Neomodernismus 3, filosofie dějin
Neomodernismus se ze současného pohledu může jevit jen jako osamělé a nepříliš opodstatněné volání v poušti, avšak ve skutečnosti se snaží o pochopení hlubších souvislostí mezi dějinnými fakty a jde mu hlavně o prověřené staleté až tisícileté teze a vývojové trendy.
Na existenci vývoje jako první upozornil Platon a po něm stoikové, avšak pouze v souvislosti s otázkou původu světa a postavení v něm se nacházejícího člověka. Závažnost problematiky lidského-společenského vývoje byla dostatečně pochopena až v novověku, v osvícenské době (Giovanni B. Vico a Francois M. Voltaire, autor pojmu filosofie dějin). Od počátku se objevovaly různé přístupy, v obecných interpretacích (náboženský a filosofický idealismus vs. materialismus, koncepty kontinuity vs. diskontinuity vývoje, jeho smyslu a směrů) i v interpretacích méně obecných. Obecným přístupem osvícenství byla optimistická víra v pokrok, avšak záhy se objevila též pesimistická teorie Thomase R. Malthuse o růstu populace geometrickou řadou.
Filosofii dějin rozvinul Georg W. F. Hegel, zejména propracováním dialektiky a konceptem vývojové negace negace (teze, antiteze, synteze). Tento koncept byl ovšem problematický: jednak antiteze zdaleka ne vždy ústí v syntezi a sama mnohdy není vzestupem ale naopak, jednak mnohé jevy vykazují spíše nepřetržitou kontinuitu. Zakladatel pozitivismu a sociologie Auguste Comte vytýčil tři období vývoje lidstva: teologické, metafyzické a pozitivistické, čímž inicioval postupné ochabování teologie a metafyziky. Sociologii rozdělil na statickou a dynamickou či vývojovou, kterou označil podobně jako Voltaire za filosofií dějin. Snad ještě větší ránu teologii zasadil Charles R. Darwin svou evoluční teorií.
Karl Marx navázal na Hegelovu dialektiku materialistickým učením o vývoji společnosti z beztřídního stavu (teze) přes třídní fázi (antiteze) k nejvyšší, beztřídní formě neboli komunismu (synteze). Toto jeho ‚rozvinutí‘ bylo ovšem mylné, neboť nepřipustilo, že kapitalismus je neodstranitelný a pominulo i Malthusovu teorii.
Použije-li se Marxova terminologie, kapitalismus vznikl již v prvobytně pospolité společnosti, v okamžiku, kdy nastala dělba práce, s ní spojená tvorba nadhodnot a na ni navazující obchod. Během otrokářské a feudální společnosti se kapitalismus už jen dál rozvíjel, aby nakonec zvítězil v podobě nynějšího Nového světového řádu. Marxovo ‚vědecké‘ učení obsahovalo přinejmenším ještě jednu fundamentální chybu: jím proklamované revoluce, pokud nejsou zcela oprávněné a nereprezentují přání naprosté většiny obyvatel, samy o sobě nic neřeší a většinou je tomu spíše naopak, mimo jiné proto, že násilí plodí jako reakci odpor a nové násilí, což je třeba potlačovat, a tím se společnost dostává do začarovaného kruhu, jehož nutným výsledkem je totalitní režim.
V lecčems jiném však Marx měl pravdu, zejména v kritice liberálního kapitalismu. Liberalismus byl primárně kapitalistickou ideologií a v Marxově době byl již značně rozvinutý, se všemi negativy, které v sobě od počátku nesl. Tím, že uvolnil lichvu a neomezenou výši zisku, byl v tomto ohledu dokonce ještě horší než feudalismus.
Tomáš G. Masaryk sledoval hlavně linii směřování lidstva ke kritickému, mýty odbourávajícímu myšlení. Sledoval vývojový synkretismus, tj. míšení a konvergenci idejí různých kultur. Jednotlivé kultury byly zpočátku kvůli minimální mobilitě více či méně izolované, což se změnilo až s rozvojem obchodu a dopravy. Jejich ideologie se pak navzájem přibližovaly a obohacovaly. Ani zde se vývoj většinou neodvíjel v rámci dialektické triády teze-antiteze-synteze, ale byl spíše kontinuitní, evoluční a kolísavý. Postupné globalizace se účastnily malé i velké státy, malé i velké národy. Masaryk touto skutečností vysvětloval svou koncepci české politiky: i politika malého národa se musí aktivně a konstruktivně účastnit na dění v ostatním světě. Dokonce řadový občan si může a má říct „i já jsem historie“. Pro evropské národy je na prvním místě přirozeně Evropa a z toho plynoucí jejich i její odpovědnost. V Evropě by se měl dovršit proces postupné integrace a demokratizace a jako v první na světě by se v ní mělo navždy zamezit válkám. Občané malých i velkých států se musí cítit nejen jako vlastenci, ale též jako Evropané a světoobčané.
