Evropa a Spojené státy americké mají široké i hluboké společné kořeny, historické, sociologické, ekonomické, kulturní a hodnotové, jak jsou zapuštěny ve Starém a Novém zákoně a ve starořecké demokracii. V minulosti byly hlavní příčinou toho, že Euroamerika ostatní země předběhla a ocitla se v čele celosvětového vývoje.


Mezi evropskými a americkými hodnotami byl sice vždy jistý rozdíl, avšak nebyl podstatný a v průběhu minulého století se spíše zmenšoval než zvětšoval. Mělo to své kladné i záporné stránky. Mezi ty záporné lze na prvním místě jmenovat postupnou amerikanizaci Evropy a následně i celého světa: na úkor vyšších hodnot se prosazoval ekonomismus, egoismus a pragmatismus, včetně morálního.

Již v polovině 19. století to pro USA předpověděl francouzský historik, sociální filosof a politik Alexis de Tocqueville, a neviděl to optimisticky: „Touha zbohatnout za každou cenu, chuť obchodovat, láska k zisku, hledání blahobytu a materiálních požitků jsou … nejobecnější vášně. Tyto vášně se snadno šíří ve všech třídách a pronikají až do těch, jimž byly dosud cizí. Brzy dospějí tak daleko, že pokud je nic nezastaví, budou enervovat (vysilovat) a degradovat celý národ.“ Tocqueville též už ve své době předpověděl, že tento trend se dříve nebo později rozšíří do celého světa.

Přestože jinak bytostný optimista, podobně pesimisticky se koncem 19. století vyjádřil Evropan Tomáš G. Masaryk. V průkopnické práci Sebevražda hromadným jevem společenské osvěty konstatoval, že moderní doba, oslabením víry ve vžité křesťanské, zejména katolické normy, dostává Západ do krize. Chtěl je nahradit „novým náboženstvím“ a hlavně prosazováním humanismu a zdravé, na morálce budované demokracie. Dařilo se mu to ovšem, a to navíc ne bez problémů, jen v rámci 1. československé republiky.

Pesimisticky vyzněl též nástup hlubinné psychologie, v podání všech tří jejích hlavních tvůrců, Freuda, Junga a Adlera. Učili, že člověk je v zajetí svého podvědomí-nevědomí, vlastně své živočišné podstaty, která je silnější než jeho rozum. Hrůzy 1. a 2. světové války to jen potvrdily, což dalo vzniknout pesimismu postmodernismu, přinejmenším částečně rezignujícího na schopnost člověka poznávat pravdu, resp. realitu světa. Spolu s neoliberalismem a v zemích bývalého Východního bloku spolu s postkomunismem pak postomdernismus vyústil v dnešní postfaktismus, symptom či syndrom již evidentního úpadku. Tocquevillova enervovanost a degradace a Masarykova krize se ke dnešku už jen dál prohloubily.

Jen upadlá doba může tolerovat notorické demagogy a lháře typu Trumpa a Johnsona a evropských euroskeptiků, kteří Západ štěpí. Nelze než zvolat: „Jste úplně mimo, jen v jednotě je síla! Každému by to mělo být naprosto jasné!

A síly, pro boj s autokratickými a daleko méně společensky, kulturně a hodnotově vyspělými a Čínou a Ruskem, už dnes Západ rozhodně nemá nazbyt!... Nejste šílení?!“