Ne každý ví, že Karel Havlíček, podle Masaryka vzor demokratického žurnalisty, byl nejen básníkem a novinářem, ale po krátkou dobu též aktivním politikem. Masaryk o něm napsal: „Myslím, že každý Havlíčkův pozornější čtenář musí být překvapen jeho vnitřní uceleností a hotovostí; tyto vlastnosti bývají právě v literární žurnalistické a politické činnosti velmi zřídké… Před rokem 1848 nebo lépe řečeno před redigováním Národních novin byl Havlíček více literátem. Politizovat se před rokem 1848 nesmělo, ačkoli se již začínalo. Havlíček se alespoň v Pražských novinách pilně zabýval zahraniční politikou. Čtenáři se snadno dovtípili, kam míří a jak dovede vládní, nebo alespoň polovládní list užít v národním smyslu… Rok 1848 Havlíčka povolal k redakci hlavního národního listu Národní noviny. Tím začíná údobí druhé. Jako redaktor těchto novin byl zároveň členem první politické strany a stal se poslancem a členem politického klubu…Třetí doba Havlíčkovy činnosti se začíná složením mandátu v prosinci 1848. Havlíček se od té doby věnuje jen žurnalistické a literární práci. Od dubna 1849 vede Národní noviny již sám. Samostatný a úplně sám byl po potlačení Národních novin, se svým Slovanem v Kutné hoře. Slovan podával Havlíčkovy názory nejúplněji a nejzraleji.”

Havlíček komentoval svůj odchod z přímé politiky takto: „Umím si sice dokonale vážit velké důstojnosti zástupce národa na říšském sněmu, a proto také své místo v kroměřížské sněmovně opouštím dosti nerad; poněvadž jsem ale pevně přesvědčen, že mohu za nynějších okolností své vlasti prospět víc jako redaktor než jako deputovaný, pokládám tento krok za svou povinnost.“ Zde je zárodek jeho „nepolitické politiky“, tj. politiky oproštěné od politikaření a manipulací s řadovými občany a na které se mají podílet i nepolitici. Vhodnější název je podle mého názoru „nadpolitická politika“. Později ji svou nadstranickostí a „politikou rozumnou a poctivou“ uskutečňovali Masaryk a Václav Havel. Všichni ostatní naši prezidenti včetně Beneše ji opustili, Václav Klaus a jeho klika se jí dokonce vysmívali.

Že Havlíček měl život velice těžký, se všeobecně ví, neboť se tomu učí již děti na základních školách. Ne každý učitel k tomu ovšem dodá, že to byl přitom život nádherný, protože byl prožit s otevřeným a čistým svědomím a s naplněním životního smyslu. Dnes můžeme jen obdivovat, kolik toho Havlíček za svůj krátký život stihl, jak uváděl v život sokratovskou uměřenost a jak byl už v mládí názorově vyspělý, soudný a důsledný.

Politicky se hlásil ke středu: „Naše postavení jako národní strany je uprostřed mezi stranou radikální a stranou konzervativní. Jestli radikalisté hledí svého cíle dosáhnout v sangvinické bujnosti, my krok za krokem zkoumáme půdu, kam bychom nohu postavili s jistotou, a tak jdeme kupředu sice zdlouhavěji ale bezpečněji, nemajíce se bát jejich častého klopýtnutí. S konzervativní stranou žádné společné zásady nemáme, poněvadž jsme pro pokrok, v praxi se s ní srovnáváme jen tak dalece, pokud i my chceme zachovat to, co by se nedalo zrušit bez velkého nebezpečenství.“

Odmítal radikalismus, avšak v konkrétních věcech a pokud to bylo namístě, se ho nebál. Dokumentuje to výstraha, které se mu v roce 1951 dostalo od tehdejšího českého místodržícího Mecséryho: „Vidím se tedy pohnut, napomenout Vás jako zodpovědného redaktora toho časopisu /Slovana/, abyste o otázkách politických, církevních a národních jednal s větší mírností.“ Havlíček měl snadnou a správnou odpověď: „Co je mírnost? Mírnost je zajisté jen to, čeho až posud bylo vidět na mé osobě od roku 1848. A kdo tenkrát, když vláda neměla moc opírat se proti demagogii, z vlastního popudu, ke své osobní škodě se dovedl mírnit, ten by nyní nebyl rovněž mírný?“

Jasnost i uměřenost jeho myšlení dokládá též jeho postoj ke komunismu. Již záhy po zveřejnění Marxova manifestu napsal: „komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení“. Na konzervati(vi)smus nahlížel tak, jak to řada politiků a nepolitiků dodnes neumí: “Konzervovat znamená zachovat nynější stav a bránit se proti změnám; revoluční znamená touhu po změnách, obvykle s užitím násilných prostředků. Dejme tomu, že by jistá zem měla nejpěknější ústavu a svobodu, ale že by tato svoboda nebyla po chuti jistým lidem, kteří své bližní rádi utiskují a mají z nich nezasloužený užitek, a že by si tito lidé umínili ústavu zrušit a skrze spiknutí zavést despocii. Všichni přátelé svobody budou v této zemi jistě chtít svou dobrou ústavu zachovat, budou tedy konzervativní, všichni absolutisté ale boudou revoluční, a čest a zásluha bude v této zemi znamenat být konzervativním, nečest a zločin být revolučním.”

Jako kdyby to napsal dnes. Novou, nynější autokratickou revoluci teoreticky připravili postmodernisté, mimo jiné tím, že otupili a rozmělnili pojem pravdy, a neoliberalisté, tím, že hlásali svobodu, ašak ve skutečnosti je jim jednalo pouze o svobodu pro bohaté. Do politické praxe ji v sedmdesátých letech minulého století uvedli v život Reagan a zejména Thathcherová, opřeni o von Hayekův polofašistický koncept “spontánního řádu” těžícího především z primitivních složek lidské mentality. Neštítili se používat demagogií a lží, machiavelismu a odvěkých akutoratických praktik jako “dej lidu chléb a hry” a “rozděl a panuj”, ovládli média a školství a postupně nastolili Nový světový řád neboli nový autokratismus, v němž hrstka lidí vlastní naprostou většinu světového majetku. Jednou z jejich nejčastějších praktik též bylo a je “hledej nepřítele”.

A co dnešní novináři a všichni ostatní, kdo mají vliv na veřejnost? V nynější postfaktické době se musí se rozhodnout stejně jako Havlíček: buď pro život těžký avšak smysluplný, nebo se ohnout a mít se pouze “dobře”.

Je to volba kategorická, je to volba buď a nebo.

Buď havlíčkovská důslednost, nebo…

(napsáno pro Přítomnost)

Havlíčkovy ideje popsal Masaryk v jedné ze svých nejlepších prací Karel Havlíček, snahy a tužby politického probuzení. Výbor z této publikace jsem vydal pod názvem K.H.B. a T.G.M. o svobodném myšlení (https://m.kosmas.cz/knihy/175585/k.h.b.-a-t.g.m.-o-svobodnem-mysleni/).