Lidský duch, jenž zdánlivě triumfoval nad démoničností přírody, do sebe tuto démoničnost nepozorovaně pohltil a stal se tak loutkou v rukou ďábla. Mohlo k tomu dojít jen proto, že se věřilo, že démony zlikvidujeme, když je vysvětlíme jako pověru. Přitom se přehlédlo, že toto jsou v podstatě projekce, tedy produkty určitých faktorů v lidské duši. Když jsme jejich výtvory uznali za nepravé a iluzorní, nezničili jsme tím jejich zdroje ani jsme je nezbavili jejich účinnosti. Naopak – když už se démoni nemohou usídlit ve skalách, v lesích, horách a řekách, využijí člověka, a to je mnohem nebezpečnější obydlí. (Carl Gustav Jung)

Základem neomodernistické psychologie je teze, kterou vyslovili zakladatelé praktické, lidské či pozemské filosofie a de facto i psychologie Konfucius, Buddha a Sokrates a vycházeli z ní i všichni jejich kriticky myslící pokračovatelé: vše dobré i zlé v lidském světě souvisí především s poznáváním nebo nepoznáváním pravdy, neboť je úzce závislé na tom, jak jsou v tom každý člověk a každá lidská skupina nebo společnost úspěšní.

Protože poznávání je především věcí každého jednotlivého člověka, také výklad odvěkého boje dobra se zlem musí proto být především psychologický.

Zde je zapotřebí znovu připomenout, že hlavním pramenem zla je to, že člověk je svým původem tvor přírodní neboli zvířecí a že zvířecí složky jeho psychiky v něm dodnes hrají značnou roli. Zvíře nerozlišuje dobro a zlo a jde nekompromisně za naplněním svých potřeb a pudů. Freud na to upozornil mimo jiné konceptem pudového Ono a snad ještě instruktivnější je Jungův koncept archetypů a kolektivního nevědomí. V kolektivním nevědomí jsou uloženy dávné až nedávné prožitky a způsoby chování lidstva včetně těch pradávných, tj. zvířecích. Archetypy jsou dílčí složky, resp. vzorce či obsahové a dynamické shluky kolektivního nevědomí. Mají v sobě obrovskou potenciální sílu a působí kladně i záporně. Kladné archetypy slouží životu, dobru a všemu ,zelenému’, záporné všemu destruktivnímu, zlu či ,hnědému’.

souvislosti s poznáváním pravdy stojí za pozornost také to, že všechny náboženské ideologie vyjma unitaristické obsahují velký počet mýtů, které neodpovídají faktům a zdravému lidskému rozumu, a přesto mají dodnes tolik zastánců a vyznavačů. Zde narážíme především na problém lidského vědomí. Lidé se velmi liší co do míry jeho otevřenosti, což lze vztáhnout i na svědomí, které je u některých lidí podobně nebo ještě víc otevřené nebo naopak uzavřené. Jsou to polarity dialektické a mají proto svou dynamiku. Člověk s otevřeným vědomím a svědomím disponuje víceméně nezkresleným pohledem na vnější i svůj vnitřní svět, umí snadno přijímat a vstřebávat nové informace, přiměřeně jim přizpůsobovat své názory a jednání, umí dostatečně odlišovat pravdu od demagogie a lži a je přirozeně moudrý. A jak to řekl Shakespeare, také platí, že „moudrý člověk mluví pravdu”.

Svědomí je integrální součástí vědomí. Je to převážně pohled do sebe samého a obvykle vykazuje větší stabilitu než vědomí. Lidí s plně otevřeným svědomím bohužel je a vždy bylo méně než lidí se svědomím polouzavřeným až více či méně uzavřeným. Dovolávat se u nich na svědomí je proto částečně nebo úplně zbytečné.

