S druhými nás může spojit jen dobré srdce.
Auguste Comte

Sociologie je dnes metodologicky značně vyspělým humanitním oborem, přesto však ani ona není vědou v takové míře, jak si její průkopníci slibovali. Jejími hlavními problémy zůstávají výběr, formulování a validita zkoumaných dat (zejména dotazníkových) a především jejich interpretace. Stejně jako filosofie se dodnes nezbavila břemene nedoceňování psychologie; například v českém naučném slovníku-encyklopedii Diderot je definována jako „věda o společnosti (společenských jevech, společenských vztazích) a o zákonitostech jejího vývoje. Ve zkoumání společnosti se prolíná s dalšími společenskými vědami (etnologie, historie, politologie, ekonomika), avšak jejím specifickým rysem je, že se soustřeďuje zejména na poznávání pravidel života sociálních skupin a kolektivů (obvykle v rozmezí skupiny malé až národa) a na zjišťování funkcionálních nebo symbolických vztahů mezi společenskými fakty.“ Přitom již Masaryk tvrdil: „Poněvadž pravým historickým a společenským činitelem je člověk, každé sociologické pravidlo musí být vyloženo zákony odvozovanými ze studia lidské přirozenosti.“

Od svého oddělení se od filosofie v první třetině 19. století sociologie prošla podobně složitým a měnlivým vývojem jako filosofie za celou dobu své existence: různí autoři přicházeli s různými a mnohdy si protiřečícími tezemi a obvykle příliš zdůrazňovali některé a úkor jiných - plejáda různých sociologů vytvořila plejádu různých sociologických směrů a odvětví. Sociologie dodnes není uspokojivě kumulativní a interpretativní, a proto obraz o společnosti či společnostech podává nedostatečně, o celosvětové společnosti nemluvě. Doplňují či nahrazují ji v tom antropologie, sociální filosofie a další příbuzné obory, které ovšem vesměs též podléhají subjektivitě. Problémem většiny sociologů i sociálních filosofů navíc je, že nenaplňuji Masarykův požadavek, aby se přímo veřejně angažovali.

Masarykova sociologicko-psychologická, statisticky podložená práce Sebevražda z roku 1882 (na kterou navázal stejnojmennou prací Émile Durkheim) je typickým příkladem soudného myšlení i jednání: ‚mořeplavec‘ Masaryk v ní nejdříve obeplul daný prostor, potom se vydal dál, za do té doby viditelný obzor. Nejdřív dospěl k těmto závěrům: 1. V moderní době sebevražd přibývá, je to znepokojující jev, 2. sebevražednost je jedním z důležitých ukazatelů psychického zdraví společnosti, 3. společenské a majetkové postavení lidí se sebevražedností přímo nesouvisí, 3. sebevražednost narůstá zejména ve městech, střediscích moderního života, 4. v protestantských zemích je vyšší než v zemích katolických, což je zřejmě daní za to, že protestantské země jsou liberálnější, 5. moderní doba dostává člověka obecně do situace, v níž si neví rady; život mu není duchovním dramatem, chce na něm jen materiální požitky, není v něm dost důvěry a odevzdanosti čemukoli nadosobnímu.

Na otázku proč? Masaryk odpovídá, že současný člověk ztrácí víru v boha a nenachází jiný účel či smysl své existence. Krize náboženství přerůstá v krizi společnosti: člověk potřebuje věřit v něco kladného, možná i vyššího, ale nedostává se mu toho. Lze proto hovořit o potřebě nového náboženství. Je však možno odevzdat se i něčemu tak ‚malému‘ jako je humanismus, „náboženství lásky“. Zásadní předností nadosobních ideálů je jejich potenciální reálnost: je možno k nim směřovat, usilovat o ně a přibližovat se k nim. Je též možné s pokorou přijímat úlohu člověka jako článku věčného dějinného řetězce a pochopit své vlastní poslání v kontinuitě času. Humanismus programem, který znamená příklon k lidským potřebám; jde mu o víc než jen o lidská práva a jde mu o mnohem víc, než aby se člověk měl pouze ‚dobře‘. Pro budoucnost je stálým a nezničitelným kompasem. Po dlouhá staletí byl tlumen vírou v posmrtný život a postulátem, že člověk má sloužit bohu. Reformace a osvícenství nastolily představu, že naplnění pozemského života se s naplněním posmrtným přinejmenším nevylučuje a že člověk má právo žít plně a aktivně, osvobozen od pověr a mýtů. Moderní doba odhalila, co dříve bylo zastřené, ‚vyřešené‘ vírou v boha. Člověk se odpoutal od archaických ‚pravd‘ a snaží se o řešení základních životních otázek vlastními silami – hledá je v sobě, vlastním pozorováním vnějšího i vnitřního světa. Je mu sice dán sklon věřit v mýty, ten se však může oslabit vývojem, zráním, a to jak celospolečenským, tak individuálním.

