Neomodernismus proti Novému světovému řádu
Kdysi dávno, když jsem byl ještě mladý, se mi dostala do rukou historická novela rakouského spisovatele Stefana Zweiga Svědomí proti násilí, Castelliův zápas s Kalvínem. Silně na mne zapůsobila a její univerzalistická sdělení v sobě nosím dodnes.
Zweig ji napsal jako alegorii na fašismus a nacismus. Tehdy, v roce 1936, proti němu ještě chtěl bojovat, byť jen svými skrovnými silami spisovatele, když však o několik let později německá vojska ovládla Evropu a zdálo se, že už je nic nezadrží, spáchal sebevraždu.
Castelliův zápas s Kalvínem, Zweigovými slovy řečeno „boj komára se slonem“, který nechal upálit „kacíře“, lékaře, teologa a zakladatele unitarismu Miguela Serveta, je nanejvýš výmluvným příkladem zápasu humanismu s totalitarismem. Je dokladem věčného příběhu boje dobra se zlem, jehož různé děje se v různých podobách v dějinách lidstva neustále opakují. Moji rodiče zažili boj „komára“, československého prezidenta Edvarda Beneše, proti západoevropské politice appeasementu vůči Hitlerovi a proti Mnichovské dohodě, potom německou okupaci, potom stalinismus. Já jsem zažil „pouze“ vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a ztrátu víry, že věci se budou vyvíjet k lepšímu. Co mne dnes ovšem trápí ještě víc, je to, že jsem ji, tentokrát postupně, ztratil i po Sametové revoluci roku 1989. Václav Havel tehdy marně mluvil o moci bezmocných a v boji se zlem též prohrál. Pokud jiný „komár“, český polyhistor a politik Tomáš Garrigue Masaryk kdysi „rozbil Rakousko-Uhersko“ a založil první demokratický stát ve střední Evropě, bylo to něco jako zázrak, a jak známo, zázraky se neopakují.
Avšak jestliže je boj dobra se zlem věčný, je to tím, že na straně dobra bojují a musí za ně bojovat i ti nejbezmocnější bezmocní. Musí bojovat přinejmenším za to, aby se alespoň jeho nitky nikdy nezpřetrhaly.
Proto jsem se, v době, kdy je lidstvo ovládáno novým totalitním režimem, Novým světovým řádem, já, kdosi ještě nepatrnější než komár, rozhodl napsat tuto knihu.
(předmluva k připravované knize Svědomí proti násilí, neomodernismus proti Novému světovému řádu)
Zweig ji napsal jako alegorii na fašismus a nacismus. Tehdy, v roce 1936, proti němu ještě chtěl bojovat, byť jen svými skrovnými silami spisovatele, když však o několik let později německá vojska ovládla Evropu a zdálo se, že už je nic nezadrží, spáchal sebevraždu.
Castelliův zápas s Kalvínem, Zweigovými slovy řečeno „boj komára se slonem“, který nechal upálit „kacíře“, lékaře, teologa a zakladatele unitarismu Miguela Serveta, je nanejvýš výmluvným příkladem zápasu humanismu s totalitarismem. Je dokladem věčného příběhu boje dobra se zlem, jehož různé děje se v různých podobách v dějinách lidstva neustále opakují. Moji rodiče zažili boj „komára“, československého prezidenta Edvarda Beneše, proti západoevropské politice appeasementu vůči Hitlerovi a proti Mnichovské dohodě, potom německou okupaci, potom stalinismus. Já jsem zažil „pouze“ vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a ztrátu víry, že věci se budou vyvíjet k lepšímu. Co mne dnes ovšem trápí ještě víc, je to, že jsem ji, tentokrát postupně, ztratil i po Sametové revoluci roku 1989. Václav Havel tehdy marně mluvil o moci bezmocných a v boji se zlem též prohrál. Pokud jiný „komár“, český polyhistor a politik Tomáš Garrigue Masaryk kdysi „rozbil Rakousko-Uhersko“ a založil první demokratický stát ve střední Evropě, bylo to něco jako zázrak, a jak známo, zázraky se neopakují.
Avšak jestliže je boj dobra se zlem věčný, je to tím, že na straně dobra bojují a musí za ně bojovat i ti nejbezmocnější bezmocní. Musí bojovat přinejmenším za to, aby se alespoň jeho nitky nikdy nezpřetrhaly.
Proto jsem se, v době, kdy je lidstvo ovládáno novým totalitním režimem, Novým světovým řádem, já, kdosi ještě nepatrnější než komár, rozhodl napsat tuto knihu.
(předmluva k připravované knize Svědomí proti násilí, neomodernismus proti Novému světovému řádu)