Rád i nerad dodnes vzpomínám na bouřlivé diskuze, které se vedly v letech 1968 a 1969 v přeplněné aule mé almy mater, brněnské filosofické fakulty. Vystupovali tam naši učitelé (byť jen někteří), politici, spisovatelé a samozřejmě též studenti. Byla tam stísněná atmosféra, na druhé straně však i hektická a povznesená. Ta ovšem trvala jen do prvního výročí okupace, kdy jsme na protest fakultu obsadili a z náklaďáků pak vyskákali milicionáři, vyhnali nás a nám „sklaplo“. Sklaplo ovšem celému národu, vyvedenému z míry kromě mnoha jiných věcí tím, že to už nezasahovali nenávidění „Rusáci“, ale naši lidé. A jako smog se vplížila nepovznesená atmosféra deprese, na kterou plynule navázala „normální“ atmosféra normalizace. To jsem už jen pozoroval, jak mnozí nadšenci z roku 1968 otáčejí, včetně těch, do kterých bych to nikdy neřekl.

Samozřejmě jsme tehdy diskutovali i o demokracii, byť jsme o ní toho moc nevěděli a neměli jsme s ní žádné zkušenosti. Někdo ze studentů citoval Masaryka, že demokracie je diskuze. My jsme pak však dospěli k závěru, že je třeba to doplnit: demokracie není jen diskuze, protože co se svobodně a demokraticky vydiskutuje, se musí nesvobodně, „nedemokraticky“ a pokud možno bez prodlení naplňovat. O tom se dnes u nás ani v Evropě moc nemluví a je to velká škoda. Je to problém liberální demokracie, neboť dobře pochopená demokracie je jen jedna, žádné přívlastky nepotřebuje a spíše jí škodí.
Svoboda, na kterou se liberálové rádi a často odvolávají, je totiž poznaná a uznaná nutnost, a jistě též platí, že „moje svoboda končí tam, kde začíná nesvoboda druhého“. Přílišná svoboda demokracii oslabuje, neboť ta je pak neproduktivní a nabývá různých stupňů a podob chaosu a anarchie.
¨
Dnešní liberální demokracie spolu s dosud nepřekonaným postmodernismem znamená především přílišnou toleranci k různým názorům a skutkům. U nás se to projevuje zejména tolerancí k demagogii, lhaní, korupci a jiným nešvarům. Upozorňoval na to už Masaryk: „Liberalismus české svědomí neumlčí.“ Po Listopadu jsme nepodloženě a neprozíravě tolerovali komunisty, Klause a ODS, dnes tolerujeme Zemana, Babiše a SPD; komunisté se stávají „standardní“ politickou stranou. Málo se bráníme proti vlivu pokleslých médií a ta lepší dávají příliš často a příliš velký prostor excentrikům a extremistům. Typické jsou tzv. vyvážené diskuze, ve kterých proti sobě stojí dva póly, mezi nimiž je prázdno, nezaplněné fakticky podloženými a racionálně interpretovanými postoji a hodnotami. Z prázdna si ovšem nikdo nic nevybere a nic z něho nenačerpá.

Evropská unie je na tom sice jako celek o poznání lépe než my, avšak na přehnaný liberalismus doplácí svou příznačnou pomalostí a neefektivností. I proto jsou řadoví lidé u nás i v Evropě nespokojení. Protože se nemohou opřít o opodstatněné, relevantní a stabilní hodnoty, snadno přecházejí od liberalismu k autokratismu, tj. z bláta do louže. (Boj mezi oběma těmto směry poprvé vrcholil už v první polovině devatenáctého století. Již tehdy liberalismus znamenal svobodu jen pro některé či pro někoho, ostatní utlačoval a dal tak vzniknout marxismu.)

Autokraté jakéhokoliv druhu a jakékoli orientace se nemohou obejít bez polopravd a nepravd. Nahrává jim současná zahlcenost světa informacemi, mezi nimiž se už jen z toho důvodu pravdivé informace velmi obtížně prosazují. Zvláště pokud jsou přehlušovány pseudoinformacemi a desinformacemi. Protože autokraté mají vesměs větší finanční možnosti než ostatní lidé, zneužívají je k zaplavování mediální a politické scény svými „hodnotami“. I proto se dnes říká, že žijeme v éře postfaktismu.

Liberalismus Nového světového řádu, resp. Hayekova „spontánního řádu“, ve jménu svobody znesvobodňuje, neboť svobodu znamená jen pro nepatrnou část společnosti.

Znamená svobodu jen pro některé skupiny lidí nebo jen pro některé jedince, například pro našeho pana (Pána) prezidenta, který si až příliš často dělá co chce.

Bylo zcela namístě, když ho Jiří Drahoš ve včerejšímu duelu upozornil, že „moje svoboda končí tam, kde začíná nesvoboda druhého“.

(napsáno pro Přítomnost)