V letošním roce se to jeví jako obzvlášť nepochopitelné: po necelých třiceti letech od Listopadu 89 a v roce stoletého výročí založení „Masarykova“ Československa si stýskáme, že našim politickým stranám i celé společnosti chybějí nosné ideje, vize a hodnoty. Není to pravda. Jsou zde, jen jsme na ně „zapomněli“.

Zapomínání Masaryka bylo postupné. Bylo zapříčiněno převážně vnějšími vlivy a za ta desetiletí se nám vnořilo pod kůži. To nás ovšem neomlouvá, neboť jsme si hodně zavinili a stále dál si zaviňujeme i sami. Začal s tím bohužel už Edvard Beneš, přesto, že nad Masarykovým hrobem tvrdil, že „věrni zůstaneme“. Jako vyhraněný socialista opustil jeho nadstranickost a zdůrazňování etiky, po Mnichovu přehnaně zanevřel na Evropu a na Němce, naletěl komunistům a Stalinovi a „odkrojil“ demokracii 3. republiky, která pak zašla na úbytě. Ničeho podobného by se Masaryk nedopustil, mimo jiné proto, že o evropských politicích si žádné iluze nedělal a proto nemohl být tak zklamán. Nemyslel si, že my Češi jsme lepší či odolnější vůči krajní manipulaci než Němci a neuznával princip kolektivní viny. Už vůbec si žádné iluze nedělal o Rusech, a zvláště ne o komunistech (ruských i českých).

Na Benešovy omyly jsme tragicky doplatili a doplácíme dodnes. Masarykovi byly humanistická demokracie a Evropa – obojí i se všemi svými nedostatky – „svaté“ a etika mu byla nade vše: „Potřebujeme politiku rozumnou a poctivou… Problém dneška není jen hospodářský a politický, nýbrž především mravní.“ Stačí jen dodat: problém dnešního dneška.

K Masarykovi jsme se nevrátili ani po Listopadu 89. Jeho ideový systém je přitom univerzalistický, platný a zasahuje do všech humanitních oborů, i do makroekonomiky a umění, a dnes mu chybí jen environmentalistika. Hospodářsky jsme se po Listopadu sice pozvedli, avšak zdaleka ne tak, jak jsme mohli, a co se týče civilizovanosti, morálky a kriticko-realistického myšlení jsme pouze dál upadali. Projevilo se to mimo jiné narůstajícími statistikami negativních jevů, poklesem obecné soudnosti a kultury myšlení a ztrátou mezinárodní prestiže. Vrcholem byl náš přístup k imigrantům: nikoli realistický, umírněný a solidární, ale barbarský – vyjádřený ministrem Chovancem, že Česká republika v budoucnu nepřijme ani jednoho uprchlíka. To všechno má i ekonomické důsledky: naše lidská práce i její výsledky se kvůli naší malé prestiži a politické nespolehlivosti prodávají nepřiměřeně lacino.

A dostáváme se do vyslovených absurdit. Jako „národ Komenského“ si dodnes nevíme rady s pedagogikou. Pomíjíme Havlíčkovo kategorické dělení politických stran na ty, co pečují nebo naopak potlačují všeobecné a integrované vzdělávání veřejnosti a její kritické myšlení. Vážně diskutujeme o vystoupení z Evropské unie, aniž bychom měli jakoukoli lepší alternativu. Přes katastrofální historické zkušenosti se nedostatečně bráníme příklonu našich komunistů a prezidenta k Rusku. Podléháme hysterii hrůzy z uprchlíků, přestože ti potřební pomoc vyžadují a přestože tu skoro žádné nemáme. Bez nejmenší hysterie si naopak pěstujeme ukrajinské, vietnamské a jiné mafie. Nevymezujeme se vůči nacionalismům a nedostatečně nebo vůbec nekritizujeme Maďary a Poláky. Po vzoru totalitních komunistů odsuzujeme a zesměšňujeme vzdělance a ostatní intelektuální elity. Poctiví novináři jsou potlačováni; narůstá destruktivní tlak na Čt a Čro. Tištěný ani internetový veřejnoprávní deník nemáme a stale víc jsou naopak slyšet demagogická a lživá soukromá média. Jakýkoli politik či aktivista zasazující se o lidská práva (a)nebo o ochranu přírody je nevybíravě ostrakizován. I na to budeme v budoucnu ekonomicky doplácet.

