupení proti Rakousku-Uhersku rozhodoval, jednak, kolik různých věcí zapříčinilo, že “jeho“ republika vydržela jen dvacet let.

Masaryk v roce 1914 především váhal, zda se má do boje „sám proti Rakousko-Uhersku“ vůbec pustit. Svědčí o tom mimo jiné to, že válka byla vyhlášena v létě a on se definitivně rozhodl až ke konci roku, po mnoha debatách s svými českými i zahraničními známými a přáteli. Bylo třeba zvážit řadu věcí, z nichž některé byly téměř „nezvažitelné“. Snad nejdůležitější otázkou bylo, jak se Rakousko-Uhersko změní, pokud Trojspolek vyhraje (pokud prohraje, bylo to jasné) - zda se bude dál demokratizovat a bude i nadále hrází proti německému pangermanismu nebo naopak. Zde sehrála významnou roli Masarykova rozmluva s čelním rakouským politikem von Körberem, který mu řekl, že v případě vítězství se Rakousko-Uhersko skoro jistě demokratizovat nebude. To korespondovalo s Masarykovým pohledem: Rakousko-Uhersko je ve srovnání s Německem vojensky a hospodářsky slabé a po válce se stane buď součástí Německa nebo jeho pohůnkem. Druhou hlavní otázkou bylo, jak bude válka dlouho trvat, neboť pokud by trvala jen krátce, Masarykův boj by neměl smysl. Zde jasnozřivě a proti všeobecně převažujícímu názoru správně usoudil, že bude trvat dlouho. Třetí důležitou otázkou bylo, jak uspořádat případný nový stát. Zde bylo jasné, že musí dojít ke spojení Čechů se Slováky, aby měli početní převahu nad českými Němci. Masaryk tedy v těchto nejdůležitějších rozhodnutích žádnou chybu neudělal. Mluvit o velké chybě mohou tedy jen „chytří“ generálové po bitvě, která ostatně skončila až v roce 1938 Mnichovem.

Po válce se okolnosti vyvíjely na jedné straně mimo Masarykův vliv, na druhé straně musel přijímat řešení která sice byla špatná, avšak lepší než všechna ostatní. První povážlivou věcí byly výsledky Versailleského míru, které Masaryk okomentoval jako katastrofu: o vůdcích Dohody napsal Benešovi do Paříže, že „prohráli mír… byli malí za války a jsou i teď po ní“ (proto se o 2. světové válce ne neoprávněně říká, že byla jen pokračováním 1. světové války). Nejhorší byli paradoxně Francouzi, kteří usilovali o co největší potrestání Německa, neboť „zapomněli“ na výsledky Vídeňského kongresu po napoleonských válkách, na němž Metternich prosadil, že Francie nesmí být příliš potrestána, aby nevzniklo podhoubí pro nové války.

Druhou rozhodující okolností byla velká hospodářská krize po roce 1929, která vyvolala v Německu značné napětí, což – podobně jak tomu vždy bývá – posílilo pangermanistické-nacistické extremisty. Pro nás bylo neštěstím, že Sudetští Němci, kteří do se do té doby v republice cítili stále lépe, krizi (z objektivních) příčin odnesli mnohem víc než Češi.

Masaryk se sice zmýlil, když si myslel, že válka nebude, neboť Německo na ni nemá peníze, avšak lze mu vyčítat, že nepočítal s tím, že Hitler půjde na dluh, který později vyrovná válečnou zlodějnou a holocaustem? Další naší smůlou bylo, že se podařilo vyjednat jen Malou dohodu, bez Poláků. I na to, zda to s Polály bylo možné nebo ne, jsou dodnes různé názory.

Události, které předcházely Mnichovu každý víceméně zná. Proto přidávám jen slova Prokopa Drtiny: „Tam nás zavedla především nevědomost ostatního světa."