Pravda vítězí. Tomáš G. Masaryk, 1918
Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Václav Havel, 1989
Lež a nenávist vítězí nad pravdou a láskou. Luděk Navara, 2018

Posokratovské rozpolcení na zdravé a nezdravé, demokratizující a nedemokratizující ideové proudy filosofie nikdy nepřekonala a je to jednou z hlavních příčin, proč počínaje koncem 19. století začala za ostatními humanitními obory zaostávat. Problém většiny významných filosofů nebyl v úrovni jejich myšlení či v jejich inteligenci (ta byla vesměs mimořádná), ale v jejich osobnostech - filosofie jim byla prostředkem k ‚vzlétnutí do výšin‘ a prosazovali se v ní především problematičtí a psychicky nevyrovnaní jedinci. Typický příkladem je jeden z posledních velkých filosofů Ludwig Wittgenstein, který trpěl depresemi, potlačovanou agresivitou a neuspokojivými mezilidskými vztahy.

Podobným vývojem prošla euroamerická teologie. Koncem devatenáctého století, pod tíhou neustále narůstajících zdrcujících argumentů se zdálo, že (řečeno slovy Friedricha Nietzscheho) „bůh je mrtev” a že také ostatní iracionalisté jsou definitivně poraženi. Záhy se však jejich apologetici propagandisticky znovu vzchopili, což vedlo nejen k novému vzestupu teologie, ale též k dalšímu šíření nekritického myšlení.

Filosofie se stále víc uzavírala do sebe, ztrácela podobně jako teologie své opodstatnění a uplatnění, kolísala, osvěcovala i mátla, dál se štěpila a ztrácela kontakt s ,přízemní’ realitou, aby nakonec sama klesla kamsi dolů a byla nahrazována jinými humanitními obory. Ty však bez ní ztrácely půdu pod nohama a vzájemnou propojenost a integritu.

První postmodernisté se objevili po 2. světové válce. Reagovali na hrůzy, které způsobila, a na nově vzniklé, tíživé rozdělení světa na Západ a Východ. Paušálně se odvolali na důsledky fašistických, nacistických, stalinistických a jiných „jediných pravd velkých vyprávění modernismu“ a přehlédli, že modernismus se dál vyvíjí a že 2. světová válka byla ve skutečnosti stejně jako 1. světová válka světovou revolucí, v níž (vyjma Ruska) zvítězila demokracie.

Postmodernisté vytvořili koncept rozmělněné pravdy, který se v do veřejnosti rozšířené zvulgarizované podobě promítl do tvrzení, že pravda neexistuje, resp. že každý ji může pojímat po svém, čímž jen dál prohloubili desintegraci humanitních věd. Tvrzení „je pravda, že pravda neexistuje“ popírá samo sebe, stejně jako tvrzení „uznáváme pluralitu, náš postoj k ní je však nepluralitní“. Jediná plně obhajitelná teze zde totiž je, že neexistence pravdy neexistuje.

Pro postmodernismus bylo také charakteristické, že potlačil nadřazenost racionality. Tím, že zrovnoprávnil pluralitu názorů a různých úhlů pohledů, přispěl též k všeobecnému uvolnění morálky. Tyto postoje ovšem naštěstí nikdy zcela a obecně nepřevládly a také řada postmoderních filosofů si vytvořila pojistku v podobě neodmítání modernismu jako celku, resp. jeho nevyvratitelných výdobytků.

Tím, že postmodernismus spolu s neoliberalismem přispěl k všeobecnému uvolnění tržních mechanismů, přispěl k posílení všeobecného sobectví a naopak k úpadku soudnosti a vzdělanosti obyvatelstva, opírající se o relevantní informace.

V zemích sovětského Východního bloku se po roce 1989 k postmodernismu a neoliberalismu přidali ‚rudí pravičáci‘, kteří ze dne na den otočili o sto osmdesát stupňů a jejichž krédem se stalo „státe nezasahuj“, v jejich případě ovšem mnohdy hlavně do jejich podvodů.

