Když roce 1970 vyšla Janovova kniha The Primal Scream (Primární, resp. Prvotní výkřik), stala se okamžitě bestsellerem, který po celé Americe vzbudil bouřlivé, kladné i záporné reakce. Matka jedné americké dívky, přítelkyně mého kamaráda (který pak emigroval a stal se Clintonovým tlumočníkem pro češtinu), při jejím čtení dostala infarkt a zemřela. Janovovými klienty se už předtím stali John Lennon a Yoko Ono; Lennon pod Janovovým vlivem složil „píseň století“ Imagine.

Tak jako se k nám přes železnou oponu dostaly ideje hippies, dostal se k nám i Janov. A také s námi, v tomto případě ovšem jen s několika brněnskými a pražskými studenty psychologie, hodně zacloumal. Kamarád Ivo knihu přeložil – dodnes vidím ty tenké „samizdatové“ průklepové papíry, jejichž obsah jsem hltal. O Janově terapii jsme pak spolu referovali na celostátním psychiatrickém semináři, kde to též vzbudilo bouřlivé reakce, tam ovšem převážně negativní.

Janov navázal na Freuda, Adlera a jejich pokračovatele, zejména na Wilhelma Reicha. Ti všichni dospěli k závěru, že má-li se pacient opravdu zlepšit, musí nejdřív projít krizí, a čím je krize hlubší, tím lépe. Janov tuto teorii (která samozřejmě platí i pro společnosti) dotáhl do logických konců: pacienty nejdřív zcela nemilosrdným způsoben dováděl na psychické dno a teprve pak pracoval na jejich nové integraci. Svou terapii podepřel rozsáhlou a mnoha přesvědčivými argumenty podloženou teorií, zasahující do ostatních humanitních oborů včetně politologie a filosofie. Podle mého názoru byl posledním velkým modernistou.

Přišel s tím ovšem v nevhodné době, v době nástupu pravicového neoliberalismu a již téměř plně rozvinutého postmodernismu. Jeho ideologie byla nutně levicová: psychicky zdravý, v jeho terminologii „reálný člověk“ není egoista; má nepotlačené city a je proto schopný soucítění s jinými lidmi a solidarizuje s nimi. Lennon to dotáhl do extrému: „power to the people“. Janov byl liberál co se týče výchovy dětí: nepotlačovat, nepotlačovat, nepotlačovat. Vyplývalo to jednak z jeho ústředních tezí, jednak tím navázal na pedagogický proud inspirovaný hlubinnou psychologii, vzniklý na počátku století a vrcholící na jeho konci, který přinesl mnoho dobrého, avšak i zlého.

Janovovův reálný člověk je podobně jako ideální demokracie utopií. O to lepší je ovšem jeho koncept „nereálného člověka“ – je podle mne nadčasový a univerzálně platný: „Protože nereálné Já je systém, který je nám vnucován zvenčí, tělo jej odmítá, jako by odmítalo každý cizí prvek. Každý organismus se snaží být reálný. Protože nám neurotičtí rodiče nedovolí, abychom byli reální, volíme si klikaté – to je neurotické – cesty k dosažení reálnosti. Neuróza je prostě nereálný způsob, jakým se snažíme být reální… Funkcí nereálného systému je potlačovat systém reálný, ale protože reálné potřeby nelze vykořenit, konflikt je nekonečný. Tyto potřeby, které se snaží najít uspokojení, jsou transformovány nereálným systémem, aby mohly být uspokojeny pouze symbolicky… Pak vidíme neurotika jako člověka, jehož motor je neustále zapnutý… Nereálný systém transformuje skutečné potřeby v potřeby chorobné. Člověk se například může přejídat, aby nevnímal vlastní prázdnotu… Prvotní bolest je oddělena od vědomí, protože vědomí znamená nesnesitelnou bolest. Prvotní bolest je to, co dítě cítí, když nemůže být samo sebou. Jakmile je bolest od vědomí oddělena, vzniká vnitřní napětí. Toto napětí je rozptýlená bolest. Je to tlak potlačených pocitů, které chtějí být uvolněny. Vnitřní napětí dělá z lidí energické podnikatele, narkomany a homosexuály, z nichž každý svým způsobem trpí, a proto si vytvoří určitý životní styl nebo ‚osobnost‘, aby své utrpení zmírnil a nakonec úplně otupil. Narkoman je často upřímnější než podnikatel… neboť si svou bolest obvykle uvědomuje… Člověk může být milován desítkami lidí, a přesto nikdy neuspokojí potřebu rodičovské lásky. Člověk může přednášet tisícům studentů, a přesto neuspokojí zoufalou potřebu, aby mu rodiče naslouchali... Neurotický pocit osamělosti je snahou popírat osamělost… pro neurotika je to často celodenní zaměstnání. Neurotik se obklopuje lidmi, aby zakryl svůj pocit, že nikdy do skutečné rodiny nepatřil… Neurotický boj skutečné uspokojení nepřináší, protože je symbolický a nikoli reálný… Neurotik slyší jen to, co chce slyšet… nedokáže vnímat okolní svět (a už vůbec ne svůj vnitřní, pozn. B.S.) objektivně… musí zneužívat druhé, aby se cítil důležitý… může chtít cigaretu, prestiž, moc, dobrý prospěch nebo rychlé auto – a to všechno jen proto, aby potlačil bolest prázdnoty, méněcennosti nebo bezmocnosti… chce hodně, protože má tak málo… musí si vymyslet nějaký vyšší nebo posmrtný život… musí si představovat, že někde existuje skutečný smysl veškeré existence.“

Janov mne ovlivnil na celý život, podobně jako terapeut společnosti Masaryk.

(Pod názvem Zaříkávání bolesti a neskutečný člověk vyšlo 8. 10. v Přítomnosti.)