Pokud se jedná o vývoj kritického myšlení, člověk je podle Masaryka od nepaměti ‚věřivý‘ – má sklon pokládat to, jak vidí a jak si vysvětluje pozorované věci, za pravdu. Má též sklon věřit svým vůdcům, ať již světským či duchovním. Také v moderní době dokáže věřit zcela nekriticky.
Důležitým, byť ne jediným měřítkem stupně vývoje každé společnosti je velikost a množství mýtů, kterým podléhá. Podobně jako ve filosofii, mnohé mýty bývají po svém vyvrácení nahrazovány novými, přesto však lze v průběhu dějin vysledovat jejich postupné, byť pomalé a značně kolísající ubývání. Podobně ubývá i zla. Zlo je s mýtem spojeno, protože co je nepravdivé, nemůže být dobrem. Zlo se stejně jako mýtus ztrácí a znovu vynořuje, vždy v novém hávu, avšak ubývá přinejmenším přímého násilí, jak bylo rozšířeno v minulosti.
Masaryk se odvolával na Ježíše: jeho „miluj svého bližního jako sebe samého“ v žádném případě nevylučuje, ale naopak předpokládá přirozené lidské sobectví a sebelásku. Zdůrazňoval sice sociální konsensus, „bez souladu v základních otázkách nebude silné republiky“, každého jedince však současně považoval za individualitu a svébytnou autoritu.
Individualismus mu nebyl v žádném případě egocentrismem a egoismem, byl to individualismus vnitřně řízeného člověka (protipólu či ,nadpólu’ pozdějšího Riesmanova vnějšně řízeného, neniterného člověka) , respektujícího principy morálky a solidarity s druhými. Novodobé problémy vyvěrají z toho, že materiálně zajištěný člověk staví svůj život hlavně na nadbytečných, lichých, podle Masaryka nemravných potřebách, které k důstojnému nepotřebuje a které plně ukojeny být nemohou, a proto ani nevedou ke stabilnímu pocitu životního štěstí.
Dekadence konce 19. století, nástup hlubinné psychologie a světové války dvacátého století vývojový optimismus osvícenství a raného modernismu silně zpochybnily. Malthusova teorie se potvrdila, byť v pozměněné podobě. Také pesimismus postmodernismu se v zásadě potvrdil, avšak paradoxně do nemalé míry i jeho vinou.
Na existenci vývoje jako první upozornil Platon a po něm stoikové, avšak pouze v souvislosti s otázkou původu světa a postavení v něm se nacházejícího člověka. Závažnost problematiky lidského-společenského vývoje byla dostatečně pochopena až v novověku, v osvícenské době (Giovanni B. Vico a Francois M. Voltaire, autor pojmu filosofie dějin). Od počátku se objevovaly různé přístupy, v obecných interpretacích (náboženský a filosofický idealismus vs. materialismus, koncepty kontinuity vs. diskontinuity vývoje, jeho smyslu a směrů) i v interpretacích méně obecných. Obecným přístupem osvícenství byla optimistická víra v pokrok, avšak záhy se objevila též pesimistická teorie Thomase R. Malthuse o růstu populace geometrickou řadou.
Filosofii dějin rozvinul Georg W. F. Hegel, zejména propracováním dialektiky a konceptem vývojové negace negace (teze, antiteze, synteze). Tento koncept byl ovšem problematický: jednak antiteze zdaleka ne vždy ústí v syntezi a sama mnohdy není vzestupem ale naopak, jednak mnohé jevy vykazují spíše nepřetržitou kontinuitu. Zakladatel pozitivismu a sociologie Auguste Comte vytýčil tři období vývoje lidstva: teologické, metafyzické a pozitivistické, čímž inicioval postupné ochabování teologie a metafyziky. Sociologii rozdělil na statickou a dynamickou či vývojovou, kterou označil podobně jako Voltaire za filosofií dějin. Snad ještě větší ránu teologii zasadil Charles R. Darwin svou evoluční teorií.
Karl Marx navázal na Hegelovu dialektiku materialistickým učením o vývoji společnosti z beztřídního stavu (teze) přes třídní fázi (antiteze) k nejvyšší, beztřídní formě neboli komunismu (synteze). Toto jeho ‚rozvinutí‘ bylo ovšem mylné, neboť nepřipustilo, že kapitalismus je neodstranitelný a pominulo i Malthusovu teorii.