Je příznačné, jak se v průběhu 20. století proměnil obsah pojmu Nový světový řád. Jako první ho použil americký prezident Woodrov Wilson, modernista, demokrat a humanista, když prosazoval myšlenku Společnosti národů, která měla zajistit mír a porozumění mezi národy. Společnost národů, po roce 1945 Organizace spojených národů, ovšem nikdy nedosáhla významu, který jí její zakladatelé chtěli připsat, neboť narazila na reakční a po roce 1970 i na postmodernistické a neo‚liberální‘ síly.

Na Západě se tyto síly postupně stávaly skrytější a stále víc využívaly sofistikované demagogické až lživé propagandy. Jejich nositeli se stali a dodnes jsou finančně nejmocnější uskupení a lidé, jejichž prvořadým zájmem je bezbřehá moc a které americký spisovatel Kurt Vonnegut označil za psychopaty. Lze oprávněně tvrdit, že to byli psychopaté tohoto typu, kdo zavinili 1. i 2. světovou válku, kdo především těžili ze studené války a kteří prosazovali stále morálně i věcně méně obhajitelnou politiku. To vše je kromě jiného dalším důkazem, že vadné, pravdou nepodložené teorie, ideologie a teze mají nutně vadné následky. Kritici Nového světového řádu dnes tvrdí, že nepatrná hrstka nadnárodních, zejména finančních elit programově manipuluje svět, že se snaží o dosažení ‚uzavřené společnosti‘ vedené jedinou nadnárodní, celosvětovou vládou a že ovládá mainstreamová média, která veřejnost udržují v nevědomosti tím, že ji vedle nepodložených zaplavují četným, nepodstatnými a protichůdnými informacemi, propagací materiálního konzumu, bezobsažnou zábavou, workoholismem a relativizující morálkou. Výsledkem je mimo jiné neustálé zhoršování prakticky všech ukazatelů psychického zdraví euroamerického obyvatelstva a jeho fyzická, zdravotní a celková degenerace.

Lze sice namítnout, že mocenská elita může znamenat i elitu ideovou, tj. že mezi nejmocnějšími lidmi se nacházejí též lidé soudní a široce vzdělaní, tedy ti kdo ‚vědí‘. Vývoj světa v posledních desetiletích však tuto námitku vyvrací. Svět se dál polarizuje, je ohrožen klimatickými změnami a přelidněním, ‚elita‘ však proti tomu nic nedělá nebo jen velmi málo. V poslední době sice ustupuje od bezbřehého ekonomismu, a aby se dál nevzdalovovala veřejnosti, začíná přihlížet k environmentalistice, v jejím podání to však nestačí.

Nelze si zde nepoložit otázku, kdo má vlastně vládnout světu. Má to být nesoudný a nevzdělaný lid, protestní aktivistická uskupení nebo (ne)soudní a (ne)vzdělaní mocní? Demokracie se ukazují jako naivní a trpící krizemi, avšak ještě naivnější je současná pseudodemokracie, neboť nemá naději na déletrvající úspěch.

Neprosadil se Sokrates s ozdravováním společnosti zdola ani Platon se svým „nebude konce běd, dokud se filosofové nestanou králi nebo králové filosofy“. Jediným řešením je psychologicky podložené a široce zaměřené vzdělávání společnosti, které jako jediné může vychovat dostatek soudných a morálně integrovaných jedinců a skupin. Nic lepšího než demokracie (otevřená společnost) nebylo, není a nebude. Demokracie vyvážená a podpořená morálkou, dobře orientovanými lidmi, eticky cílenými vědami a uměním a humánní makro či ‚world‘ ekonomií. Osvěta a ozdravování společnosti znamená sice nesmírně zdlouhavou a pracnou sysifovskou cestu, avšak cestu jedinou možnou.

