Uměřenost hlásali už starověcí zakladatelé filosofie a teologie, kromě jiných Konfucius, Buddha a Sókratés. Hlásali ji též naši obroditelé Palacký, Havlíček, Masaryk, Čapek a Havel. Je jen třeba jí dobře rozumět: zdaleka ne vždy znamená nevýbojný střed, neboť mnohdy znamená jít i do krajností.

Pro (v minulosti dlouhodobě se prosazující) „ideu českou“ bylo podle Masaryka typické konat „pluhem“, avšak bylo-li to nutné, konat též „mečem“. Pluhem byl náš mimořádný kulturní, hospodářský a politický rozvoj mezi polovinou devatenáctého a dvacátého století, „mečem“ byly naše legie, dobrovolníci bojující v západních armádách proti nacismu, účastnící druhého i třetího odboje.

Užití pluhu je sice v zásadě lepší a přinejmenším produktivnější než užívání meče, avšak je-li užíváno nemístně, je stejně nebezpečné jako užívání meče. Pluhem jsme „orali“ za 2. republiky, když jsme se přizpůsobovali fašismu a nacismu, za Protektorátu většina z nás také pouze „orala“, a pak už to šlo víceméně od deseti k pěti: byli jsme pasivní vůči komunistům v letech 1945–1948, 1948–1968 a 1968–1989 i vůči komunistům a postkomunistům od Listopadu dodnes.

Mečem jsme od konce II. světové války až k dnešku zasáhli pouze proti Němcům, když jsme je odsunuli, neboli vyhnali. Jak se stále jasněji ukazuje, je to nejen jedna z největších skvrn na naší novodobé historii, ale též jedna z našich největších chyb: mylně a nemístně jsme jim připsali kolektivní vinu. Maně jsme si mysleli, že jsme lepší než oni a že nám by se nic podobného nemohlo stát. Slova hlubinného psychologa Carla G. Junga jsem v podobných souvislostech citoval již několikrát, avšak nemohu než znovu: „Kdo by si byl v roce 1900 pomyslel, že o 30 let později se budou v Německu dít takové věci, jaké se tam dnes dějí? Uvěřili byste, že celý národ vysoce inteligentních a kultivovaných lidí může být uchvácen fascinující silou archetypu? Viděl jsem to přicházet a dovedu to pochopit, protože znám sílu kolektivního nevědomí. Ale na povrchu to vypadá jednoduše neuvěřitelně. Dokonce i moji osobní přátelé jsou fascinováni a když jsem v Německu, věřím tomu sám, chápu to všechno a vím, že to musí být tak, jak to je. Nedá se tomu odolat. Jde vám to pod pás, a ne do vaší mysli, váš mozek je prostě nanic… Je to síla, která fascinuje lidi zevnitř, je to kolektivní nevědomí, jež je aktivováno, je to oživený archetyp, jenž je společný všem. A poněvadž je to archetyp, má historické aspekty a bez znalosti historie nemůžeme události pochopit. Je to německá historie, jež je dnes prožívána, stejně jako fašismus je živoucí italská historie. Nemůžeme se vůči tomu chovat jako děti tím, že máme intelektuální rozumné myšlenky a říkáme: to by nemělo být: To je právě dětinské. Toto je skutečná historie, to je to, co se skutečně děje s člověkem, co se vždy dělo a je to mnohem důležitější než naše malé osobní strasti a naše osobní přesvědčení. Znám velmi vzdělané Němce, kteří byli stejné rozumní, jako si myslím, že jsem já nebo jak si myslíte, že jste vy. Ale převalila se přes ně vlna a úplně odplavila jejich rozum a když s nimi mluvíte, musíte připustit, že s tím nemohli nic dělat… Tyto neosobní obrazy obsahují obrovskou dynamickou sílu. Bernard Shaw říká v Člověku a nadčlověku: ‚Toto stvoření Člověk, jež je ve svých vlastních sobeckých záležitostech zbabělec až do morku kostí, bude pro myšlenku bojovat jako hrdina.‘ Samozřejmě, že nebudeme nazývat fašismus nebo hitlerismus ideami. Jsou to archetypy, takže bychom řekli: Dejte lidem archetyp a celý dav se pohne jako jeden muž, nikdo mu neodolá.“

Vyčítají-li se dnes prezidentu Benešovi tři hlavní chyby, tj. že jsme se v roce 1938 nebránili, že naletěl komunistům a Stalinovi a že vyhnal, byť se souhlasem Spojenců, naše Němce, tak zatímco první dvě jsou diskutabilní, třetí je nesporná. De facto jí i zradil T. G. Masaryka, který by na princip kolektivní viny nikdy nepřistoupil. A doplatili jsme na to víc, než si dodnes připouštíme; zmiňuji jen to nejdůležitější: 1. Uvážíme-li pouze Česko, zbavili jsme se přibližně třetiny obyvatelstva, v průměru ne-li schopnějšího, tak jistě pracovitějšího než my, což nás ekonomicky značně oslabilo. 2. Jednou pro vždy jsme odstavili svou odvěkou „kojnou“, němčinu; jazyk, který nám po staletí přinášel informace z vyspělého světa a který v té době nemalá část nás Čechů ovládala stejně dobře jako svůj rodný jazyk. 3. Kdybychom zde v roce 1946 Němce ještě měli, komunisté by volby nevyhráli a náš osud by se až dodnes zřejmě vyvíjel jinak. 4. Naše sudetská území by dnes vypadala úplně jinak, a to nejen navenek – největší kriminalita je dodnes v původně sudetských oblastech republiky. 5. Byl to jeden z nejvýznamnějších kroků, kterým jsme se oddělili od Západu a padli jsme do náruče Východu.

Zatímco v meziválečné době nám Němci mohli po všech stránkách závidět, dnes je tomu naopak. „Kdo by si byl v roce 1989 pomyslel, že o 30 let později se budou v Česku dít takové věci, jaké se tam dnes dějí?“

Že například podlehneme podobné hysterii vůči imigrantům jako Němci vůči Židům, Romům a Slovanům, tj. i vůči nám. Uprchlíků z Blízkého východu a Afriky tu máme nepatrně, ale paušálně je očerňujeme, stejně jako jsme po válce očerňovali sudetské Němce, a bojíme se jich jako čert kříže. Nebojíme ekonomických imigrantů z Ukrajiny a Vietnamu, prostoupených mafiemi…

(napsáno pro Přítomnost)