Aby se filosofové a většina ostatních myslitelů oprostili od spodních proudů zkreslujících jejich myšlení, museli by se s psychologií dobře obeznámit a v mnoha případech by museli též projít hlubinnou nebo alespoň skupinovou psychoterapií. Ještě větší význam by to ovšem mělo u politiků, kteří až na výjimky selhávají ve svém základním poslání, vést své ‚ovečky‘ k poznání, dobru a štěstí. Jestliže Karel Havlíček dělil politiky a politické strany především a téměř výhradně podle toho, „jak dbají o vzdělání lidu“, je třeba to doplnit o „jak dbají o soudnost lidu”. Politici ovšem veřejnost svými účelovými polopravdami a nepravdami v tomto ohledu bohužel spíše poškozují. (Němečtí psychiatři po Hitlerově pádu požadovali, aby byl každý příští kandidát na vedoucí politickou funkci podroben jejich vyšetření. To se však ‚pochopitelně‘ neprosadilo.)

Nejen filosofie, ale také psychologie má svou ideologii – i v psychologii rozhoduje, jaký má cíl či ideál a jak cílené jsou její poznávací a pracovní, zejména výchovné a psychoterapeutické metody. Stejně jako jiné humanitní obory musí svůj cíl či cíle určit primárně ze svých východisek, avšak nesmí v tom být izolovaná.

Je li pro sociologii a politologii cílem zdravá společnost‚ pro psychologii je cílem psychicky zdravý člověk. Zde se ovšem ukazuje, jak je to těžké. Už jen vymezit normalitu osobnosti je velkým problémem, zejména proto, že je obtížné integrovat různá kritéria, přičemž žádné samo o sobě není dostatečně směrodatné a může být dokonce zavádějící.

Hlavní kritéria duševního zdraví jsou 1. subjektivní – vlastní odhad daného jedince (kdo však nepodléhá sebeklamu?), 2. sociální – názor jeho okolí (avšak jakého a jak kompetentního?), 3. psychiatrické – přítomnost či nepřítomnost psychopatologických symptomů (jsou ale psychiatři a kliničtí psychologové opravdu lepší posuzovatelé než ostatní lidé?), 4. statistické – odchylka od statistické normy (avšak jaké společnosti, jak zdravé nebo nemocné?), 5. funkční – podle projevů a jednání (nebývají ovšem mnozí ‚funkční‘ lidé psychicky zdraví jen navenek?).

K tomuto výčtu přistupují kritéria další, snad neméně důležitá, jakými jsou pocit štěstí, pocit vnitřní svobody, pocit vlastní identity, osobní spokojenost, schopnost přiměřené seberealizace, duševní a fyzická výkonnost, životní růst, soudnost, sebenáhled, neegocentričnost, mravnost, vnímavost, schopnost naslouchat a učit se ze zkušeností, názorová otevřenost, přirozená spontaneita a emocionalita, adekvátní sebejistota, uvolněnost, adaptabilita, sociabilita, emancipovanost, střídmost, odolnost ke stresu, tolerance k úzkosti či depresi, dostatečně silná vůle, schopnost překonávat překážky, celková duševní pružnost atd.

Zdá se, že jedno z obecně nejplatnějších je kritérium tzv. psychických obran či obranných systémů, jimiž se daný jedinec chrání před psychickou bolestí (úzkostí, depresemi atd.) tím, že ji potlačuje, což ho ovšem zpětně psychicky deformuje a znezdravuje. Je to kritérium kvantitativní; neplatí zde ‚buď a nebo‘ – lidé se liší mírou podvědomých, polovědomých i vědomých komplexů a z nich pramenících obran. Téměř zákonitě platí, že čím jsou obrany výraznější, tím víc nejenže brání danému jedinci adekvátně vidět realitu vnějšího i svého vnitřního světa, ale jsou tím též rezistentnější vůči jakékoli změně k lepšímu. Jinak řečeno, čím je na tom daný člověk psychicky hůř, tím je i rigidnější. Hlubinní psychologové hovoří o psychickém krunýři nebo o maladaptivitě či ‚otvrdlosti’, která může být u některých lidí téměř nenarušitelná a pouze za mimořádně vypjaté krize končí celkovým psychickým zhroucením, podobně jak končí totalitní politické systémy.

