Potřebujeme velké, živoucí ideje, a ty nás spasí, protože spasí i jiné.
Tomáš G. Masaryk

Ideologii neomodernismus chápe v jejím jádrovém významu, tj. jako soubor obecných programových, zejména politických tezí. Nepojímá ji jako něco jednoznačně či napevno daného, ale jako multilektický systém. Nerozlišuje mezi ideologií a teologií, kterou chápe jako ideologii opřenou o víru v nadpřirozené a lidský rozum přesahující danosti a jevy.

Ústředním neomodernistickým ideologickým pojmem je demokracie, kterou nedefinuje jako vládu lidu, ale jako politický systém lidu nebo alespoň jeho naprosté většině sloužící. V širším smyslu ji chápe jako systém působící v jakýchkoli lidských uskupeních, největšími uskupeními počínaje a jednotlivci konče, neboť i pro jednotlivce je ‚vnitřní demokracie‘ optimem. Neproklamuje demokracii proto, že „nic lepšího dosud nebylo vymyšleno“, ale proto, že ji považuje za univerzalistický systém, stav a proces. Ve srovnání s autokraciemi je demokracie komplikovanější, což má četné nevýhody, výhody však jednoznačně převažují.

Demokracie má různé podoby a stupně, od zdánlivé či pseudodemokratické po nedosažitelnou ideální. Tyto stupně se v průběhu času mění, neboť každá demokracie neustále čelí jednak tlaku vlastních autokratických sil, jednak tlaku vnějších autokratických režimů. Demokracie proto musí důsledně rozlišovat mezi tolerancí a netolerancí a za určitých okolností se musí bránit i nedemokratickými, vždy ovšem dané konkrétní situaci přizpůsobenými a přísně eticky opodstatněnými prostředky. Jak říká Masaryk, demokracie užívá ‚pluhu‘, avšak za jistých okolností musí užít i ‚meče‘.

Již tolikrát se v dějinách lidstva zdálo, že je natrvalo zakotvena na že její principy jsou jasné a neoddiskutovatelné, a přesto byla a je znovu a znovu potlačována. Je skoro neuvěřitelné, jak nosná byla už antická řecká demokracie, a přesto se udržela jen na relativně krátkou dobu. Její analýzu podal instruktivně Karl R. Popper v knize Otevřená společnost a její nepřátelé. Uvedl ji citací zakladatele aténské demokracie Periklea:

„My totiž máme státní zřízení, které nepotřebuje nic závidět zákonům sousedů, spíš jsme sami příkladem jiným, než abychom druhé napodobovali. Říká se mu demokracie, vláda lidu, protože se opírá o většinu, ne jen o několik málo jednotlivců; podle zákona mají všichni stejná práva, když jde o soukromé zájmy. Pokud však jde o společenský význam, má mít při vybírání pro veřejné úřady každý přednost podle toho, v čem vyniká, podle schopností, ne podle své příslušnosti k určité skupině… Ve veřejném životě nepřekračujeme zákony, především ze studu; posloucháme své spoluobčany, kteří právě zastávají úřady… Milujeme krásu, ale s mírou, a milujeme vědění, ale bez změkčilosti. Bohatství užíváme spíš proto, že nám umožňuje přiměřeně jednat, než proto, abychom se jím v řeči chlubili, a přiznat se k chudobě není pro nikoho hanba, ale spíš je hanbou nedělat nic, aby se z ní člověk dostal… Člověka, který se nezajímá o politiku, považujeme ne za člověka držícího se stranou, ale přímo za neužitečného.“

Pozoruhodné je zejména Popperovo pochopení rozdílu mezi Sokratem a jeho žákem Platonem. Sokrates nebyl příznivcem athénské demokracie, a přesto právě novodobí demokraté navázali na něj, kdežto na Platona dodnes navazují spíše teokraté a autokraté. Je to hlavně proto, že pokud Masaryk tvrdil, že „demokracie potřebuje vůdce, ne pány“, Sokrates se obracel na vůdce a řadové občany, kdežto Platon na ‚pány‘. Je smutným osudem lidstva, že Sokrates byl na dlouhá staletí téměř zapomenut, kdežto na Platonovi středověká katolická teokracie vystavěla svou ideologii.