Počátky současné postfaktické doby, pro kterou je příznačné potlačování pravdy a kritickorealistického myšlení, se tedy datují už do doby, kdy se začal rodit postmodernismus a kdy jeho negativní důsledky posílil neoliberalismus.

Je to ovšem de facto jen odvěký problém. V dávných lidských kmenech se ‚liberální‘ konkurenční boj projevoval uvnitř jednoho kmene i mezi jednotlivými kmeny. Pokud se jakýkoli kmen přiblížil k jinému a mohly si konkurovat, buď jeden z nich, obvykle ten slabší, ustoupil, nebo mezi nimi došlo k boji. Přemožené protivníky lidé většinou pobíjeli nebo si z nich dělali otroky.

Uvnitř samotného kmene panoval sice povětšinou soulad, ale nikdy nebyl bez jistého, třeba na první pohled neviditelného napětí, protože ne všichni jeho členové byli se svou pozicí v kmenové hierarchii spokojeni a víceméně každý se snažil si ji vylepšit. Největší napětí narůstala na vrcholu hierarchické pyramidy, neboť tam šlo o nejvíc, o moc. Ani ‚dno‘ hierarchie ovšem nikdy nebylo bez napětí; u opic bylo například zjištěno, že nejníže postavení jedinci trpí žaludečními vředy.

Vůdci kmenů, později knížata, králové a císaři, se proti svému svržení z pochopitelných důvodů zabezpečovali. V průběhu staletí a tisíciletí si k tomu vypracovali řadu promyšlených a účinných metod, včetně metod značně amorálních. Řadu z nich popsal renesanční politik a myslitel Nicoló Machiavelli, popsal ovšem jen to, co se v jistých kruzích odedávna vědělo. Dnes to lze vyjádřit těmito imperativy:

1. Opírej se o Boha a o církev
2. Opírej se o armádu a policii
3. Opírej se o vlivné a bohaté jedince
4. Opírej se o vlastní majetek
5. Ovládni média a školství
6. Dělej se lepším, než ve skutečnosti jsi
7. Buď sebejistý a přiměřeně okázalý
8. Nepřiznávej své chyby a prohřešky
9. Užívej metodu cukru a veď hezké řeči
10. Podporuj vhodné zvyky a rituály
11. Užívej metodu biče a vzbuzuj strach
12. Užívej demagogií a zamlčuj pravdu
13. Užívej lží, klamů a podvodů
14. Tvrdě a důsledně potírej odpůrce
15. Dej lidu hry, aby příliš nepřemýšlel
16. Dej lidu chléb, aby se nevzpouzel
17. Slibuj lidu i nesplnitelné věci
18. Najdi lidu nepřátele
19. Zmanipuluj lid
20. Rozděl lid

Základním problémem autokratických i demokratických mocenských systémů je to, že za určitých okolností se musí k amorálním krokům uchylovat všechny bez výjimky. Je to problém nesmírně svízelný, avšak je řešitelný, neboť vždy záleží na konkrétní situaci a na jejím posouzení.

Na individuální lidské rovině není morální ten, kdo neumí lhát a podvádět, ale ten, kdo to umí, ale nedělá to nebo to dělá jen za přísně posouzených a zcela opodstatněných situací. Například Chartě 77 byli nejprospěšnější ti její signatáři, kteří komunistické tajné polici lhali nejobratněji. Také demokracie se proti nedemokraciím musí umět bránit i amorálními a nedemokratickými metodami, například fyzickou likvidací teroristů nebo vyhlášením války státu šířícího evidentní zlo.

Demokracii je možno přirovnat ušlechtilé rostlině, a už proto to mezi ‚plevely‘ nemá lehké. Plevely jsou až na výjimky všichni autokraté a všechny autokratické síly, kterým demokracie principiálně překáží. Výhodami autokratů jsou jejich útočnost a ‚výhoda prvního tahu‘, které jim umožňují prorážet demokratická obranná přediva. Hlavně je to však využívání demagogií a lží. Nevýhodou autokratů je na druhé straně to, že pravda se obecně vzato obhajuje snadněji než lež a že demokracie má mezi řadovými lidmi přirozeně početnější základnu, neboť slouží především jim. Přesto je demokracie prakticky neustále ve stavu menšího nebo většího ohrožení.