Na druhé straně má člověk přirozenou kapacitu a vůli k změně a sebepřekonání, což je v zásadě kladná vlastnost a schopnost. K ní ovšem přistupuje filosofická a religionistická otázka: buddhistická, judaistická a křesťanská ideologie říká „potlačovat se“, renesanční až neoliberalistická ideologie říká „nepotlačovat se“. K obojímu jsou argumenty pro i proti. Přílišné sebepotlačováníí škodí, stejně jako přílišné sebeuvolňování, které pomáhá jen lidem s nadměrnými obranami.

Je možno uvést bezpočet příkladů, že šťastný a naplněný život prožili a vysokého věku dosáhli lidé, kteří se potlačovali i ti, kteří byli ‚free‘. Psycholog a psychoterapeut Arthur Janov k tomu říká: „Přes veškerou svou genialitu nám Freud odkázal dvě velice nešťastné myšlenky, které jsme přijali jako absolutní pravdy. První říká, že neuróza nemá žádný začátek, jinými slovy, narodit se jako člověk znamená narodit se jako neurotik (tj. jako obranami vybavený a rozpolcený člověk, pozn. B.S.). Druhá říká, že v lidské společnosti nejlépe existují lidé s nejsilnějším obranným systémem. Víra ve zdravou obranu je založena na předpokladu základní úzkosti, která je člověku vrozená a již je nutno omezit.“ Janov myšlenku základní úzkosti odmítl, což je ovšem jen jiný omyl. Plně otevřený, nepotlačující se či v Janovově terminologii ‚reálný‘ člověk je de facto nereálný, neboť je pouze psychoterapeutickým ideálem či nedostupným cílem. Snad jediné, u čeho lze tvrdit, že má být nepotlačené a plně otevřené, je lidské svědomí.

Velmi plausibilním výkladem neurózy a obran je však Janovovův koncept nezdravého ‚ „prvotního ložiska“ (primal pool): rozhodující je, jak je toto ložisko velké a jak silně působí. Je to ložisko polotekuté až tekuté a může se v psychice daného člověka přemisťovat z místa na místo, vynořovat se na nečekaných místech a je ‚infekční‘. U psychicky zdravého člověka nepůsobí nijak výrazně, průběžně se vstřebává, mění se a postačují mu i nepříliš silné obrany. U neurotika v závislosti na mocnosti tohoto ložiska obrany automaticky narůstají. Psychická infekce se netýká ani tak vnitřního světa daného jedince, ale působí obvykle hlavně navenek. Její potenciálně značnou škodlivost dokládají nesčetné příklady z dějin.

Hlubinná psychologie je ovšem dodnes rozdělená na Freudovskou větev, která se snaží řešit nenormalitu (neurózu) víceméně jen překonáváním traumat z dětství, a na větev Jungovskou, která přihlíží též k „skladišti dávné historie“, tj. ke kolektivnímu nevědomí. Problém komplikuje nedostatečně zodpověditelná otázka podílu geneticky daných či vrozených a dodatečně získaných dispozic. Lze sice považovat za prokázané, že existují tzv. konstituční neboli vrozené neurózy, avšak v konkrétních případech je jejich podíl a vliv obvykle neposouditelný, mimo jiné i proto, že většinou, resp. až na výjimky vliv vrozeného od genetického od sebe není možno oddělit.