Pro Poppera je příznačné, že přestože bytostný filosof, se vyjadřoval velmi srozumitelně: „Řekové pro nás započali onu velkou revoluci, která je zřejmě stále ještě ve svém počátku… Začal se prosazovat humanismus, jediná možná víra otevřené společnosti… Sokrates učil, že musíme mít víru v lidský rozum, že se musíme vyhýbat dogmatismu, že se musíme vyvarovat misologie, tj. nedůvěry v teorii a rozum, i magických postojů lidí, kteří si z moudrosti činí modlu. Jinými slovy Sokrates učil, že duchem vědy je kritika… Neochotni a neschopni pomoci lidstvu na nesnadné cestě k budoucnosti, pokoušeli se někteří ‚vzdělanci‘ přimět lidstvo k obratu do minulosti. Neschopni vést po nové cestě, mohli se stát pouze vůdci odvěké vzpoury proti svobodě. Prosazování jejich nadřazenosti v boji proti rovnosti se pro ně stalo o to nezbytnější, že to byli (použijeme-li sokratovského jazyka) misantropové a misologové, neschopní oné prosté obyčejné velkorysosti, která inspiruje… Mezi demokratickou a totalitární kritikou je zásadní rozdíl. Sokratova kritika byla demokratická a vskutku taková, jaká patří k samé podstatě demokracie… Jeho výzva byla mravní a jeho teorie individuality (nebo ‚duše‘, máme-li tomuto slovu dát přednost) je podle mého názoru naukou mravní a nikoli metafyzickou.“

Masaryk se vyjádřoval v podobném duchu: „Demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství; není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuze. Ale pravá diskuze je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností – slovo sněm má krásný smysl, jen ho učinit tělem!... Vím, že lidé si nejsou rovni; nikde na zemi, v lidech ani v přírodě není rovnosti – je rozmanitost… Bez individualismu, bez nadaných a vynalézavých jedinců, bez schopných vůdců, bez géniů práce pro společnost se nedá rozumně a spravedlivě organizovat. Demokracie po stránce sociální znamená překonání degradující bědnosti; v republice, v demokracii nesmí být možné, aby jednotlivci nebo stavy vykořisťovali své spoluobčany – v demokracii člověk člověku nesmí být prostředkem. Ta přirozená rozmanitost musí být uspořádána dělbou a hierarchií funkcí a práce; není možná organizace bez lidí nadřízených a podřízených, ale musí to být právě organizace a ne privilegium, ne aristokratické panování, ale vzájemná služba... Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby… Demokracie sama lidi nevychová. Slušní, opravdoví lidé se vychovávají rodinou, školami, církvemi, státní správou, literaturou, žurnalistikou a tak dál… Demokracii dělají demokrati a lepší demokracii lepší demokrati… Potřebujeme vzdělané a poctivé kritiky, kteří mají občanskou mužnost a kuráž; pravá kritika není negace ani svalování odpovědnosti na druhé, ale spolupráce a spoluodpovědnost… Jsem zásadním, ale ne slepým přívržencem demokracie.“

Jedním ze základních problémů demokracie je její koexistence s kapitalismem, který (stejně jako jakékoli církevní náboženství vyjma unitarismu) směřuje k autokracii a je proto principiálně antidemokratický. Zatímco demokracie je věčným ideálem, kapitalismus je věčný svou podstatou. Je možno říci, že je stejně jako oheň dobrým sluhou, avšak špatným pánem. S tím nezpochybnitelně souvisí, že vše co je v politice od středu do prava, je nepřijatelné. Kapitalismus je sice mocnou a produktivní silou pokroku, avšak pouze materiálního, a na stejně důležitý nebo snad ještě důležitější duchovní pokrok působí v spíše destruktivně, zejména pokud se příliš ‚rozhoří‘. Nedávným důkazem této nebezpečné možnosti je euroamerický vývoj po nástupu neoliberálního ‚thatcherismu“ v sedmdesátých letech minulého století, který vedl k nastolení současného, autokraty ovládaného Nového světového řádu. Pro demokracii jsou příliš velké mocenské rozdíly mezi jednotlivci i jednotlivými zeměmi nepřijatelné.