Použije-li se Marxova terminologie, kapitalismus vznikl již v prvobytně pospolité společnosti, v okamžiku, kdy nastala dělba práce, s ní spojená tvorba nadhodnot a na ni navazující obchod. Během otrokářské a feudální společnosti se kapitalismus už jen dál rozvíjel, aby nakonec zvítězil v podobě nynějšího Nového světového řádu. Marxovo ‚vědecké‘ učení obsahovalo přinejmenším ještě jednu fundamentální chybu: jím proklamované revoluce, pokud nejsou zcela oprávněné a nereprezentují přání naprosté většiny obyvatel, samy o sobě nic neřeší a většinou je tomu spíše naopak, mimo jiné proto, že násilí plodí jako reakci odpor a nové násilí, což je třeba potlačovat, a tím se společnost dostává do začarovaného kruhu, jehož nutným výsledkem je totalitní režim.
V lecčems jiném však Marx měl pravdu, zejména v kritice liberálního kapitalismu. Liberalismus byl primárně kapitalistickou ideologií a v Marxově době byl již značně rozvinutý, se všemi negativy, které v sobě od počátku nesl. Tím, že uvolnil lichvu a neomezenou výši zisku, byl v tomto ohledu dokonce ještě horší než feudalismus.
Tomáš G. Masaryk sledoval hlavně linii směřování lidstva ke kritickému, mýty odbourávajícímu myšlení. Sledoval vývojový synkretismus, tj. míšení a konvergenci idejí různých kultur. Jednotlivé kultury byly zpočátku kvůli minimální mobilitě více či méně izolované, což se změnilo až s rozvojem obchodu a dopravy. Jejich ideologie se pak navzájem přibližovaly a obohacovaly. Ani zde se vývoj většinou neodvíjel v rámci dialektické triády teze-antiteze-synteze, ale byl spíše kontinuitní, evoluční a kolísavý. Postupné globalizace se účastnily malé i velké státy, malé i velké národy. Masaryk touto skutečností vysvětloval svou koncepci české politiky: i politika malého národa se musí aktivně a konstruktivně účastnit na dění v ostatním světě. Dokonce řadový občan si může a má říct „i já jsem historie“. Pro evropské národy je na prvním místě přirozeně Evropa a z toho plynoucí jejich i její odpovědnost. V Evropě by se měl dovršit proces postupné integrace a demokratizace a jako v první na světě by se v ní mělo navždy zamezit válkám. Občané malých i velkých států se musí cítit nejen jako vlastenci, ale též jako Evropané a světoobčané.
Pokud se jedná o vývoj kritického myšlení, člověk je podle Masaryka od nepaměti ‚věřivý‘ – má sklon pokládat to, jak vidí a jak si vysvětluje pozorované věci, za pravdu. Má též sklon věřit svým vůdcům, ať již světským či duchovním. Také v moderní době dokáže věřit zcela nekriticky.
Důležitým, byť ne jediným měřítkem stupně vývoje každé společnosti je velikost a množství mýtů, kterým podléhá. Podobně jako ve filosofii, mnohé mýty bývají po svém vyvrácení nahrazovány novými, přesto však lze v průběhu dějin vysledovat jejich postupné, byť pomalé a značně kolísající ubývání. Podobně ubývá i zla. Zlo je s mýtem spojeno, protože co je nepravdivé, nemůže být dobrem. Zlo se stejně jako mýtus ztrácí a znovu vynořuje, vždy v novém hávu, avšak ubývá přinejmenším přímého násilí, jak bylo rozšířeno v minulosti.
Masaryk se odvolával na Ježíše: jeho „miluj svého bližního jako sebe samého“ v žádném případě nevylučuje, ale naopak předpokládá přirozené lidské sobectví a sebelásku. Zdůrazňoval sice sociální konsensus, „bez souladu v základních otázkách nebude silné republiky“, každého jedince však současně považoval za individualitu a svébytnou autoritu.
Individualismus mu nebyl v žádném případě egocentrismem a egoismem, byl to individualismus vnitřně řízeného člověka (protipólu či ,nadpólu’ pozdějšího Riesmanova vnějšně řízeného, neniterného člověka) , respektujícího principy morálky a solidarity s druhými. Novodobé problémy vyvěrají z toho, že materiálně zajištěný člověk staví svůj život hlavně na nadbytečných, lichých, podle Masaryka nemravných potřebách, které k důstojnému nepotřebuje a které plně ukojeny být nemohou, a proto ani nevedou ke stabilnímu pocitu životního štěstí.
Dekadence konce 19. století, nástup hlubinné psychologie a světové války dvacátého století vývojový optimismus osvícenství a raného modernismu silně zpochybnily. Malthusova teorie se potvrdila, byť v pozměněné podobě. Také pesimismus postmodernismu se v zásadě potvrdil, avšak paradoxně do nemalé míry i jeho vinou.