V moderní době se autokraté dostávají k moci dvěma způsoby: buď zjevným násilím, tj. vojenským převratem nebo nezjevným násilím, tj. ‚demokratickou‘ cestou. V obou případech ovšem musí nemalou část veřejnosti předem nebo alespoň dodatečně obelhat a zmanipulovat.

Nový světový řád je mimo jiné nový v tom, že sice podle potřeby využívá všech výše uvedených mocenských imperativů, avšak zejména v euroamerickém prostoru místo dřívější metody biče užívá metodu cukru, neboť jeho protagonisté si uvědomili, že je účinnější a že působí trvaleji. Je to sice jen varianta k odvěkému „dej lidu chléb a hry“, avšak v Novém světovém řádu se dostala dalece před metodu biče. Její podstatu zná každý chovatel psů: „Dej pejskovi piškot a udělá všechno, co po něm chceš.“ Lidé se v tomto ohledu nechovají jinak, a proto i na ně platí, že po dobrém se dosáhne mnohem víc než po zlém. Pracují potom jako ‚včeličky‘, vyrábějí ‚med‘, starají se o svou ‚královnu‘ a pro uhájení svého ‚úlu‘ jsou ochotni nasadit i život.

Neoliberalismus zdánlivě nepochopitelně navázal na dřívější liberalismus, který již v první polovině 19. století odhalil své nedostatky, neboť sice hlásal svobodu a prosperitu pro všechny, ve skutečnosti ji však znamenal hlavně pro bohaté a mocné. Když útlak chudých lidí začal být zřejmý a nepopiratelný, vznikla silná levicová hnutí, jejichž ideologií se stal, přes všechna pozitiva, která přinesl, opačný a ve svých konečných důsledcích přinejmenším stejně mylný marxismus. (Karel Havlíček o něm už záhy po zveřejnění Marxova Manifestu komunistické strany napsal, že je to bludné učení.)

Levicové ideové proudy se v průběhu dalších let rozdělily na radikální, prosazující revoluci, a umírněné, prosazující evoluci. Radikální hnutí byla prakticky až do poloviny 20. století na jedné straně tvrdě potlačována, na druhé straně však vytvářela tlak na pravici a postupně ji přinutila k ústupkům, takže dnes proklamuje teze, které se od dřívějších výrazně liší. Ústředních tezí se ovšem i nadále přidržuje. Je proto možné říci, že neoliberalismus je sice vyspělejší, poučenou variantou liberalismu, avšak že svými důsledky, zejména v mezinárodním měřítku, škodí neméně.

Demagogiemi, nepravdami a potlačováním kritickorealistického myšlení vytvořil podobně jako postmodernismus podhoubí pro vznik postfaktismu, nemenší vinu však nese i krajní levice a jiné extremistické ideové proudy.

Nejvýznamnějším ideovým proudem v rámci neoliberalismu se stalo ‚nahnědlé‘ učení ekonomisty Friedricha von Hayeka, zejména jeho teze o spontánním řádu, která ovšem byla jen jiným pojmenováním pro „státe nezasahuj“. Iniciátory Nového světového řádu byli americký prezident Ronald Reagan a zejména britská premiérka Margaret Thatcherová, která se k Hayekovi otevřeně hlásila. Postmodernismus a neoliberalismus nakonec logicky vyústily v postfaktismus.