Podstatou kapitalismu je soutěž vycházející z přírodních zákonitostí, podle nichž každý subjekt musí vždy myslet především na sebe. Kapitalisté využívají každé příležitosti, musí neustále ‚maximálně maximalizovat‘ zisk a za každou cenu expandovat, neboť jinak by se neudrželi, ‚nepřežili‘ by. Aby se ideově obhájili před těmi, na jejichž úkor expandují, musí nutně vytvářet mýty. Ústředním mýtem je tvrzení zakladatelů liberalismu, že podnikatelé tím, že vytvářejí materiální hodnoty, napomáhají blahobytu celé společnosti: pro její materiální blahobyt je to velmi sporné a na její duševní ‚blahobyt‘ to působí záporně. Vysloveným mýtem je pak tvrzení, že liberalismus znamená svobodu pro všechny. Současný neoliberalistický západní svět se proto nachází ve stále se prohlubující krizi, na niž upozornil Masaryk již koncem 19. století a na kterou později poukázali mnozí další myslitelé, kromě jiných Huxley a Lorenz. Tato krize není primárně dána tím, že se západní svět stále víc odchyluje od křesťanství, ale tím, že za ně jako náhradu nenašel jinou podobně nosnou a přitažlivou ideologii.

Na řeckou demokracii a rané křesťanství navázaly dva již zmíněné ideové proudy, realisticko-idealistický a mýticko-materialistický (idealistický ve smyslu vyšších ideálů a materialistický ve smyslu nižších hodnot). Zatímco první proud se odklonil od víry v zjeveného boha, druhý proud nábožensakou víru doplnil nebo nahradil ideologiemi, jakými byly liberalismus, marxismus, fašismus, nacionalismus a postmodernismus. První proud vyústil v modernismus a ‚nové náboženství‘ T. G. Masaryka, druhý proud počínaje liberalismem a romantismem ve stále se prohlubující dekadenci. Pro první proud bylo charakteristické, že na jedné straně sledoval odvěkou linii pokroku, na druhé straně se vždy objevoval jako revoluční a sílil v okamžicích, kdy jednotlivé politické systémy nastolené druhým proudem selhávaly. Příznačné bylo i to, že tím, jak apeloval na kritický rozum, postupně vždy ztrácel na masové atraktivnosti, kdežto druhý proud se stále obnovoval, zejména proto, že oslovoval v člověku dodnes převažující pudové či archaické složky jeho psychiky a že stavěl na mýtu, že materiální bohatství znamená štěstí. Realisticko-idealistický směr stavěl ‚jen‘ na navzájem a vždy i zpětně propojených a podmiňujících se základních pilířích–dobro–štěstí (štěstí-dobro-pravda, dobro-pravda-štěstí). Materiální bohatství považoval za potřebné jen v té míře, aby zajistilo člověku důstojný život a dalo mu podmínky pro pokud možno všestranný a harmonický osobnostní rozvoj.

Rozdíl mezi oběma těmito proudy nebyl vždy viditelný, mimo jiné proto, že též druhý proud mnohdy přicházel s nově oslovujícími, racionálními a nosnými, vždy ovšem přinejmenším fragmentárními a mezerovitými idejemi. Proto v sobě od počátku nesl zárodky postupné degradace a depravace a jím nastolené režimy se proto udržovaly jen pomocí demagogických až nepodložených apologií a pomocí násilí a jiných mocenských prostředků. V době rakousko-uherského Bachova absolutismu to vyjádřil básník, publicista a politik Karel Havlíček: „Co se despotické strany týče, nedá se lépe rozdělit než na zjevné a tajné absolutisty. Zjevní absolutisté jsou mnohem méně nebezpeční než tajní, a také by, kde již lid jednou svobodu okusil, nikdy nedovedli zavést nazpět starou libovládu bez pomoci oněch tajných absolutistů. Tajní absolutisté vždy mluví a slibují, že budou zavádět ústavu, ale poznenáhlu jí podtínají jednu žílu po druhé. Poznenáhlu v menších věcech přivykají lid k poslušnosti, ustavičně se vymlouvají, že okolnosti ještě nedovolují uvést ústavu do života, a čas po čase, když je lid již příliš netrpělivý, hodí se mu zase nějaká naděje, a tak tato konstituční komedie jde pořád stejným, dobře rozmyšleným během a není nic jiného než přestrojený absolutismus.“ Současná euroaemrická anonymní meritokracie, ‚triumvirát obchodu, médií a politiky‘ je dokladem pokroku pouze ve smyslu ještě větší sofistikovanosti demagogie, lži, svévole a útlaku.

