Evropským hodnotám se přinejmenším od konce 2. světové války v Evropě věnuje velká až mimořádně velká pozornost. Dodnes však zde přetrvává i velký problém: co se jimi vlastně myslí, co se jimi proklamuje? Je až neuvěřitelné, jak rozdílně jsou chápány a jak málo zdařilých pokusů o jejich výčet a vymezení bylo dosud učiněno. Částečně byly zakotveny v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod v r. 1950, kterou podepsali představitelé vlád tehdejších členů Rady Evropy a která navazovala na Všeobecnou deklaraci lidských práv vyhlášenou Valným shromážděním Organizace spojených národů v r. 1948. V roce 1961 byla přijata Evropská sociální charta (de facto smlouva), opět podepsaná představiteli vlád tehdejší Rady Evropy, která byla opakovaně revidována a doplňována, naposledy v roce 1996 v podobě Revidované evropské sociální charty, souhrnně vyjádřené těmito ustanoveními:

1. Každá osoba musí mít příležitost získat prostředky ke svému živobytí prací, kterou si svobodně zvolí.
2. Všichni pracovníci mají právo na spravedlivé pracovní podmínky.
3. Všichni pracovníci mají právo na bezpečné a zdravé pracovní podmínky.
4. Všichni pracovníci mají právo na spravedlivou odměnu, která zajistí jim a jejich rodinám slušnou životní úroveň.
5. Všichni pracovníci a zaměstnavatelé mají právo na svobodu sdružování v národních a mezinárodních organizacích k ochraně jejich hospodářských a sociálních zájmů.
6. Všichni pracovníci a zaměstnavatelé mají právo kolektivně vyjednávat.
7. Děti a mladé osoby mají právo na zvláštní ochranu před fyzikálními a morálními riziky, kterými jsou vystaveni.
8. Zaměstnané ženy v případě mateřství mají právo na zvláštní ochranu.
9. Každá osoba má právo na přiměřené prostředky odborné poradenství pro volbu povolání s cílem získat pomoc při volbě povolání, které by odpovídalo jejich osobním schopnostem a zájmům.
10. Každá osoba má právo na vhodné způsoby odborné přípravy.
11. Každá osoba má právo využít všech možných opatření, které jí umožní požívat nejlepší dosažitelné úrovně zdraví.
12. Všichni pracovníci a osoby, které jsou na nich závislé, mají právo na sociální zabezpečení.
13. Kdokoliv, kdo je bez dostatečných prostředků, má právo na sociální a zdravotní pomoc.
14. Každý má právo využívat služeb sociální péče.
15. Zdravotně postižené osoby mají právo na nezávislost, sociální integraci a účast v životě společnosti.
16. Rodina jakožto základní jednotka společnosti má právo na vhodnou sociální, právní a hospodářskou ochranu k zajištění jejího plného rozvoje.
17. Děti a mladé osoby mají právo na přiměřenou sociální, právní a hospodářskou ochranu.
18. Příslušníci jakékoliv smluvní strany mají právo na území jiné smluvní strany přijmout jakékoliv výdělečné zaměstnání na základě rovnosti se státními příslušníky této smluvní strany, s výhradou omezení založených na vážných důvodech hospodářského nebo sociálního charakteru.
19. Migrující pracovníci, kteří jsou příslušníky smluvní strany, a jejich rodiny mají právo na ochranu a pomoc na území jakékoliv jiné smluvní strany.
20. Všichni pracovníci mají právo na rovné příležitosti a stejné zacházení v otázkách zaměstnání a povolání bez diskriminace z důvodu pohlaví.
21. Pracovníci mají právo na to, aby byli v podniku informováni a aby se s nimi jednalo.
22. Pracovníci mají právo účastnit se stanovování a zlepšování pracovních podmínek a pracovního prostředí v podniku.
23. Každá starší osoba má právo na sociální ochranu.
24. Všichni pracovníci mají právo na ochranu v případech skončení zaměstnání.
25. Všichni pracovníci mají právo na ochranu svých nároků v případě insolventnosti jejich zaměstnavatele.
26. Všichni pracovníci mají nárok na důstojnost v práci.
27. Všechny osoby s povinnostmi k rodině a osoby, které jsou nebo si přejí být zaměstnané, kají právo tak činit, aniž by byli diskriminováni a pokud možno bez konfliktu mezi jejich zaměstnáním a rodinnými povinnostmi.
28. Zástupci pracovníků v podniku mají právo na ochranu proti aktům, které je poškozují, a mají jim být poskytnuty přiměřené možnosti k výkonu jejich funkcí.
29. Všichni pracovníci mají právo na to, aby byli informováni o kolektivním propouštění a aby s nimi bylo jednáno v rámci procedury kolektivního propouštění.
30. Každý má právo na ochranu proti chudobě a sociálnímu vyloučení.
31. Každý má právo na bydlení.