Postfaktismus sice není uceleným ideovým systémem, neboť má mnoho podob, odnoží a mezer, avšak jeho jednotlivé rysy, projevující se svými důsledky jako dobová a místní myšlení, vykazují řadu společných rysů. Je to jistý shluk, trs či syndrom názorů a hodnot, využívající kromě jiného většiny výše uvedených mocenských imperativů. Nemá ideový cíl v podobě povznesení lidských společenství, neboť jeho cílem je téměř výlučně posílení autokratických jedinců a systémů. Je možno ho vyjádřit též negativně, tj. tím, proti čemu se vymezuje: nejen proti krajní levici, ale také proti umírněným levicovým ideologiím včetně ideologie Zelených. Je reakční zejména v tom smyslu, že společnosti vrací k jejich primitivním kořenům. Je nejen nedílným původcem a součástí Nového světového řádu, ale též logickým důsledkem jeho existence. Jeho perspektivy se jeví jako relativně stabilní a pro budoucnost stále nebezpečnější.

Postfaktismus škodí už jen tím, že útočí na rozhled a zdravý rozum lidí. Jeho hlavní teze jsou z pochopitelných důvodů zatajovány. Podporuje primitivní složky lidské psychiky a její nejnižší emoce, účelově manipuluje s řadovými lidmi a činí je neznalými, nesoudnými, nesvobodnými, nevyrovnanými a nespokojenými, což ho ovšem paradoxně dál posiluje, neboť společnosti tak dostává do začarovaného kruhu, který je velmi nesnadné protnout: čím víc lidé cítí nespokojenost a úzkost, tím víc hledají oporu u autokratů a teokratů. Není spontánní ani prospěšný, jak to proklamoval Hayek, je principiálně mylný. Využívá sice spontánních aktivit řadových lidí, avšak hlavně těch méně znalých, méně soudných a dnes už převážně zmanipulovaných.

Ani postfaktický ideový systém ovšem není věčný a skončí skoro jistě pohromami nebo celkovým ‚spontánním‘ krachem, tak jak obvykle končí všechny autokratické a pravdu potlačující politické systémy. Euroamerický Západ se už dnes začíná podezřele podobat rozpadající se Římské říši.

Zvláštní variantou postfaktismu je postkomunismus, což je na první pohled nepochopitelně nesourodý konglomerát levicového a pravicového autokratismu. Jeho původ leží kdesi hluboko v ruských a asijských dějinách, v Rusku poznamenaných samoděržavím a pravoslavím, mocensko expanzivitou a na druhé straně nutností odolávat výbojům asijských kmenů a států, tj. stykem s jejich krutostí.

Kvůli samoděržaví a pravoslaví Rusové dodnes špatně rozlišují mezi pravou a nepravdou, dobrem a zlem, pokrokem a reakcí. Jen proto se marxismus mohl v Evropě nejvíc prosadit právě tam, a k tomu ještě ve své nejhorší podobě. Proto v Rusku jeho dnešní ‚demokracii‘ ovládá ideově nesourodý a populismem a korupcí prostoupený režim. Proto se v různé míře, avšak vždy negativně, prosazuje také v Ruskem nejvíc ovlivněných zemích, tj. v zemích bývalého Východního bloku. Dalším a možná ještě varovnějším dokladem škodlivosti postkomunismu jsou Čína a Severní Korea.

Postfaktismus ovšem působí i ve všech ostatních, autokratických i neautokratických režimech a v komunismem ovlivněných i neovlivněných zemích. V současné době se zdá, že pravda a láska nad lží a nenávistí nevítězí, ale že je tomu naopak.

V masarykovském vidění pravdy sub specie aeternitatis jsou lež a nenávist ovšem jen pouhými lidskými výtvory a Země a její příroda na ně ohled neberou a nikdy ani brát nebudou. I kdyby ekonomistické a jiné postfaktické lži nadále vítězily a přivodily lidstvu a přírodě úplnou zkázu, Země začne vše budovat znovu. Začne třeba tam, kde začala před miliardami let, tj. u prvoků.

(z připravované knihy Masaryk, Havel, neomodernismus)