V neděli ráno mi volala má „kdysi milovaná“ žena: „Honem si pusť televizi… je tam úžasný pořad o Formanovi!“. Televizi jsem si nepustil, protože jednak jsem měl rozdělanou práci, kterou jsem nemohl přerušit, jednak jsem si řekl, že o moc nepřijdu, protože o svém „vždy milovaném“ Formanovi toho přece vím už dost. Hlavně ať to vidí jiní, především ti mladší.

Viděl jsem všechny Formanovy filmy, které se u nás promítaly, a přečetl jsem toho od něj a o něm hodně. Všechny jeho filmy na mne silně zapůsobily, včetně „propadáku“ Valmont, který považuji za jeden z jeho nejzdařilejších. V mých očích se Forman tyčí a vždy tyčil jako nejen náš největší a těžko kdy překonatelný filmový režisér, ale též jako jeden z největších mužů a žen patřících ke generaci „dětí první republiky“, žijících v duchu Masarykových idejí a ideálů. A že těch velikánů mezi nimi bylo!

Smuten přesmuten sleduji, jak jeden po druhém umírají. Naposledy Juraj Herez a Zdeněk Mahler, masarykovec a autor malé, ale podle mne památné knížky Masaryk, ano, kterou by podle mne měl číst každý. A podobně jako Mahlera si vážím i Formana nejen jako výjimečného tvůrce, ale též a možná ještě víc jako člověka. Vždy mu šlo o věc, nikdy se v zásadních věcech ničemu nezpronevěřil a i v na hony vzdálené Americe zůstal vlastencem.

Jeho hlavní vzkaz je podle mého názoru určen nejen našim filmařům, kteří v duchu pokleslé doby točí pokleslé filmy, ale nám všem. Zní: Tvůrce může být komerčně úspěšný, přesto nebo právě proto, že komerce u něj zdaleka není na prvním místě.

(napsáno pro Přítomnost)