V individuálních i v mezilidských vztazích je možno Freudovo Ono a nezdravou část Jungova kolektivního nevědomí přirovnat k Tolkienově Mordoru, reprezentovanému hlavním agresorem a jeho armádou skřetů, kteří se neustále snaží narušovat hranici mezi dobrem a zlem a pronikat za ni. Závisí zde pouze na tom, jak je dobro v daném člověku nebo společnosti silné. Jsou-li obě síly vyrovnané, dochází ke kratšímu nebo delšímu míru, za něhož se v světě dobra neboli ,elfů’ rozvíjí šťastný život, kultura a civilizace. Avšak ani tento mír není bez trvalého menšího nebo většího napětí. Skřeti průběžně a bedlivě svět dobra sledují, snaží se o něm získat co nejvíc informací a vysílají do něj své špiony a páté kolony. Zjistí-li, že svět dobra je z různých příčin oslabený, zmobilizují se, vtrhnou do něj a dojde k válce - napětí (neuróza) se promění v psychózu. Zde je poučný Le Bonův sociologický popis davové psychózy, k níž vlivem archetypů mnohdy dochází ,znenadání’, ,nečekaně’ a ,překvapivě’. Na individuální rovině se pak někdy hroutí zdánlivě psychicky zdraví lidé a z dětí z ,dobrých rodin’ se stávají neurotici nebo zločinci.

Problém dobra, jak je vzájemně úzce propojeno pravdivým poznáním, je v psychologii a v psychoterapii přinejmenším stejně závažný jako v jiných humanitních i nehumanitních oborech. Psychoterapeuti (a mělo by to platit nejen pro ně) se proto v průběhu svého kariérního života neustále vzdělávají, doučují se v potřebných schopnostech a dovednostech, procházejí různými psychoterapiemi, včetně hlubinných a skupinových, a to hlavně proto, aby získali pokud možno co největší náhled a sebenáhled. Někteří psychoterapeuti mají tuto schopnost víceméně ‚od přírody‘, jiní ji získávají školením a terapiemi, někteří ji ovšem nezískají nikdy. Mezi psychoterapeuty je mnoho skvělých až výjimečných lidí s vysokou kulturou myšlení a jednání, stejně tak jsou ovšem mezi nimi i ti, kdo se svých nedostatků nezbaví ‚ať dělají co dělají‘.

Z Masarykových postřehů a úvah lze bez větších obtíží sestavit základní bipolární psychologickou typologii. Zatímco ‚koš‘ na její jedné straně obsahuje všechny lidské vlastnosti a sklony, které kritizoval, na opačné straně, samozřejmě s plynulým přechodem, stojí jeho víceméně nezkresleně uvažující, vnímající, osvícený, mravný, nebojácný a veřejně se angažující člověk – realistický a humanistický demokrat.

Obecně platnější a nosnější typologie zřejmě neexistuje, zejména ne z hlediska možné praktické upotřebitelnosti, včetně upotřebitelnosti pro pedagogiku a pro vedení a ozdravování společnosti. Ostatní polarity – počínaje Freudovým narcistickým vs. objektově zaměřeným, Adlerovým mocenským vs. společenským, Jungovým neindividuovaným vs. individuovaným, Künkelovým egocentrickým vs. věcným, Frommovým nekrofilním vs. biofilním, Janovovým nereálným vs. reálným člověkem a řadou dalších psychologických dialektických polarit konče – buď problém zkreslují nebo jim něco chybí, nejčastěji širší hlubší filosofická, historická a sociologická východiska a souvislosti. Nabízí se zde přesvědčivý důkaz o tom, že žádný humanitní obor, pokud dostatečně nepřihlíží k ostatním, nemůže být dobře orientován. Je li například základním a obecným posláním psychologů pomáhat druhým a být s nimi solidární, jak mohou mezi nimi být vysloveně pravicově orientovaní jedinci?

