Poznání je neskonale cennější než všechny požitky světa.
Sokrates

Neomodernismus sice není vědou, o vědy se však opírá. Nauku o poznání (noetiku, gnoseologii) definuje jako vše, co člověku pomáhá k porozumění jeho vnějšímu i vnitřnímu světu. Většinu dosavadních, zejména vysoce sofistikovaných noetických konceptů více či méně pomíjí; jejich hlavní problém vidí v přílišné složitosti, neohraničenosti a proměnlivosti světa, který je vždy jakoby psychologickým projekčním testem, do něhož ‚všichni vždy‘ promítáme svou subjektivitu - naše lidské poznání primárně vychází z naší jedinečné osobnosti, z našich individuálních zkušeností, vědomostí a emocionality, a staví především o nich.

Věda, a vlastně každý člověk, si obvykle vypomáhá metodou, kterou nastínil filosof Charles S. Peirce a nazval ji abdukcí, osvětlováním zvenčí. Tento pojem lze chápat trojím způsobem: zaprvé dohledáváním, tj. získáváním nových informací včetně klasického postupu hypotéza-ověření, dále usuzováním, pokud možno logickým a nezkresleným, a konečně připojováním osobního pohledu (pokud možno jasně odděleného od všeho ostatního) na danou problematiku. První dva postupy mají omezený záběr, a proto, jakmile se jakékoli uvažování dostane na problematiku širší a měnlivou, začíná rozhodovat třetí postup. Ten sice může pokrýt téměř vše, na druhé straně je však nespolehlivý, protože do potřebné míry ‚pevní‘ můžeme být pouze v dílčích a ohraničených tezích, opřených o potvrzené poznatky. Chceme-li se dostat dál, jsme pak obrazně řečeno jako chodci přeskakující v nekonečně prostorné mokřině z drnu na drn či z ostrůvku na ostrůvek, přičemž se musíme se neustále obezřetně rozhlížet kudy se dál vydáme, neboť samotná logika nás může svést do ‚bažin‘. Snad nejvýmluvnější je zde Kantův příklad kategorického imperativu: „Když vrah pronásleduje tvého přítele a zeptá se, jestli se neschoval u tebe a ty mu zalžeš, spácháš zločin.“

Samotné ‚noetické ostrůvky‘ jsou ovšem velmi důležité. Nalézáme je buď prostým nezvratným poznáním nebo vědeckými metodami. Přestože i jich je nekonečné množství, lze je využívat prostřednictvím volby těch nejdůležitějších a nejspolehlivějších, a ‚mokrá‘ místa může do menší nebo větší míry přemostit úsudek. Proto lze lidskou inteligenci nejjednodušeji, ale snad i nejvýstižněji definovat jako schopnost chápat vztahy. Tato schopnost umožňuje dívat se na ‚krajinu‘ jako na celek, vidět na ní i ‚pohoří a údolí‘, tj. vydělovat podstatné od nepodstatného, což je druhý hlavní znak lidské inteligence.

Lépe než filosofie noetiku řeší psychologie. Vedle indukce a dedukce, analýzy a syntézy, konkretizace a abstraktizace atd. hovoří o divergentním a konvergentním myšlení a o otevřenosti či uzavřenosti daného člověka vůči nově se nabízejícím informacím (na což navázal Karl R. Popper, když hovořil o otevřené a uzavřené společnosti). Pojednává též o projekci lidských představ kam nepatří, např. „podle sebe soudím tebe“, o racionalizaci neboli o zdůvodňování jednání daného člověka přijatelnými argumenty, i když motivace je přinejmenším částečně jiná, např. „dělal jsem to kvůli tobě,“o generalizacích, např. „ty mě nikdy neposloucháš“ atd. Vždy zde ovšem zůstává varovný prst hlubinné psychologie, která zdůrazňuje tzv. katathýmní, neboli emocemi zkreslené myšlení, jak je zakořeněno u všech lidí.

‚Krajina‘ se navíc neustále dialekticky mění. Ideálem je sice nad ni ‚vzlétnout a mít sokolí oči‘, avšak to je nereálné, už třeba jen proto, že ji nikdy nelze obhlédnout celou a jednou provždy. O to důležitější je pracovat alespoň na vlastních ‚očích‘ a myšlení jako součástech zdravé psychiky. Neomodernismus proto klade důraz nejen na psychologii správného myšlení, ale zejména na jeho osobnostní podmíněnost. Ke kvalitnímu myšlení je přirozeně disponován každý člověk, byť na různé úrovni dané jeho inteligencí a šíří rozhledu, jde ovšem hlavně o to, jak do jeho myšlení zasahují nepříznivé subjektivní, nezdravé vlivy.

Jakýkoli vůdce, pedagogy, psychology a psychoterapeuty počínaje a politiky a čelními mysliteli konče, má morální právo vést druhé jen tehdy, je-li svými znalostmi a realistickým úsudkem dál než oni. Psychologové a psychoterapeuti se proto v průběhu svého kariérního života neustále vzdělávají, doučují se v potřebných schopnostech a dovednostech, procházejí různými psychoterapiemi, včetně hlubinných a skupinových, a to hlavně proto, aby získali pokud možno co největší duševní vyrovnanost a sebenáhled.

Naprostá většina filosofů si počínala naivně, když se zaměřovali na pouhé správné myšlení. Zabývali se vlastně jen špičkou ledovce, neboť jakmile začali ‚vyprávět‘, tento ledovec vystoupil na povrch: noetiku opouštěli a stávali se ideology. Proto se tak často mýlili, neboť své pilíře spojovali a ‚obohacovali‘ subjektivitou a projevovali při tom nedostatečnou soudnost.