Proti mýtům Masaryk stavěl ‚jen‘ své vidění věcí. V tom však byla jeho největší síla: v schopnosti vidět je jasně a kriticky, jak vyvěrala z jeho osobnosti, zejména z vnitřní rovnováhy mezi sebedůvěrou a pokorou, jistotu a nejistotou, optimismem a střízlivostí a z jeho proslulé schopnosti naslouchat druhým.

Obavy široké veřejnosti o další osud lidstva vzbudila až 1. světová válka. Dala mimo jiné vzniknout ‚ztracené generaci‘ spisovatelů, jakými byli William Faulkner, Francis Scott Fitzgerald, Richard Aldington, Ernest Hemingway, Erich Maria Remarque, John Steinbeck a další. Po 2. světové válce se tyto obavy v podobě existencialismu a po něm následujícím postmodernismu změnily v pesimismus a ‚vyřešil‘ je až nástup neoliberalismu.

Podstatu fašismu a nacismu (a vůbec všech náboženských a populistických proudů) výstižně vyjádřil analytický psycholog Carl G. Jung: „Kdo by si byl v roce 1900 pomyslel, že o 30 let později se budou v Německu dít takové věci, jaké se tam dnes dějí? Uvěřili byste, že celý národ vysoce inteligentních a kultivovaných lidí může být uchvácen fascinující silou archetypu? Viděl jsem to přicházet a dovedu to pochopit, protože znám sílu kolektivního nevědomí. Ale na povrchu to vypadá jednoduše neuvěřitelně. Dokonce i moji osobní přátelé jsou fascinováni, a když jsem v Německu, věřím tomu sám, chápu to všechno a vím, že to musí být tak, jak to je. Nedá se tomu odolat. Jde vám to pod pás, a ne do vaší mysli, váš mozek je prostě nanic, je zachvácen váš sympatický systém (část autonomního nervového systému, pozn. B.S.). Je to síla, která fascinuje lidi zevnitř, je to kolektivní nevědomí, které je aktivováno, je to oživený archetyp, jenž je společný všem. A poněvadž je to archetyp, má historické aspekty, a bez znalosti historie nemůžeme ty události pochopit. Je to německá historie, jež je dnes prožívána, stejně jako fašismus je živoucí italská historie. Nemůžeme se vůči tomu chovat jako děti tím, že máme intelektuální rozumové myšlenky a říkáme: to by nemělo být. To je právě dětinské. Toto je skutečná historie, to je to, co se skutečně děje s člověkem, co se vždy dělo, a je to mnohem důležitější než naše malé osobní strasti a naše osobní přesvědčení. Znám velmi vzdělané Němce, kteří byli stejně rozumní, jako si myslím, že jsem já nebo jak si myslíte, že jste vy. Ale převalila se přes ně vlna a úplně odplavila jejich rozum a když s nimi mluvíte, musíte připustit, že s tím nemohli nic dělat.“

Na Freuda a Junga nepřímo navázali spisovatelé ‚antiutopisté‘: Karel Čapek (mimo jiné autor pojmu robot), který nastínil mechanismy vzniku nových technokratických a totalitních režimů, Aldous Huxley knihou Konec civilizace a George Orwell knihami Farma zvířat a 1984. Rozdíly mezi Huxleyem a Orwellem vystihl spisovatel Neil Postman: „Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy. Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst. Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace. Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu. Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta. Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou. Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou obdobou smyslových filmů heče peče a her s odstředivým míčem. Jak Huxley poznamenal v Brave New World Revisited, zastánci občanských svobod a racionalisté, kteří vždy varují před tyranií, zapomněli na téměř nekonečnou lidskou touhu po rozptýlení. Huxley dodává, že v knize1984 jsou lidé ovládáni způsobovanou bolestí. V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší. Ve zkratce, Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.“