Jako Husův, Havlíčkův (“temná noc jak naše svatá církev”), Masarykův a jeden z nejateističtějších národů na světě si pěstujeme mýty (neboli nepravdami), demagogiemi a pokrytectvím prorostlou Římskokatolickou církev. “Římsko” mimo jiné upomíná na to, že si již brzo po svém vzniku, po vzoru feudální Římské říše, vypěstovala centralizovanou a nedemokratickou sekulární mocenskou strukturu a ideologii, kterou dodnes neopustila, ale (přestože už po léta hlásá návrat k evangeliím) počíná si naopak. Naposledy to dokumentovala Dukovým, Kalouskovým a Nečasovým “legálním pučem”, tj. druhými církevními restitucemi, provedeným proti mínění naprosté většiny veřejnosti. Spor o jejich dodatečné zdanění nic neřeší, stejně jako by nic neřešila plná odluka katolické církve od státu, neboť by se tak jen zesílila její orientace na materiální hodnoty na úkor duchovních - nadále by sice “hlásala vodu”, ale ještě víc by “pila víno”. K jejímu umravnění by pomohlo, kdyby se celá její hierarchie zbavila materiálních statků a byla placená státem stejně jako za komunistů (což říkám jako antikomunista). Protože řadoví kněží i funkcionáři tehdy přestali obchodovat, chovali se - vyjma těch, kdo s komunisty spolupracovali - v celé své dvoutisícileté historii nejmravněji. Na katolické církvi nejvíc škodí, že podobně jako komerční média a reklamní agentury potlačuje kriticko-realistické myšlení, což má negativní dopad na obecnou kulturu myšlení veřejnosti a má to i negativní důsledky v politice, neboť to oslabuje demokracii - jak tomu bylo například za 1. československé republiky a jak to vedlo k vytvoření klerofašistického Slovenského štátu. Evropské katolické státy jsou evidentně zkorumpovanější, amorálnější a celkově nezdravdější než protestantské. Ještě větší rozdíl je mezi jižní a severní Amerikou. Rozdíl je v totmo ohledu dodnes patrný i mezi Českem a Slovenskem.

Jestliže Masaryk tvrdil, že 1. republika potřebovala – za příznivých vnějších okolností – padesát let k tomu, aby se stala zdravou demokracií, od Listopadu jsme časově už za polovinou. Přestože příznivé vnější podmínky jsme měli, v pomyslném součtu vývojových kladů a záporů jsme se téměř nikam neposunuli.

ČSSD, která by měla mít vedle Zelených k Masarykovi nejblíž, svou pokleslou politikou (lépe řečeno politikařením) od voleb k volbám opustila své ideály a je prorostlá klientelismem a korupcí. Přitom pokud se podle Masaryka stát udržuje idejemi z nichž vznikl, ještě víc to platí pro politické strany. Podobně prorostlá je ODS, jen to v současné době není tak vidět. Její lídr Petr Fiala není nadstranickým politologem, ale tendenčním demagogem. ANO je politické hnutí, v jehož čele stojí trestně stíhaný a v minulosti s StB spolupracující oligarcha. „Září“ extremistická a populisitcká SPD. Komunisté dodnes neopustili řadu nepřijatelných postojů a jejich dnešní ideologie je značně rozporuplná a jako skrytě antidemokratická je i nadále zavrženíhodná. V přímé volbě jsme zvolili bezcharakterního a počínající demencí trpícího prezidenta. Rýsuje se komplot tří stran a prezidenta (“pečícího” nejen s ANO, ale též s okamurovci a komunisty), ohrožující naše základní demokratické pilíře. Do čela poslanecké komise pro kontrolu GIBS se dostal skalní a nenapravitelný komunista. (Naštěstí jen nakrátko, neboť “obyčejní” lidé zakročili a dali tak komunistům a všem ostatním, kdo ho volili, i morální facku.)

Neoddělujeme se od nyní již evidentně depravovaného Maďarska a Polska. Podle mého názoru bychom se měli pokusit vyjednat „Středoevropskou čtyřku“ – s Rakouskem, Slovenskem a Slovinskem, tedy se státy pamatujícími a v případě Rakouska i dnes realizujícími demokracii. Toto uskupení by bylo přirozenější a perspektivnější než V4, volně by navázalo na bývalé Předlitavsko, a nejen geograficky, ale též politicky a kulturně by nás vrátilo tam, kam jsme vždy patřili, tj. do střední Evropy. Rakušanům by mohlo vyhovovat, protože by se stali víceméně samozřejmými lídry, na rozdíl od minulosti ovšem nevynucenými. Vytvořil by se blok podobně jako v minulosti doplňující a vyvažující Německo a Francii, dnes částečně i nahrazující Velkou Británii. Zatím je to nereálné (?), avšak mělo by se to přinejmenším začít sondovat. Naši suverenitu by to neohrozilo – volají po ní jen autoritáři snící o „vládneme, nerušit“.

„Tož demokracii bychom měli, ještě nějaké ty demokraty,“ říkal Masaryk. Bez nich to k lepšímu nepůjde. Vzdát se nikdy nesmějí, protože boj dobra se zlem je věčný.

Potřebujeme nové obrození. Nezbývá než věřit, že Jiří Drahoš věděl co říká, když prohlásil, že on a jeho stoupenci neprohráli, že se nevzdají a že budou pokračovat. Určitě tu máme i mnoho dalších.

(vyšlo v Přítomnosti, v kratší verzi a pod názvem Svorně všichni proti Masarykovi, ohlédnutí v mezičase)