Klasická noetika proto nemá zdaleka takový význam, jak si od ní její průkopníci slibovali. Comtův pozitivismus, tedy zásada „co nevím pozitivně neboli bezpečně, nevím,“ myšlení příliš omezuje; například v právní problematice znamená držet se ne ducha, ale litery zákonu. Noetice nepomohla ani dialektika, neboť je příliš dynamická a nedostatečně vyčleňuje stálé či stálejší faktory a jejich vazby. Její předností je ovšem to, že učí dialekticky myslet, což by mimo jiné mělo opět vést k obezřetnosti.

Neomodernismus dialektiku neodmítá, ale rozšiřuje ji o nový pojem, o multilektiku, kterým současně doplňuje noetický pluralismus a strukturalismus. Multilektika přebírá většinu tezí dialektiky, avšak dia-polarity zdůrazňuje jen za určitých okolností. Boj protikladů je totiž v živoucím či jakémkoli měnícím se světě sice velmi častým jevem, jeho význam však není zdaleka vždy rozhodující. Jednak se uplatňuje též soulad, byť obvykle převažuje jen dočasně, jednak pohled na jednodimenzionální polarity naše myšlení nutně zužuje. Lze to osvětlit na příkladu egoismu vs. altruismu: egoismus může být u daného jedince jednak natolik silný, že se stane téměř nepolaritní, vnitřně i vnějšně dominující silou, jednak může být vystaven celé řadě jiných vnitřních i vnějších a z různých úhlů působících vlivů, takže se v nich naopak propadne do pozadí.

Přechody mezi dialektikou a multilektikou a multilektikou, pluralismem a strukturalismem neomodernismus považuje za neostré a všechny mají v jeho uvažování své místo, neboť vnitřní i vnější svět považuje z výše uvedených důvodů za jednodimenzionální, polaritní i pluralitní, a navíc různými směry a různě stabilně strukturovaný. Opět obrazně řečeno, boj protikladů neomodernismus doplňuje o multilektické ‚hejno poletujících ptáků‘, ovšem s tím, že se snaží o jeho déletrvající až pokud možno nadčasové a univerzalistické uchopení. Podobně neostrý rozdíl vidí mezi konkretismem a abstraktismem: konkretismus jsou pozitivistické ‚ostrůvky‘, abstraktismus je pohled z výšky; obojí jsou nezastupitelné a doplňují se. Konkretismus v pojetí neomodernismu nevylučuje abstraktní uchopování konkrétních věcí a naopak. Je něčím velmi jiným než postmodernistický pluralismus.

Polaritu konkretismu vs. abstraktismu lze uvést též jako jiný příklad multilektického myšlení. V dějinách se ukazuje, že ideové a politické jevy obvykle vykazují jistou periodicitu. Nové ideové proudy mívají zřetelně větší energii a razanci než proudy dřívější, avšak obvykle se postupně vyčerpávají a je možné z toho vyvozovat jistá dějinná pravidla (abstraktismus). Do vůdčích proudů ovšem vždy pronikají proudy vedlejší, jejich počet může být velmi různý a mohou mít různou a různě se měnící se sílu. Hlavní proudy mívají velmi rozdílnou délku trvání – některé působí po staletí, jiné, zejména novodobé, mohou mít jen jepičí život. Všechny se též mohou vracet nebo naopak navždy zanikat. Jde tedy o různě velká a různě stálá ‚hejna‘. O budoucnosti konkrétních proudů (což bývá právě za daných konkrétních okolností mimořádně důležité) lze sice dělat jisté prognózy, avšak vždy s maximální obezřetností - je třeba uvažovat konkretisticky a k dějinným danostem pouze přihlížet. Varovná je zde například skutečnost (pilíř), že osvícenský a modernistický optimismus sice trval po staletí, v posledních desetiletích se však téměř vytratil.

Nalézání a spojování dílčích poznatků do systémů se v našich myslích děje samovolně. Všichni se pohybujeme v nekonečném množství informací, navíc silně komplikovaném tím, že jsou různorodé, mají různou podobu, povahu a jsou různě spolehlivé. Neomodernismus proto proklamuje důsledný realismus vycházející ze zdravé osobnosti každého daného jedince, a teprve na druhém místě z jeho inteligence a šíře a hloubky vědomostí. Vyzdvihuje kritickou, v podstatě ovšem konstruktivní a optimismem podloženou diskusi, vedoucí k přísně věcně i časově střeženým závěrům. Zjednodušeně řečeno, snaží se vědět co ví, stejně usilovně se však snaží též vědět, co neví. Prioritou neomodernistické noetiky je proto sice poznávání pravdy, současně však též uznává, že lidské poznání je omezené.

Pravda (jak ji definoval T. G. Masaryk, tedy jako „to, co bezpečně a kriticky víme“) sice existuje, avšak jak se dotýká věcí od nejjednodušších po nejsložitější, od nejkonkrétnějších po nejabstraktnější, od nejzjevnějších po nejskrytější, od nejstálejších po nejměnlivější a od ohraničených po neohraničené, ztrácí postupně svou pravdě-podobnost a lidskému poznání se vzdaluje. Na její hledání a uvádění do života však nelze nikdy rezignovat.

(Druhá kapitola z připravované stejnojmenné knihy.)

Pod názvem Úpadek Západu vyšlo 17. 4. v Přítomnosti.