Je jím podle mého názoru čtvrteční článek redaktora HN Jana Štětky s názvem Se Sobotkou končí „postzemanovské“ období v sociální demokracii. Strana stále neví, pro koho má být.

Jeho hlavní teze jsou: 1. Navzdory zvládnuté vládní krizi se Sobotkovi nepodařilo překonat rozpolcenost a nesourodost ČSSD, táhnoucí se z dob Miloše Zemana. 2. ČSSD dodnes neví, jestli chce být stranou tradiční a průmyslovou, nebo moderní se zaměřením na vzdělání a mladé. 3. Sobotka si nevychoval nástupce, který by místo něj stranu sjednotil a pokračoval v její modernizaci.

Autor nejdřív připomíná polistopadovou historii ČSSD. A píše krásně: „Byli většinou mladí a mohli si říkat Zemanovi pohrobci… Na sjezdech i na veřejnosti se oslovovali familiárně Slávku, Stando, Luboši, Jirko, Zdeňku, Vláďo nebo Petro a občas jim tak přezdíval i národ. A každý z nich postupně ochutnal moc… Nynějším odchodem Bohuslava Sobotky z čela Lidového domu ovšem éra téhle generace sociálních demokratů de facto končí. Zaorálek vydrží v roli náhradního lídra pravděpodobně jen do říjnových voleb podobně jako Sobotka v premiérském křesle a úřadující šéf ČSSD Milan Chovanec už patří k další oranžové generaci… Už teď je zřejmé, že právě Sobotka se stane symbolem ČSSD uplynulých šestnácti let. V dobrém i špatném, když se mu povedlo dotáhnout do konce většinu ctností i nectností jmenované skupiny politiků… Vlastně je až neuvěřitelné, že tento uhlazený, introvertní, necharismatický intelektuál a celoživotní politický funkcionář mohl tak dlouho reprezentovat stranu, kterou téměř před 140 lety zakládali po hospodách a na bouřlivých táborech lidu zemití dělničtí předáci. Ještě před měsícem, když ustál vládní krizi, se zdálo, že Sobotka definitivně proměnil sociální demokracii v partaj liberálních městských voličů, kladoucích důraz na etiku a spravedlnost… Jenže nakonec se ani jemu nepovedlo překonat rozpolcenost a nesourodost ČSSD, jež se táhne už od dob Miloše Zemana… Slepenec daný v půli 90. let narychlo dohromady z různých částí politického spektra od liberálů přes národní socialisty, tradiční sociální demokraty až po komunisty dodnes nemá jasno v tom, kdo jsou či mají být jeho voliči. Stejně nevyprofilovaná a špatně čitelná zůstává ČSSD i v postoji k prezidentu Zemanovi, migraci, odkazu Václava Havla nebo zahraničněpolitické orientaci. Za Sobotky se nadbíhání tu tradičním, tu modernistickým voličům projevovalo až jako komická jízda na lochnesce. Ze strany střídavě vycházely protichůdné signály, že Zeman je i není vhodným prezidentským kandidátem. Jednou Sobotka v USA vyzdvihoval havlovskou politiku ochrany lidských práv ve světě a jindy přední sociální demokraté adorovali spolupráci s komunistickou Čínou. Chytání mnoha voličských psů se ukázalo jako zajícova smrt… Realitou tak zůstává, že i dnes přibližně 60 procentům příznivců ČSSD konvenují jednoduché a srozumitelné Zemanovy názory i styl politiky. Což je po šesti letech Sobotkova předsednictví tristní výsledek. O situaci ve straně svědčí také to, že až tak pozdě Bohuslav Sobotka narazil se svou nekomunikativností a neschopností dělat ofenzivní, a nikoliv pouze kabinetní politiku. Nabízí se přitom srovnání s lidoveckým předsedou a ‚slušňákem‘ Pavlem Bělobrádkem. Ten v roce 2010 převzal mimoparlamentní KDU-ČSL po odchodu Cyrila Svobody. Dlouhý čas svého předsednictví využil k personální i programové konsolidaci strany a výsledkem byl návrat do sněmovny i do vlády. Sobotka místo toho zůstával až do letošní vládní krize politickým ‚benjamínkem‘ ve stínu Andreje Babiše a Miloše Zemana a o jeho politické životaschopnosti a budoucnosti se neustále pochybovalo. V zájmu spravedlnosti je však třeba dodat, že Bělobrádek neměl v zádech žádného Zemana, jenž by mu z Vysočiny a později z Hradu permanentně okopával kotníky… Sobotka nedotáhl za generaci svých spolustraníků do nějakého smysluplného konce boj o charakter a voliče ČSSD. Nevychoval si ani nástupce, který by to za něj dokončil. Jeroným Tejc, Jiří Zimola nebo Petr Dolínek se postavili proti němu a zdatný technolog moci Milan Chovanec neskýtá záruku, že by mu obdobně jako ‚Slávkovi‘ ležela na srdci programově moderní ČSSD. Mladší oranžová generace má k sociálnědemokratickým tradicím, ba jakémukoliv názorovému vymezení ještě dál než ta sobotkovská.“

Dovoluji si vyslovit jen jednu námitku: „Benjamínek“ a fackovací panák Sobotka si sice žádného nástupce nevychoval, avšak měl ho v Lubomíru Zaorálkovi. Obávám se ovšem, že Zaorálek, sice sebejistější a ohnivější rétor než Sobotka, vítězství zemanovců a polozemanovců v ČSSD nezabrání. Nemá jeho „merkelovské“ schopnosti ani jeho formát a nemá ani jeho píli a výdrž. Obávám se, že se neudrží dokonce ani ve velmi nepravděpodobném případě, že ČSSD volby vyhraje.

Trvám na tom, že odstoupení Bohuslava Sobotky je pro ČSSD i pro celou Českou republiku velkou, historickou ztrátou. Že přestože zdaleka nebyl dokonalý, lepšího vůdce ČSSD ani celá naše politika neměla.

Bylo toho na něj moc. Bylo toho nad lidské síly: premiér a předseda strany, vystavený obrovskému tlaku a neustálým, často podlým útokům nejen zvenčí, ale i od těch, kdo měli stát za ním. V době, kdy se v euroamerickém světě šíří mordor populismu.

Nedostatečně charismatický Edvard Beneš kompenzoval toto své mínus nadlidským nasazením a pílí. Bohuslav Sobotka má nyní čtyřicet šest let. Edvard Beneš nebyl o mnoho starší, když utrpěl první záchvat mozkové mrtvice.