Psycholog a sociální filosof Erich Fromm se sice veřejně přímo neangažoval, byl ovšem stejně jako Huxley a Orwell aktivistou v tom smyslu, že jeho dílo vzbudilo značný ohlas a ovlivnilo miliony lidí. Vyšel z marxismu a psychoanalýzy, avšak dokázal se od nich dostatečně odpoutat. Základem jeho ideologie byl opět humanismus, což je snad hlavní příčinou toho, že jeho teze dodnes neztratily smysl a neubylo jim na přesvědčivosti. Obsah jeho díla vyjadřují již názvy jeho jednotlivých knih, vydaných v letech 1941 až 1984: Strach ze svobody. Psychoanalýza a náboženství, Mýtus, sen a rituál, Zdravá společnost (Cesty z nemocné společnosti), Umění milovat, Obraz člověka u Marxe, Duše člověka (Lidské srdce), Budete jako bohové, Anatomie lidské destruktivity, Mít nebo být?, Umění být a Umění naslouchat.

Zatímco Fromm Masaryka rozvinul hlavně v oblasti psychologie, Karl R. Popper ho rozvinul zejména v oblasti politologie. Například pokud Masaryk napsal, že „vedle věcných stran jsou strany založené osobním vlivem… kde je osobní vliv silný, je obyčejně málo volnosti, a proto se tam staví osoby proti osobám a pro věcné argumenty není místo“, Popper to povýšil na rozhodující charakteristiku ‚své‘ otevřené, tj. demokratické společnosti, zajišťující možnost zpětné vazby a personálních změn na vedoucích místech aniž by došlo k násilí. Podobně, avšak nověji a uceleněji než Masaryk se stavěl proti liberalismu a demokratickou-otevřenou společnost popsal jako systém, kde jsou jednotlivci odpovědní za svá rozhodnutí a činy a svou osobní svobodu dokážou omezit ve prospěch jiných.

V sedmdesátých letech formuloval etolog, psycholog a sociální filosof Konrad Lorenz Sedm smrtelných hříchů civilizace: 1. přelidnění Země, 2. ničení životního prostředí, 3. závod člověka se sebou samým, 4. ztráta schopnosti prožívat city, 5. genetický úpadek, 6. rozchod s tradicí, 7. rostoucí poddajnost lidstva k doktrínám, 8. zbrojení atomovými zbraněmi.

Sociolog a sociální filosof Ulrich Beck se postavil proti postmodernismu a namísto o něm hovořil o druhém či reflexivním modernismu. Filosof Wolfgang Welsch se pokusil překonat postmodernismus konceptem ‚postmoderní moderny‘. Posledním velkým ‚bojovníkem s větrnými mlýny‘ byl sociolog a sociální filosof Zygmund Bauman, který stejně jako všichni přínosní myslitelé počínaje Konfuciem zdůrazňoval především morálku.

Jak tomu ovšem v dějinách je a vždy bylo, ‚realističtí idealisté‘ se prosazují nesnadno a většinou pouze na nedlouhou dobu. Snad hlavně proto ‚zlatá šedesátá léta‘, prostoupená sice rozdílnými, avšak silnými progresivními idejemi a navíc mimořádně vyspělou literární, filmovou aj. tvorbou, trvala tak krátce a vznikl reakční neoliberalismus. Jeho ideovým otcem se stal ekonom, spíše však ‚hnědý sociolog a ideolog‘ Friedrich A. von Hayek. Navázal na biologismus 19. století, založený P. von Lilienfeldem - na směr vedoucí přes Nietzscheho nadčlověka až k Hitlerovu „příroda je krutá, my budeme také“. Vyšel ze skutečnosti, že v přírodě panuje a vždy panoval ‚spontánní řád‘ a aplikoval to na moderní lidskou společnost. Tak jako katolická církev kdysi rozdělila lidi na pastýře a ovečky, Hayek ji rozdělil na ‚moudré‘ vlky a nemoudré ovce. Navázal na klasické ‚rozděl a panuj‘ a ‚dej lidu chléb a hry‘ – a budeš mít od něho pokoj, udržíš ho v nevědomosti a budeš si moci dělat co chceš. Tím, že se přihlásil ke staré liberalistické zásadě ‚laissez faire‘ (‚žij a nech žít‘), odsoudil nejen myšlenku zdokonalování společnosti, ale i samotné ideály demokracie, odpovědnosti, dobra a humanity.