Evropské hodnoty, tak jak byly postupně budovány judaismem, antickou řeckou a římskou filosofií, křesťanstvím, renesancí, osvícenstvím a modernismem, mají mnoho společného s uvedenými lidskými právy, jsou ovšem něčím obecnějším a mají širší záběr. Jsou především teoretickými či ideálními, univerzálně platnými a nadčasovými, byť v mnohém nedostupnými nebo těžko dostupnými cíli. Jde nejen o jejich směřování, ale též o jejich odlišení od hodnot, které jsou s nimi v rozporu. Nejsou a ani nesmějí být pouze evropské, Evropa se k nim však může hrdě hlásit, neboť je nejen jejich matkou, ale protože si dodnes udržuje největší úspěšnost v jejich naplňování. Platí to hlavně pro skandinávské státy a je příznačné, že jejich obyvatelé dlouhodobě vykazují největší míru životní spokojenosti.

Univerzálně platnými, nadčasovými a navzájem spjatými a souladnými hodnotami, tedy tím, co je prověřeno dějinami, čeho je možno si cenit a vážit, co odpovídá bytostným lidským potřebám a k čemu bychom proto měli směřovat, jsou zejména:

1. Soudnost
je prvořadou podmínkou pro formulování správných nebo k správnosti se přibližujícím konkrétním, zejména však obecným závěrům. Promítá se prakticky do veškerého lidského počínání, hlavně ovšem do politiky a do humanitních oborů včetně makroekonomiky a ekologie. Jak ukazují někdy až křiklavé příklady z dějin i ze současnosti, je relativně nezávislá na lidské inteligenci i na individuálním, skupinovém i celospolečenském vzdělání. Její nutnou byť nejobtížněji naplnitelnou podmínkou je individuální až celospolečenské sebepoznání a sebenáhled.

2. Vzdělanost
byla pro kulturu a správnost myšlení až do nástupu pozdního neboli druhého modernismu počátkem minulého století považována za rozhodující, ve skutečnosti je však v tomto ohledu až druhou podmínkou. Je odvislá od množství informací, kterými daný jedinec, skupina nebo společnost disponuje, musí však být podložené, věrohodné a daná témata pokud možno vyčerpávající. Jak se ukazuje zejména v posledních desetiletích, nedostatek informací má neméně negativní důsledky jako jejich nadbytek, zejména pokud jsou promíchány s informacemi nepodstatnými, zavádějícími a klamnými.

3. Svoboda
je ze všech evropských a univerzalistických hodnost nejatraktivnější, a proto je i uváděna nejčastěji a nejhlasitěji. Nesmí však být chápána jako bezbřehá, neboť musí být provázena poznanými a uznanými omezeními, resp. jako to řekl filosof Spinoza, poznanou nutností. Nesmí zvýhodňovat některé jedince, skupiny nebo národy na úkor jiných.

4. Rovnost
všech lidí není možno považovat za plně uskutečnitelnou a nebylo by to ani správné. Tezi uvedenou v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických z r. 1779 „pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí“ je třeba brát jen jako proklamativní, vyžadující doplnění a částečnou opravu, neboť lidé si nejsou rovni svými vrozenými schopnostmi a není ani reálné zamezit rozdílům daným prostředími, ve kterých se narodili a vyrůstali. Obecná rovnost pohlaví a ras by ovšem měla být považována za samozřejmou, o rovnosti před zákonem nemluvě.

