Když jsem slyšel všechny ty polopravdy a nepravdy, kterými se naši politici oháněli před volbami (a jistě se budou ohánět dál), připomněl jsem si Comta a jeho pozitivismus. A také Masarykův požadavek, aby politika vycházela z vědeckých, tj. ověřených poznatků. V dnešní postmoderní a postfaktické době bychom si podle mého názoru měli obojí připomínat snad každý den. Žijeme ve změti informací, z nichž jen část má dostatečnou oporu v realitě - Comtovo „co nevím jistě (neboli pozitivně), nevím“ je v současné době obzvlášť aktuální.

Pokud se tvrdí, že katolické mýty nejvíc nabourali astronomové (Koperníkem počínaje a Galileem konče) a po nich zejména Darwin, pozapomíná se na empiriky, Humem a právě Comtem konče. Také Masaryk byl označován za empirika a pozitivistu. Nebyl však jen jím, a to ani co se týče empiricko-pozitivistického myšlení, neboť to mu nestačilo, ani a zejména co se týče vlastní filosofické výstavby. Comte podle něj „začal kritikou mýtu, aby nakonec vyfantazíroval celou pozitivistickou filosofii“, kdežto Masaryk, přestože jeho filosoficko-polyhistorická výstavba byla ještě rozsáhlejší a výrazně zasahovala do religionistiky a politologie včetně praktické politiky, se něčeho takového nedopustil. Proto o něm Karel Čapek oprávněně napsal, že je věčný. Zjednodušeně řečeno, dnes ho stačí doplnit o ekologii.

Určující rysy Masarykova myšlení Čapek vystihl následovně: „‘Tož to nevím‘ – to rčení se u něho vrací přímo typicky. Ať jde o poslední metafyzické otázky nebo o taje lidského srdce, o vědecké problémy nebo o výklad lidských činů, zaráží se před vyslovením jakéhokoliv dohadu a zahloubaně povídá své ‚nevím‘. Skoro nikdy neužívá slov, kterými si pomáháme k břitkým tvrzením, generalizacím, soudům a řešením, těch různých ‚snad‘, ‚asi‘, ‚patrně‘, ‚podle všeho‘, ‚zdá se‘, ‚myslím, že‘ a tak dál; nikdy nemluví v termínech polopravdy, polovíry, pouhé možnosti, přibližnosti nebo pravděpodobnosti; vysloví jen to, za čím plně stojí jako za poznaným faktem nebo jako za svou vírou nebo přesvědčením. V jeho způsobu vyjadřování najdete často cosi jako ostych, plachost nebo váhavost; jeho řeč se zdá tísněná tím stálým pocitem odpovědnosti a opravdovosti, aby neřekl víc a nic jiného, než za co ručí svým celým svědomím. Proto mluví málo, ne lehce, s uvážlivými zámlkami, často hledá to pravé slovo; rád užívá svých ustálených aforistických formulací, ale nikdy oněch řečnických obratů, které nic neříkají a jen pomáhají mluvícímu, jak se říká, z fleku. Jeho řeč je naprosto bez všech metafor, příkras, hyperbol a patosu: neboť cokoliv, čím se řeč přizdobí nebo nadnáší, zastírá její jádro před poctivou, přesnou analýzou a kontrolou. Nanejvýš užije lidového přísloví, ale jen pro jeho jasnost, stručnost a humor.“

To se ovšem vztahovalo jen na Masarykovo vyjadřování, vedené snahou nemýlit se; jeho myšlení ono „snad-myslím“ plně přijímalo a pracovalo s ním. Když se například rozhodl k odboji proti Rakousku-Uhersku, pouze doufal, že se to „snad“ podaří, a když oproti tehdejšímu všeobecnému přesvědčení dospěl k závěru, že válka potrvá dlouho (což bylo podmínkou), byl si vědom toho, že je to jen „myslím“. V konkrétních věcech byl vždy připraven své názory korigovat, neboť naslouchat druhým a zvažovat věci na miskách vah bylo pro něj příznačné.

Tím se ovšem vracíme až k Descartovi a jeho „myslím (tedy jsem)“. Čím je daný problém jednodušší, tím víc a snadněji lze vystačit s pozitivismem, čím je složitější, tím víc ho musí doplnit myšlení. Je poměrně jednoduché zjistit například účinky nově zaváděného léčebného preparátu: stačí utvořit dvě skupiny zkoumaných osob, zajistit jim rovnocenné podmínky, validní testovací postupy a srovnat pomocí statistiky účinky preparátu oproti placebu; pak lze bez většího přemýšlení dospět k adekvátnímu závěru.

Naprostá většina důležitých otázek spojených s lidským a společenským životem je ovšem neměřitelná, resp. je měřitelná jen orientačně. Zde proto přebírá rozhodující úlohu rozum – zdravé a pokud možno nezkreslující myšlení. Snad největší roli hraje v politice. Tady ovšem při tom zřejmě nejvíc a bohužel platí Masarykovo „rozum člověku dodnes nevládne“. A přistupuje k tomu morálka: u mnohých politiků nevíme, zda a do jaké míry lžou vědomě či nevědomě, výsledky však jsou v obou případech stejné, stejně negativní.

Pokud Václav Havel tvrdil, že „politik může mluvit pravdu a žít v souladu se svým svědomím“, Masaryk by ho opravil: má nebo dokonce musí. A co je přinejmenším stejně důležité: se svědomím nezablokovaným, nepřekrytým vadnou osobností.

Všichni dnes j i s t ě, p o z i t i v n ě víme, že příroda a Země jsou ohroženy. Politici, ve světě v čele s pomýleným a amorálním Trumpem a u nás v čele se stejně pomýlenými Zemanem, ANO a ODS na to nedbají nebo dbají jen málo (málo je i Pařížská dohoda) a vyhrávají.

Humanisté a ekologové prohrávají, a proto se příroda a Země řídí do problémů, ne-li do katastrofy.

Rozum člověku dodnes nevládne.

(V obměněné podobě vyšlo v Přítomnosti.)