Sokratova a Masarykova výjimečnost vyplývá z toho, že se o společenskou změnu k lepšímu pokoušeli od kořene, tj. od člověka, a že byli mimořádně soudní. Tím, že působili osvětou a osobním příkladem, byli de facto psychoterapeuty. Masaryk hesly „demokracie je diskuse“ a „kritika slouží pravdě a pravda slouží životu“ přímo navázal na Sokrata. A stejně jako on nebyl netrpělivý. Jeho praktická psychologie, znalost lidské mentality, se důsledně promítala i do chápání ostatních společenskovědních oborů. Individuální a celospolečenské psychické zdraví jsou ve vzájemném vztahu a prvořadým úkolem psychologů, pedagogů, novinářů, umělců a politiků je proto navozovat podmínky pro pokud možno optimální vývoj jednotlivců a tím i celé společnosti. Tuto zdlouhavou mravenčí práci, vyžadující značného úsilí a vytrvalosti, je proto třeba neustále povzbuzovat. Psychologie zde může hrát významnou roli, samotná psychologie však společnost nevyléčí; je to především věc veřejně působících lidí.

Neomodernismus chápe v souladu s hlubinnou psychologií duševní zdraví jako v ideálním případě neexistenci neurózy. Podobně jako dětská psychiatrie nerozlišuje mezi neurózou a jinými nepsychotickými duševními poruchami, jakou je například delikvence – z neurotického dítěte může vyrůst delikvent a naopak, z dítěte s poruchami chování utlumenými další výchovu či jinými vlivy může vyrůst neurotik. Neurózu přirovnává k automobilu se sešlápnutým plynem i brzdou, delikvenci ‚jen’ s uvolněnou brzdou. Neuróza je jakýkoli duševní stav vyznačující se přemírou vnitřního napětí, byť někdy potlačeného tak, že je ‚neviditelné’. Pokud se stává trvalým osobnostním rysem, přechází v anomální nebo psychopatickou osobnost. Podobně lze uvažovat též o společnosti: může se nacházet v krátkodobém neurotickém stavu a může být i dlouhodobě psychicky více či méně nemocná.

V jistém ohledu má k Masarykovi blízko Arthur Janov, který neurózu chápe jako stav nereálnosti: „Protože nereálné Já je systém, který je nám vnucován zvenčí, tělo jej odmítá, jako by odmítalo každý cizí prvek. Každý organismus se snaží být reálný. Protože nám neurotičtí rodiče nedovolí, abychom byli reální, volíme si klikaté – to je neurotické – cesty k dosažení reálnosti. Neuróza je prostě nereálný způsob, jakým se snažíme být reální... Bolest je jak cestou do neurózy, tak cestou z ní... Funkcí nereálného systému je potlačovat systém reálný, ale protože reálné potřeby nelze vykořenit, konflikt je nekonečný. Tyto potřeby, které se snaží najít uspokojení, jsou transformovány nereálným systémem, aby mohly být uspokojeny pouze symbolicky... Pak vidíme neurotika jako člověka, jehož motor je neustále zapnutý... Nereálný systém transformuje skutečné potřeby v potřeby chorobné. Člověk se například může přejídat, aby nevnímal vlastní prázdnotu... Prvotní (primární) bolest je oddělena od vědomí, protože vědomí znamená nesnesitelnou bolest. Prvotní bolest je to, co dítě cítí, když nemůže být samo sebou. Jakmile je bolest od vědomí oddělena, vzniká vnitřní napětí. Toto napětí je rozptýlená bolest. Je to tlak potlačených pocitů, které chtějí být uvolněny. Vnitřní napětí dělá z lidí energické podnikatele, narkomany a homosexuály, z nichž každý svým způsobem trpí, a proto si vytvoří určitý životní styl nebo ‚osobnost‘, aby své utrpení zmírnil a nakonec úplně otupil. Narkoman je často upřímnější než podnikatel... neboť si svou bolest obvykle uvědomuje... Člověk může být milován desítkami lidí, a přesto nikdy neuspokojí potřebu rodičovské lásky. Člověk může přednášet tisícům studentů, a přesto neuspokojí zoufalou potřebu, aby mu rodiče naslouchali... Neurotický pocit osamělosti je snahou popírat osamělost... pro neurotika je to často celodenní zaměstnání. Neurotik se obklopuje lidmi, aby zakryl svůj pocit, že nikdy do skutečné rodiny nepatřil... Neurotický boj skutečné uspokojení nepřináší, protože je symbolický a nikoli reálný... Neurotik slyší jen to, co chce slyšet... nedokáže vnímat okolní svět (a ještě méně svůj vnitřní svět, pozn. B.S.) objektivně... musí zneužívat druhé, aby se cítil důležitý... může chtít cigaretu, prestiž, moc, dobrý prospěch nebo rychlé auto – a to všechno jen proto, aby potlačil bolest prázdnoty, méněcennosti nebo bezmocnosti... chce hodně, protože má tak málo... musí si vymyslet nějaký vyšší nebo posmrtný život... musí si představovat, že někde existuje skutečný smysl veškeré existence.“