5. Solidarita
je pojem korigující Velkou francouzskou revolucí vyhlášený pojem bratrství. Lidé vyjma sourozenců nejsou bratry a sestrami, avšak mohou a měli by na sebe navzájem brát ohled, tj. měli by být vůči sobě solidární podobně jako kdyby byli sourozenci. Ani to ovšem nesmí být bezbřehé, ale musí to být posuzováno podle daných konkrétních okolností. Na jedné straně platí, že ohleduplnost se těm kdo jí nešetří vyplácí, na druhé straně není možné ji uplatňovat vůči těm, kdo si ji nezaslouží. Obecná solidarita má panovat nejen mezi jednotlivci a skupinami, ale má být též mezinárodní, přinejmenším v podobě mírumilovnosti. Mezinárodní solidarita se nevylučuje s přirozeným vlastenectvím ani s úsilím o prospěch a sebevědomí vlastního národa.

6. Morálka
neboli konkretizovaná etika je ústředním tématem praktické filosofie, která zkoumá podmínky konání dobra. Nesčetné příklady jejího zdůrazňování z různých míst a z různých údobí vývoje lidstva vykazují společné základní rysy. Je úzce svázána s pravdomluvností, s otevřeným svědomím a s celkovou otevřeností. Zamlčování pravdy, stejně jako demagogie a lhaní svému původci přináší výhody jen v úzkém kontextu a téměř vždy jen dočasně. Jak to napsal v pohnutém roce 1938 český filosof a spisovatel Karel Čapek ve své památné Modlitbě za pravdu, „za každou lží jde úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa“. Morálně jednající člověk lhát nepotřebuje.

7. Uměřenost
je pojem spojovaný hlavně se Sokratem, její prospěšnost však byla známa už i před ním. Znamená uvažování a postupování, které je adekvátní daným okolnostem. Zdaleka ne vždy znamená hledání „zlaté střední cesty“, ale mnohdy je tomu naopak, neboť za určitých okolností je třeba jít ke kořenům dané problematiky, tj. být radikální. Opakem uměřenosti jsou populismus a extremismus, které jsou projevem nesoudnosti a projevem průrazného myšlení jsou jen zdánlivě. Páchají a v minulosti už napáchaly mnoho škod.

8. Velkorysost
se vztahuje především na myšlení, neboť jednání z něj vyplývá. Malost myšlení komplikuje cestu k optimálním závěrům, hlavně tím, že se utápí v nepodstatných věcech a obecnější věci mu unikají. Jak to napsal T. G. Masaryk, „potřebujeme ideje, živé a velké ideje, a nebudeme malí. Musíme mít ideje světové, ideje nejen pro sebe, ale pro všechny.“ Nadhled, velkorysost a formát myšlení jsou též jednou z rozhodujících podmínek integrity, harmonie a úspěšnosti malých i velkých lidských skupin, partnerskou dvojicí počínaje a celosvětovou společností konče. Má-li Evropa v boji s autokraticky vedenými státy v budoucnu obstát, potřebuje zejména integritu.

9. Osobní skromnost
by měla respektovat dějinami prověřenou skutečnost, že člověk aby byl šťastný, potřebuje jen tolik, aby mohl vést důstojný život. Materiálně bohatí lidé nebývají šťastnější než lidé bohatí duchovně. Potřeba ekonomické prosperity jednotlivců i společností sice patří mezi základní lidské potřeby, má však své meze. Jak to uvedli kromě jiných Tocqueville a Dreiser, pokud se kdekoli prosadí hodnocení lidí především podle toho jak jsou majetní, společnost jako celek to poškozuje, hlavně tím, že to na ni působí desintegračně a že honba za materiálním úspěchem v ní vyvolává chronické napětí. Osobní skromnost se ovšem příznivě projevuje i v řadě jiných ohledů.

