Úchvatný milostný a dobrodužný román předního anglického básníka a spisovatele první poloviny minulého století Richarda Aldingtona, spolu a Hemingwayem, Fitzgeraldem a dalšími příslušníka ‚ztracené generace‘, poznamenané traumaty 1. světové války. Aldington, v mládí autor nesmlouvavých básní a kritických próz, se v pokročilém věku uchýlil k romantickému žánru, avšak vysokou kulturu a průraznost myšlení, stejně jako mimořádný vypravěčský talent a hluboké lidoznalectví si v něm plně zachoval. Jde o přesvědčivě vyjádřený příběh věčného boje dobra se zlem, v němž je dobro sice jako téměř vždy v defenzívě, avšak přesto je nesmírně silné a proto ideově nepotlačitelné. Casanova, svůdce žen, dobrodruh a podvodník, je na sklonku života postaven před ožehavovu otázku, zda to byl on, kdo s ženami manipuloval, nebo zda ve skutečnosti nemanipulovaly ony s ním. Dokáže si vzpomenout pouze na jedinou ženu, která ho milovala skutečně a čistě - na Henriettu. Nakladatel Bohumil Sláma původní Aldingtonův text zkrátil a upravil, čímž mu přidal na kompaktnosti a vyzdvihl jeho poselství.

Doslov

Vítězslav Nezval, český básník a spisovatel, když vyslal mimo zdi své pracovny lascivní surrealistické dílko Valerie a týden divů, se dopustil - jak sám přiznal - „literárního poklesku“. Možná proto, že chtěl být víc čten a víc si vydělat, možná ale jen proto, že chtěl bez zábran popustit uzdu svému jedinečnému a pravděpodobně největšímu nadání - imaginativnosti.

Anglický básník a spisovatel Richard Aldington (1892-1962), jeden ze zakladatelů imagismu, především však příslušník ‚ztracené generace‘, autor románů Zemřel hrdina a Všichni lidé jsou nepřátelé, se románem o Casanovovi a Henriettě (Romance of Casanova, 1946) dopustil něčeho podobného a možná i z podobných důvodů. Nelze však vyloučit, že si chtěl jen zpříjemnit či zpestřit počínající stáří, o jehož trpkosti Casanova tak dobře věděl, když dožíval na duchcovském zámku hraběte Waldsteina.
Aldington, za mlada literární rebel a kontroverzní kritik anglické společnosti, v sobě však možná chtěl i oživit špetku romantismu. Casanova sice jistě žádným romantikem nebyl, ale i v něm, jako v každém člověku, ho určitě alespoň trochu bylo, a do romanticky pohnutých okolností jej Aldington dokázal vtáhnout naprosto přirozeně. Romantismus se v Casanovově době ostatně už začínal hlásit, mimo jiné Goethovým Utrpením mladého Werthera.

Aldington ovšem, inspirován Casanovovými Paměťmi, ani v tomto smyšleném, líbivém – a jak by se mohlo zdát - plytkém románu nezapřel pronikavého, životaznalého myslitele, velkého mistra pera, stavitele a kreslíře věrohodného děje i přesvědčivé psychologie jeho aktérů, a to přesto, že z něho navíc udělal strhující a k tomu kostýmovaný a totalitní atmosférou Benátek konce 18. století prostoupený thriller, a že ‚k tomu ke všemu‘ ještě přidal postavu krásné špiónky Henrietty. Jeho ‚poklesek‘ je bez jakýchkoli pochybností hodnotnější než moderní literární postmodernistické thrillery typu Šifry mistra Leonarda nebo Ve znamení růže, už třeba jen proto, že jeho hlavní témata, boj dobra se zlem, morálky s amorálností a svobodomyslnosti s totalitní mocí, jsou nadčasová.

Román je velkou obhajobou věčného hledání pravdy. Každý, kdo podvádí byť jen hlupáky, chtě nechtě podvádí také sám sebe a nakonec podvádí i ty své nejbližší, nejsoudnější a vůbec nejlepší, na kterých mu v životě záleží ze všeho nejvíc.
Tím, že jsem z tohoto románu a vybral jen úvodní a závěrečnou část a obě jsem navíce přepracoval, nepostupoval jsem snad proti autorovým intencím. Věřím, že to důležité a poučné jsem nejen zachoval, ale ještě umocnil.
Rád přiznávám, že jsem na tom pracoval s velkým zaujetím, dalo by se říci, že s láskou.

Protože mou stařeckou, poslední velkou a jedinou celoživotní láskou je
Henrietta.