Jednou z jeho základních chyb bylo mylné chápání svobody. Nevěděl nebo si neuvědomoval, že svobodný je zejména takový člověk, který vyrostl v humánním, morálním, přiměřeně ohleduplném a solidárním okolí. Že k svobodě patří i sebeovládání a sebeomezování a že jejím vrcholem nemůže být egoistický individualismus, neboť člověk je tvor společenský a nemůže proto prosazovat jen svou vlastní vůli. Že po svobodě volají zejména ti, kdo mají sníženou schopnost snášet jakákoli omezení a kdo ji též nejčastěji a nejvíc zneužívají. Žádný stát si proto nemůže dovolit podřídit se silám ‚spontánního řádu‘. Musí udržovat jistou sociálně vyváženou ekonomickou rovnováhu odvislou od kulturně-etické vyspělosti dané země. Dějiny učí jasně, že žádné přílišné pravicové nebo levicové vybočení se dlouhodobě neosvědčuje. Každý stát musí vyvíjet jistou uměřenou podporu občanským aktivitám a naslouchat levicovému ‚tlaku zdola‘, který je historicky prověřeným zdrojem společenského pokroku na cestě od biologismu k humanismu.

Filosof a sociální pedagog Pavel Mühlpachr popsal hlavní znaky ‚Hayekova‘ dnešního světa: „Pluralita vlastnických forem, tržní mechanismus a konkurence se staly univerzálními hospodářskými principy ekonomiky… V mezinárodních vztazích byl nahrazen boj ideologických systémů konkurencí v ekonomické sféře… Pro globalizaci je charakteristický prudký rozvoj vědeckých poznatků, komunikačních a informačních technologií… Novým zdrojem bohatství národů a světa se staly informace a poznatky… Rychlost je nejen základní podmínkou přístupu k nejnovějším informacím, rychlost je i sociálním ukazatelem informační vyspělosti společnosti a funkční gramotnosti jedince… Svět se dnes rozdělil na země, které informační technologie ovládly a země, které je neovládly… Důležitou roli hraje změna hodnotových orientací obyvatelstva na poznatky jako jeden z hlavních faktorů osobnostního a společenského růstu… Z ekonomického hlediska se globalizace chápe jako permanentní proces fúzování velkých společností do nadnárodních korporací, které svým předmětem podnikání v daném oboru ovládají v některých případech až 90 % trhu… Reálný trh se už neomezuje na jednu zemi, ale orientuje se na celý svět… Konkurence přerůstá do globální hyperkonkurence, která se projevuje nepřetržitým narušením rovnováhy rozdělení sil na světových trzích. Světový obchod roste v posledních letech dvakrát rychleji než hrubý světový produkt… Výsledkem jsou megakolosy a superspolečnosti. Jejich roční obrat převyšuje hrubý domácí produkt malých, ale už i středních zemí… V posledních desetiletích je ve vyspělých zemích všeobecným trendem deindustrializační proces…. Čím je stát bohatší, tím menší podíl pracovníků potřebuje průmysl a větší podíl potřebují služby… Snižuje se podíl zemědělství… Ve společnosti globální ekonomiky se stále více klade důraz na individuální výkon; proto se současná společnost charakterizuje i jako společnost výkonová či společnost meritokratická. V principu meritokracie je implicitně obsažen i předpoklad sociální nerovnosti.“