10. Pracovitost a podnikavost
se v žádném případě nevylučuje s osobní skromností. Psychicky zdravý člověk je pracovitý, a pokud k tomu má vlohy, je i podnikavý. Pocit životního naplnění závisí nejvíc na tom, do jaké míry se daný jedinec dokáže realizovat na úrovni odpovídající jeho schopnostem a zda je podle toho hodnocen i svým okolím. Přiměřená ctižádostivost je zdravá, nepřiměřená ctižádostivost vede ke ztrátám v pro život důležitějších věcech než jakou je materiální či společenský úspěch. Rozhodujícím kritériem naplněnosti života je to, jak kdo harmonicky žije a jakou míru harmonie předává svému okolí. Pokud má děti, nejdůležitější je, jak dobře je vychová.

11. Zdraví
se ve vyspělých zemích všeobecně zlepšuje i zhoršuje. Materiální blahobyt a úbytek fyzické práce vede k pohodlnosti, resp. zvětšuje v tomto ohledu mezi lidmi rozdíly. Narůstá obezita, spotřeba léků, návykových látek, závislost na internetu apod. a množí se proto hlasy, že lidé ve vyspělých zemích ztrácejí tělesnou zdatnost a že celkově degenerují. Výraznou nápravu může navodit pouze stát, avšak ne všechny státy, které se přihlásily k Revidované evropské sociální chartě, dodržují její ustanovení č. 11, v němž se praví, že „každá osoba má právo využít všech možných opatření, které jí umožní požívat nejlepší dosažitelné úrovně zdraví“. Nejde jen o zdravotnictví, ale též o podporu masově provozovaných sportů a fyzicky aktivních činností. U dětí a mládeže leží hlavní odpovědnost na rodičích a pedagozích.

12. Náboženství
je primárně důsledkem toho, že „člověk potřebuje v něco věřit“. Zesiluje za tíživých okolností, a protože život dávných lidí nebyl lehký, upírali své oči k bohům a představovali si, že přinejmenším někteří z nich jim mohou pomoci. Příčin vzniku víry v nadpřirozené síly bylo ovšem víc. Jelikož se jedná o člověkem nepoznatelnou sféru, měl by víru dříve nebo později nahradit agnosticismus. Teismus by měl být postupně stále méně tolerován, neboť je vždy opředen mýty, které už svou pouhou existencí narušují lidské kritickorealistické myšlení. Není pravda, že věřící jsou morálnější než ostatní lidé.

13. Rodina
je institucí, jejíž hodnota se uznává od nepaměti, avšak na současném Západě je vlivem jeho nynějšího celkového úpadku znevažována. Nejpřesvědčivějším důkazem pro její oprávněnost jsou projevy dětí, které jasně dávají najevo, že potřebují oba rodiče a že klíčový je pro ně dobrý vztah mezi nimi. Když se jim toho nedostává, poznamenává je to obvykle na celý život, a čím jsou menší, tím víc. Stát zde může udělat mnoho, avšak nesmí jít pouze o instrumentální podporu rodiny, ale o obecnou podporu harmonie ve společnosti. Politici, kteří společnost štěpí, páchají i v tomto ohledu velké zlo.

14. Výchova dětí a mládeže
se sice co do významu pro společnost a její budoucnost všeobecně uznává, avšak dělá se pro ni málo. Učitelské povolání by mělo získat větší prestiž a mělo by být finančně odměňováno na úrovni srovnatelné s lékařským povoláním, protože učitelé jsou potenciální léčitelé společnosti a její duševní zdraví není méně důležité než zdraví tělesné. Náročnost studia na pedagogických fakultách by se měla výrazně zvýšit a přijímací řízení ke studiu by měla být doplněna o psychologická vyšetření uchazečů testující nejen jejich inteligenci a znalosti, ale též jejich osobnostní a morální integritu.

