Pravda se musí stále opakovat, protože i blud se kolem nás neustále hlásá,
a nehlásají ho jen jednotlivci, nýbrž i davy. Goethe


Masaryk sdílel osud všech pronikavých myslitelů, kteří v minulosti vystoupili s čímkoli novým: na jedné staně byl obdivován, na druhé straně byl nenáviděn. Bylo proti němu vysloveno mnoho mylných výhrad, které sice byly postupně jedna po druhé vyvráceny (zejména ty komunistické), avšak některé z nich stále přetrvávají, jako by měly „kočičí“ život. Občas se objeví i nové, například Kosatíkovo, že Masaryk byl rváč.

První přetrvávající výhrada se týká jeho koncepce československého národa. Zde se pomíjí, že Masaryk si uvědomoval odlišnosti české a slovenské mentality a že si byl vědom i rizik, které tato koncepce vytváří. Byl ošem nejen myslitelem, ale též politikem, a bez této koncepce by 1. československá repulika nevznikla. Stejně jako naprostá většina jeho současníků předpokládal, že hrůzy Velké války se v dohledné době nebudou opakovat, a nebýt scestné Versaileské dohody, velmi pravděpodobně by se ani neopakovaly, rozhodně ne už po dvaceti letech.

Byl tu ovšem i rozdíl nejen mezi Čechy a Slováky, ale též, byť v menší míře, mezi Čechy a Moravany, resp. mezi Moravany a Slováky. Moravský Slovák Masaryk to jistě nepodceňoval, stejně jako si uvědomoval rozdíly mezi Čechy a Židy a zejména mezi Čechy a Němci. Československá republika byla multikulturním státem (kolik jich v Evropě bylo a stále je!) a ze vzájemného „stýkání a potýkání“ jednoznačně těžila. (Když se jako Brňan procházím svým rodným městem, je mi z toho někdy úzko. Německé, české a židovnké Brno během meziválečného období zažilo enormní hospodářský a kulturní vzestup a dnes je „velkou vesnicí“, s mírnou nadasázkou řečeno „městem duchů“.)

Masaryk správně předpokládal, že budou-li k tomu vhodné podmínky, rozvine se u nás nejen demokracie, ale též vzájemná snášenlivost mezi jednotlivými etniky. A dařilo se to, například koncem dvacátých let se naši Němci začali aktivně přizpůsobovat. Rozpad Československa nezavinila Masarykova koncepce čechoslovakismu, ale jak to řekl Prokop Drtina, „nevědomost ostatního světa“ (a jak to řekl už Thalés, kořenem zla je nevědomost).

Lze oprávněně tvrdit, že vznik Slovenského státu si jeho řadoví občané nepřáli nebo přáli jen váhavě. Pokud ano, byli zmanilupování krajně tíživou momentální situací a především předchozími demagogiemi produkovanými jejich autokraticky laděnými politiky, kteří si už za republiky přáli „vládneme, nerušit“. (Něco podobného se opakovalo po roce 1989.) A jestliže si tehdy kdokoli ze Slováků oddělení od Čechů přál, „zapomněl“, že ze vzniku republiky těžili nejvíc oni a hlavně, že právě Masarykova koncepce čechoslovakismu je zachránila před absolutní maďarizací.

Druhou dodnes nezmizelou výhradou je „spor Masaryk-Pekař“ (resp. Palacký-Pekař), neboli zda nová republika navazuje na dávné husitské a protestantské tradice nebo na pozdější tradice katolické. Je dodnes uměle vyhrocen a komplikován, přičemž složitý v podstatě není: navázala na obojí, avšak tím, že jsme se (Češi) už tehdy stali jedním z nejateističtějších národů na světě, prosazovalo se spíše to druhé. Masaryk jako modernista a podobně jako Palacký a Havlíček („temná noc jako naše svatá církev“) zcela pochopitelně podporoval protestantsví, resp. unitarismus a vlastní „nové náboženství“.

Třetí, dnes skoro zesilující výtkou je, že Masarayk, zejména jako filosof nepřišel s ničím novým. To ovšem už je na úrovni bludu, který nehodlám komentovat.