Nevyvratitelný ideový primát ‚Masarykovy‘ 1. československé republiky převzaly v průběhu 20. století evropské sociální státy. Koncept sociálně tržní a kulturu a vzdělání podporující ekonomiky je však nyní oslabený a trvaleji se udržuje – a se stále většími obtížemi – pouze ve skandinávských státech. Současný nový světový řád se snaží vyvolat zdání, stejně jako všechny dosavadní mýticko-materialistické režimy, že je nepřemožitelný a ‚věčný‘, avšak i on dříve nebo později zanikne.

Masaryka je dnes třeba doplnit hlavně o ekologii a jeho humanitní demokracii je třeba rozšířit na všeobecně pojatou etistní demokracii. Přičinili se o to především zakladatelé Zelených, neboť vyvolali ideovou revoluci srovnatelnou s reformací: zatímco reformace obrátila svou pozornost od boha k člověku, Zelení ji obrátili k přírodě a k Zemi. Nově formulovali to, čemu se říká evropské hodnoty, a obohatili je o svůj celkový pohled na svět. Dodnes jsou, stejně jako mnoho jiných ekologicky cítících myslitelů, nedostatečně přijímáni, přestože navodili obrat dokonce srovnatelný s dávným Sokratovým obratem pozornosti filosofie k člověku. Ne každý si uvědomuje, že také v jejich centru pozornosti stojí člověk, neboť ohrožení přírody ohrožuje i jeho samého.

Nacházet hranice mezi vlastní a skutečnou pravdou, jednotou a růzností, svobodou a nesvobodou a dobrem a zlem je jedním z nejnesnadnějších, avšak zároveň i nejdůležitějších úkolů budoucnosti. Přílišný liberalismus je skoro stejně škodlivý jako autokracie a ve finální podobě s ní jde ruku v ruce. Svoboda je podmíněna celkovým zdravím společnosti, jak se promítá do svobody občanů a jejich soudnosti (po svobodě nejvíc volají vnitřně nesvobodní, tj. zkresleně cítí a uvažující lidé) a především do otevřenosti jejich svědomí. Jestliže klasické autokracie potlačují svobodu vyjadřování, neoloberalistické autokracie ji sice nepotlačují, avšak výsledek je stejný.

Pozoruhodné je, jak problém svobody pochopili staří Židé. Podle historika Paula Johnsona „jsou Židé občas obviňováni z toho, že nepochopili pojem svobody tak dobře jako Řekové. Skutečností ovšem je, že této otázce rozuměli mnohem lépe. Došlo jim, že jediná skutečná svoboda je dobré svědomí, což byla idea, kterou sv. Pavel přenesl z judaismu do křesťanství. Podle Židů byly nejen hříšnost, ale i ctnost věcí jak kolektivní, tak individuální. V Bibli se opakovaně ukazuje, že každý si podle svých skutků vysloužil buď odměnu nebo odplatu, ať už šlo o město, obec či národ. Tóra semkla Židy v jedno tělo a v jednu duši. Právě tak jako měl jedinec prospěch z majetku své obce, měl povinnost do něj i přispívat… V Bibli je nepřímo vyjádřena holistická idea, že hřích jednoho člověka, jakkoli malý, ovlivní – byť třeba nepatrně – celý svět, a naopak. Judaismus nikdy nepřipustil, aby princip individuální viny a svědomí, i když byl důležitý, naprosto převážil nad základním principem kolektivního úsudku. Tím, že ty dva spojil do nerozlučné dvojice, vytvořil komplexní a trvalou nauku o společenské odpovědnosti, která je jedním z jeho největších přínosů lidstvu.“ Ne náhodou později židovský filosof Spinoza svobodu vyjádřil jako poznanou nutnost.

Problémem je též levicová vs. pravicová orientace demokracie. Neomodernismus chápe demokracii jako středovou s uměřenou levicovou tendencí. Literárně řečeno, skutečný demokrat je „centrista se srdcem na správném místě, tj. vlevo“. Neomodernsimus uznává sociálně tržní ekonomiku, jak byla formulována Masarykem, dál propracována německým ekonomem a sociologem Alfredem Müllerem-Armackem a počátkem padesátých let v Západním Německu prosazena kancléřem Ludwigem Erhardem. Středolevé těžiště a plnost demokracie jsou ovšem podmíněny vývojovým stadiem dané společnosti, její všeobecnou informovaností, vzdělaností a etickou úrovní. Politický střed je proto jiný ve státech jižní a východní Evropy než ve státech severozápadní Evropy, které si mohou dovolit větší levicovost, neboť jsou vývojově dál; hlavně proto, že prošly reformací a že osvícenství a modernismus v nich zanechaly hluboké stopy.