15. Umění a literatura
mají podobný úkol jako pedagogika, ostatní humanitní obory a politika: napomáhat příznivým poměrům ve společnosti. Je pozoruhodné, že Evropa se až téměř do konce 19. století dopracovávala k ideovému univerzalismu a nadčasovosti a že v umění se jí to dařilo i uvádět v život. Nápadná je zejména paralela mezi výtvarným uměním a hudbou na jedné straně a celkovými ději v evropských společnostech na straně druhé: obojí ve 20. století postupně a stále víc klesalo do dekadence. Je nejvyšší čas vrátit se ke klasickému výtvarnému umění a ke klasické hudbě, stejně jako k dějinami prověřeným kladným výdobytkům ostatního umění, a dále je rozvíjet.

16. Média
jsou nejdůležitějším zdrojem informací pro veřejnost, a proto by na ně měly být kladeny největší a nejpřísnější nároky, hlavně na pravdivost jejich zpráv a na nezkreslenost a dostatečně široké a hluboké propracovávání publicistiky. Význam médií zvětšuje i to, že jsou na ně odkázáni politici, neboť jim umožňují kontakt s veřejností. Nejen novináři, ale všichni, kdo mají možnost na veřejnosti vystupovat a ovlivňovat ji, by proto měli být maximálně zodpovědní a morálně integrovaní.

17. Soudnictví
má sice jak celek menší význam než média, mnohdy je však jeho význam rozhodující, a to nejen proto, že v rámci svého dosahu koriguje politiky a novináře, ale též proto, že koriguje dění v celé společnosti. Není ovšem ve státě nositelem jen jedné ze tří základních mocí, neboť těch je ve skutečnosti přinejmenším osm: výkonná, zákonodárná, soudní (a policejní), mediální, oligarchická, církevní, aktivistů a intelektuálů. Soudnictví by sice mělo být na ostatních mocích nezávislé, nikdy to však není uspokojivě uskutečnitelné. Nejvíc to závisí na vzdělanosti a morálce jeho vykonavatelů. Zákony ovšem nebývají vždy dostatečně kvalitní, jsou navíc zamýšleny jen jako obecně platné, a mohou proto v konkrétních kontextech nepřihlížet k přirozenému právu a tudíž selhávat.

18. Demokracie
je sice nejlepším politickým uspořádáním společnosti, jaké dosud bylo vymyšleno, má však četné slabiny a je proto zranitelná. Zranitelná je tím víc, čím nižší úrovně v dané společnosti dosahuje, avšak jak se opakovaně stalo v minulosti, potlačeny byly i demokracie vyspělé. Je proto nutný neustálý boj za její udržení a vylepšení, které je též důležitou podmínkou jejího přetrvání. Je to věcí nejen s demokracií dobře smýšlejících nositelů moci, ale je to věcí všech občanů, kteří svou případnou pasivitou mohou demokracii také ohrozit. Ohrožuje ji i koncept liberální demokracie, který jejím nepřátelům poskytuje příliš velký prostor pro to, aby ji oslabili či dokonce zničili.

19. Humanismus
úzce souvisí s demokracií a významně ji posiluje. Podléhá však snad ještě víc než demokracie tlaku svých odpůrců, rekrutujících se hlavně z řad morálně pokleslé pravice a zdánlivě paradoxně i z řad extrémní levice. Pravice podporuje ekonomismus a kapitalismus, který je principiálně predátorský, autokratický a de facto antidemokratický. Extrémní levice zase podporuje socialismus, který je a vždy byl více nebo méně utopický, a proto se nikde dlouhodobě neosvědčil a až na násilím udržované výjimky se ani nikde dlouho neudržel. Oba tyto politické směry škodí též tím, že štěpí společnost.

20. Ohled k přírodě
je potřebný stále naléhavěji. Člověk se vůči přírodě choval vždy převážně utilitaristicky, avšak dokud lidí na Zemi nežilo tolik a dokud k tomu neměli technické prostředky jako dnes, příroda to unesla. Také ona vyžaduje ohleduplnost, v jejím zájmu i v zájmu přežití lidstva.

(napsáno pro Přítomnost)
(text bude součástí připravované knihy Masaryk, Havel, neomodernismus)