Na neurózu se vždy ve větší nebo menší míře váže sebestřednost a sobectví, egocentrismus a egoismus. Egocentrismus se týká hlavně vnímání a prožívání, egoismus se týká hlavně konání. Tuto problematiku rozpracoval zejména Alfred Adler, kterým byl především prvotřídním lidoznalcem (když byl dotázán, jak se dopracoval k tak pronikavé znalosti lidí, odpověděl, že proto, že vyrostl na ulici). Touha po moci je v jeho pojetí všeobecná, politiky počínaje a řadovými lidmi konče. Pokud nedosahuje kýženého naplnění, vzniká komplex méněcennosti, například u méně fyzicky vzrostlých dětí vzniká napoleonský komplex, u neprvorozených dětí ‚komplex mladšího bratra‘ atd. Komplexy ovšem vznikají i z mnoha jiných příčin a nabývají nejrůznějších podob.

Poučný je též koncept egocentrismu Fritze Künkela. Uvádí ho příkladem: Na ulici upadl starý muž a jiný mu přispěchal na pomoc. Jeho motivace vyšla jednak z přirozeného soucitu, jednak z jeho Já, neboť si tím mohl připsat dobrý skutek. Obě tyto motivace vždy spolupůsobí a jde hlavně o to, která z nich je silnější – je mezi nimi typický dialektický vztah. U egocentriků převažuje Já motivace, která se nutně projevuje i v jiných případech. Je třeba důsledně rozlišovat věcné a nevěcné chování a také různé podoby a stupně citlivosti. Věcnost neznamená necitlivosti, ale obecnou přiměřenou citlivost. Pokud je někdo na některé věci přehnaně citlivý, znamená to, že na jiné věci je necitlivý, právě proto, že mu chybí věcnost.

Koncept psychických komplexů a egocentrismu egoismu adlerovské školy má dalekosáhlé společenské a celospolečenské konsekvence. Mimo jiné vysvětluje, proč se lidstvo vyvíjí k lepšímu tak pomalu, resp. proč po údobích vzestupů pravidelně nastávala, nastávají a budou nastávat údobí sestupu. Do jisté míry též vysvětluje současnou situaci světa, který je ovládán politiky, oligarchy, novináři a jinými významnými lidmi, kteří se do vrcholných pozic propracovali vlivem Freudova Ono, Jungových archeypů, Adlerovy touhy po moci, Künkelova egocentrismu-egoismu a Janovovy přídatné neurotické energie. V tomto ohledu dokonce bývali zdravější někteří feudálové, neboť vliv a moc měli ‚z boží vůle‘ a pokud byli dobře vychováni, byli k životu svých poddaných vnímavější než mnozí dnešní politici. Ideálem je zde Tolkienův král Aragorn.

Řadoví lidé, pokud nejsou zmanipulovaní, si přejí zdravou společnost a napětí ve své zemi nebo mezi národy odmítají, o válkách nemluvě. Chtějí to jen někteří, psychicky narušení politici, kteří tím manifestují svou neurózu, egocentrismus-egoismus, omezenost, nesoudnost a necitlivost.