Děkuji kolegovi Michaelu Klenkovi, lékaři, podnikateli a publicistovi, za článek „Smutný protest proti vyjádření B. Slámy na adresu pravice“, který vyšel dne 20. 10. v Přítomnosti (http://www.pritomnost.cz/cz/glosy/3344-smutny-protest-proti-vyjadreni-b-slamy-na-adresu-pravice) a kterým reagoval na můj podobně krátký článek „Petr Fiala, fíkový list ODS, ale jaký?“ vyšlý v Přítomnosti a na Aktuálně.cz. Ohradil se v něm zejména proti mému „štěku“ a „výkřiku do tmy, který je simplifikující, nekorektní a nepravdivý“ - proti větě „(Předseda ODS Fiala) sdílí osud všech pravičáků, opakující se od nepaměti: aby získali chudší voliče, musí je ohlupovat. Jen tak dokážou zastřít, že jim jde hlavně o jiné – o ty nejbohatší.“

Já si za tím ovšem stojím. A myslím si, že na rozdíl od MUDr. Klenky mám pro toto své tvrzení pádné a nevyvratitelné argumenty. Pan Klenka de facto pouze namítá, že „mohu ukázat, jak by to vypadalo, kdybych já takto lacině napadl levici. Z mnoha možností bych mohl zvolit třeba tuto: ‚Levičáci odjakživa předstírají zájem o pracující třídu a nižší společenské vrstvy, přičemž jim ale jde jen a pouze o získání moci. Tu pak zneužívají ke zvyšování ingerence (zasahování, vměšování, pozn. B.S.) státu ve všech oblastech a k aplikaci svých sociálně-inženýrských fantasmagorií.‘“ Poukazuje tím ovšem jen na to, co je více či méně společné většině politiků celého politického spektra, kdežto problém n u t n é h o lhaní je specifický pouze pro pravici: levičáci, když prosazují zájmy chudší, tedy nejpočetnější části voličů, nutně lhát nemusejí, avšak pravičákům, pokud chtějí být voleni, nic jiného nezbývá.

Tím bych mohl skončit, neboť je to podle mne jasné a plně srozumitelné. Jde ovšem o tak vážnou věc, že stojí za rozvedení. Dalším mým argumentem je situace současného, zejména západního světa, ovládaného pravicovým a autokratickým Novým světovým řádem, v němž hrstka lidí vlastní většinu světového majetku a ovládá jím média, výzkum, školství atd. V sedmdesátých letech minulého století ho po „zlatých šedesátých“, které považovali zčásti oprávněně za neudržitelné (možná i proto musel zemřít John Lennon s jeho Power to the people), iniciovali Reagan a Thatcherová, opírající se o přinejmenším nahnědlou ideologii „spontánního řádu“ Friedricha A. von Hayeka. Tato ideologie, spolu s postmodernismem a neoliberalismem vyústila v nynější, krajně škodlivý a po celém světě se rozmáhající postfaktismus. Jak to v recenzi na můj Manifest neomodernismu a nové víry vyjádřila Vladimíra Dvořáková, žijeme v době postfaktické neboli lživé.

Optimálním pravolevým středem (viz mimo jiné Sokrata a jeho požadavek uměřenosti) není střed jak je běžně chápán, ale posunutý poněkud do leva, samozřejmě s jistou mírou odchylek oběma směry, daných naší přirozenou lidskou růzností. Rád proto říkám, že jsem „střeďák se srdcem na správném místě, tj. vlevo“. Pro pravolevou orientaci společností platí, že čím víc od mírně levicového středu směrem k pravici a samozřejmě i směrem ke krajní levici, tím hůř. Tím je logicky a v podstatě automaticky řečeno, že stát musí, samozřejmě pokud možno rozumně, do společnosti a ekonomiky neustále i n g e r o v a t. Protože tak všeobecně vzato počínaje sedmdesátými léty nečinil, máme tu dnes Nový světový řád, hlavní příčinu současného prakticky všechny obory lidské činnosti postihujícího úpadku Západu a vedoucí do nesvobody, reps. jen z d á n l i v é svobody řadových lidí. A pokud se ekonomističtí liberálové typu Klause a Trumpa budou dál prosazovat, povede ke zničení přírody a tím i lidstva.

Typickými příklady lhářů, demagogů a podvodníků jsou právě Klaus a Trump. Klaus si „lid“ získal kromě jiného původně levicovou kupónovou privatizací, kterou však jako pravičák svrhl a zvrhl tím, že umožnil správcům podniků, aby se stali jeho vlastníky (hlavně kvůli tomu ho opustil jiný hayekovec Ježek), a nastolil tím polistopadový Divoký západ. Doslova zločinně to pak dotáhl amnestií ekonomickým podvodníkům v závěru své politické kariéry. Trump také sliboval především chudším lidem, aby ovšem okamžitě po svém nástupu k moci začal podporovat především boháče.

Lidé jejich ražení ovšem nejsou jen lháři, demagogové a podvodníci, ale jsou to bytostní autokraté skrytě toužící po absolutní moci. Středově orientovaný a sokratovskou uměřenost hlásající Karel Havlíček na jejich adresu už polovině 19. století napsal: „Co se despotické strany týče, nedá se lépe rozdělit než na zjevné a tajné absolutisty. Zjevní absolutisté jsou mnohem méně nebezpeční než tajní, a také by, kde již lid jednou svobodu okusil, nikdy nedovedli zavést nazpět starou libovládu bez pomoci oněch tajných absolutistů. Tajní absolutisté vždy mluví a slibují, že budou zavádět (pokrokovou, resp. alespoň částečně levicovou, pozn. B.S.) ústavu, ale poznenáhlu jí podtínají jednu žílu po druhé. Poznenáhlu v menších věcech přivykají lid k poslušnosti, ustavičně se vymlouvají, že okolnosti ještě nedovolují uvést ústavu do života, a čas po čase, když je lid již příliš netrpělivý, hodí se mu zase nějaká naděje, a tak tato konstituční komedie jde pořád stejným, dobře rozmyšleným během a není to nic jiného než přestrojený absolutismus.”