Sociolog a politik Jan Keller o současném světě říká: „Opouštíme společnost spojitě odstupňované nerovnosti a zapadáme stále hlouběji do naprosté majetkové, mocenské a sociální nesouměřitelnosti... Od poslední čtvrtiny 20. století se prudkým tempem množí známky toho, že relativní, spojitá a jemně odstupňovaná sociální nerovnost je opět nahrazována absolutní, diskontinuitní, nejednou až brutální nesouměřitelností. Nejde o to, že existují případy závratného bohatství a na druhé straně neméně ohromující případy beznadějné bídy. To existovalo bohužel vždycky. Problém je v tom, že dříve spojitá pyramida majetku, moci a prestiže se rozpadá a na jejích obou koncích se vydělují zvláštní sociální světy. Fungují svou vlastní logikou a vzdalují se jeden druhému a všechny společně hodnotám otevřené společnosti. Jakkoliv může být empiricky obtížné určit, kde končí nerovnost a začíná nesouměřitelnost, taková hranice nepochybně existuje. V rovině sociální struktury ji představuje rozdíl mezi pozvolnou kontinuitou pozic a jejich naprostou neporovnatelností. V politické rovině se kryje s rozdílem mezi otevřenou společností a mezi poměry, kdy privilegovaní se oddělují od zbytku společnosti a žijí zcela mimo ni. V rovině sociálně psychologické platí, že zatímco pouhá nerovnost nebere lidem ambice vypracovat se vlastním přičiněním a dosáhnout lepšího osudu pro sebe a své potomky, po překročení určité hranice vede nesouměřitelnost k rezignaci jednotlivců. Může však také vyústit v nepředvídatelné výbuchy skupinového hněvu… Je snad zbytečné dodávat, že příkře narůstající majetková a příjmová nerovnost není problémem zdaleka jen sama o sobě. Propastné rozdíly v majetku odkazují na neméně propastné rozdíly v možnostech ovlivňovat směřování společnosti a zasahovat do osudů druhých lidí a celých zemí. Ti skutečně mocní to dnes činí způsobem, jemuž je krajně obtížné se bránit. Pokud však ti ostatní budou na obranu rezignovat, ponesou svůj díl viny za následky, které mohou snadno pocítit úplně všichni.”

V anotaci knihy editora Heinricha Geiselbergera Velký regres, mezinárodní rozprava o duchovní situaci dneška (spoluautoři Zygmunt Bauman, Slavoj Žižek, Václav Bělohradský, Nancy Fraserová, Ivan Krastev, Paul Mason, Robert Misik, César Rendueles, David Van Reybrouck, Eva Illouzová, Bruno Latour, Arjun Appadurai, Pankaj Mishra, Oliver Nachtwey, Wolfgang Streeck a Donatella della Porta) je uvedeno: „Mnohé nasvědčuje tomu, že svět, především ten západní, nezadržitelně vstupuje do temného věku, tedy do éry, kterou můžeme přiléhavě nazvat obdobím regresu. Po éře, v níž vládl historický optimismus a kdy se zdálo, že ideály liberální demokracie již definitivně zapustily kořeny a jejich šíření v čím dál větší části světa už nic nezastaví, přichází bolestné prozření a deziluze, s níž je spojena nejistota, destabilizace, rozvrat a chaos. Symptomy regresu jsou všudypřítomné: nárůst populismu, nacionalismu, autoritářství, extremismu, xenofobie, výbuchy ‚lidového hněvu‘, rostoucí (oprávněná) nedůvěra, ba odpor k etablovaným institucím, jakož i ke globalizovaným elitám, volání po nových zdích a nových hranicích, uzavírání se do sebe. Veřejný prostor je čím dál více zamořován demagogií a siláctvím, politická a mediální scéna se vulgarizuje a hysterizuje, snášenlivost a slušnost jsou považovány za slabost, ne-li zradu. Konspirační teorie jen bují, trollové řádí, hranice mezi pravdou a lží se stírají, postfakticita se stavá normou. Slovo pokrok ztratilo veškerý svůj obsah. To všechno jsou nepřehlédnutelné projevy patologického stavu, jemuž můžeme čelit pouze tehdy, když mu porozumíme.“

Pokud Masaryk tvrdil, že stát se udržuje idejemi z nichž vznikl, platí to i pro současný Západ, který své nosné ideály značně oslabil a vykazuje proto podobné symptomy vnitřního rozkladu jako končící antická Římská říše.


(Pátá kapitola z připravované stejnojmenné knihy.)

Pod názvem Nové náboženství? vyšlo 5. 6. v Přítomnosti.