Na to se váže otázka pokroku vs. konzervati(vi)smu. (Její analýzou lze též osvětlit sílu a dosah Masarykova pojetí konkretismu.) Konzervatismus je povětšinou chápán více nebo méně abstraktně či generalizovaně a je přijímán nebo odmítán, avšak přitom se jím obvykle míní okruh konkrétních názorů a postojů. Masaryka zde anticipoval Karel Havlíček: “Konzervovat znamená zachovat nynější stav a bránit se proti změnám; revoluční znamená touhu po změnách, obvykle s užitím násilných prostředků. Dejme tomu, že by jistá zem měla nejpěknější ústavu a svobodu, ale že by tato svoboda nebyla po chuti jistým lidem, kteří své bližní rádi utiskují a mají z nich nezasloužený užitek, a že by si tito lidé umínili ústavu zrušit a skrze spiknutí zavést despocii. Všichni přátelé svobody budou v této zemi jistě chtít svou dobrou ústavu zachovat, budou tedy konzervativní, všichni absolutisté ale budou revoluční, a čest a zásluha bude v této zemi znamenat být konzervativním, nečest a zločin být revolučním.” Konzervatismus je tedy možno chápat konkrétně i abstraktně, vždy ovšem v tomto ohledu s plynulým dialektickým či multilektickým přechodem přiměřeným dané problematice. Konzervativní mohou být na jedné straně ideologové autokracie nebo katolicismu, na druhé též ideologové liberalismu nebo komunismu a v konkrétních tezích se obě strany mohou mýlit nebo mít menší nebo větší pravdu.

Podobně se lze stavět k otázce kapitalismus vs. socialismu. Kapitalismus je nevykořenitelný, neboť vyvěrá z odvěkého a víceméně nezměnitelného lidského sobectví. Proto byly a dodnes jsou všechny vyhraněně levicové ideové proudy jednoznačně a neodpustitelně utopické: kapitalismus není možno odstranit, je třeba mu ‚pouze‘ důsledně a neustále vymezovat prostor. Cesty, jak toho dosáhnout jsou sice známy, avšak v současní době se jeví jako ‚konkretisticky‘ nerealizovatelné:
1. Deprivatizace velkých bank a obchodních společností tím, že stát odkoupí nebo znárodní víc než polovinu jejich majetku.
2. Ve všech nestátních obchodních a výrobních společnostech se zavede podíl zaměnstnanců na zisku.
3. Stát bude podporovat vznik družstev a jiných kolektivně vlastněných podnikatelských organizací.
4. Bude prosazovat progresivní daň, zejména na majetek.
5. Celosvětově se zakážou daňové ráje.
6. Politické strany budou smět přijímat pouze transparentní a limitované sponzorské dary.
7. Stát bude vlastnit většinu škol a hlavní televizní, rozhlasová a jiná média.
8. Ideově se zamítne pojem liberální demokracie.
9. K revolucím či zásadním obratům se přistoupí jen tehdy, pokud za jejich idejemi stojí převážná většina. Jinak štěpí společnost a navozují pouze nové problémy.
10. Pojem demokracie žádné přívlastky nesnese, jednak proto, že dobře pojatá a vymezená demokracie žádné nepotřebuje, jednak proto, že přívlastky její záběr zužují a tendenčně zkreslují.

Neomodernismus proto připouští jen pojem etistní demokracie, který demokracii co do cílů nezkresluje a etiku demokracie potřebuje a vždy potřebovala ze všeho nejvíc. Pojem liberální demokracie považuje za nesmyslný, neboť podstatou a základním principem demokracie je svoboda pouze při rozhodování, z něhož pak plynou ‚nesvobodné‘ závěry a zejména na ně navazující zcela nesvobodná konání. Tvrdil-li tedy Masaryk že „demokracie je diskuse“, jde jen o východisko: závěry z diskuze se musí bezodkladně a důsledně naplňovat.

(Třetí kapitola z připravované stejnojmenné knihy.)

Pod názvem Úpadek Západu III vyšlo 1. 5. v Přítomnosti.