Univerzalismus jako úsilí o nalézání všeobecně a nadčasově platných pravd, idejí a hodnot je dnes sice vlivem postmodernismu, neoliberalismu a z nich vyvěrajícího postfaktismu zpochybňován, ve skutečnosti je však jedinou nadějí pro budoucnost lidstva: jedině přiblížení se k pravdivým idejím a opodstatněným hodnotám lidstvo může zachránit. Je to sice téměř nereálné, avšak jiná alternativa se nenabízí.

Obhájit univerzalismu přitom není tak nesnadné, jak by se mohlo zdát. Stačí zvolit vhodný začátek, resp. pramen, kterým je starořecká filosofe a zejména starořecké umění (byť kořeny universalismu jsou mnohem starší a četnější).

U starořeckých filosofů můžeme kromě mnoha jiných najít tyto teze:

Herakleitos objevil dialektiku a učil, že „vše plyne“ (panta rei) a „dvakrát nevstoupíš do též řeky“.

Podle Anaxagora existují nepatrné částečky, „semena věcí“, které Demokritos později označil za atomy. Demokritos je ovšem dodnes pozoruhodný též svým agnosticismem (tvrdil, že neví, zda bozi jsou nebo nejsou) a výroky jako „ve všech lidských skutcích patří přednost moudrosti, vědění, vzdělání a četbě básníků“, „ne všichni vzdělaní lidé jsou moudří“ a „musí se postupovat jen podle spravedlivosti a zdravého rozumu“.

V Řecku byla poprvé ustavena demokracie, jak je o tom dodnes často citován její čelný představitel Perikes: „My totiž máme státní zřízení, které nepotřebuje nic závidět zákonům sousedů, spíš jsme sami příkladem jiným, než abychom druhé napodobovali. Říká se mu demokracie, vláda lidu, protože se opírá o většinu, ne jen o několik málo jednotlivců; podle zákonů mají všichni stejná práva, když jde o soukromé zájmy, pokud však jde o společenský význam, má při vybírání pro veřejné úřady každý přednost podle toho, v čem vyniká, podle schopností, ne podle příslušnosti k určité skupině. Když je naopak někdo chudý schopen vykonat pro obec něco dobrého, není mu v tom jeho nízké společenské postavení na překážku. Ve vztahu ke společnosti žijeme svobodně a stejná svoboda panuje v každodenním vzájemném styku, kde neplatí žádné podezírání, kde se nehněváme na souseda, jestliže něco dělá podle své chuti, a nevyvoláváme mrzutosti, které sice nemusí být škodlivé, vyhlížejí však nepříjemně. V soukromém životě se chováme jeden k druhému bez vzájemného obtěžování a v životě veřejném nepřekračujeme zákony, především ze studu, posloucháme své spoluobčany, kteří právě zastávají úřady, a zákony, především ty, které byly dány na ochranu lidí, jimž bylo ukřivděno, a ty, které jsou sice nepsané, ale jejich porušení přináší podle obecného soudu hanbu.“ Řecká demokracie byla ovšem značně nedokonalá, jednak byla přímá (a davy nebývají moudřejší než mnozí jednotlivci), jednak připouštěla otroctví (v tom však na tom nebyla hůř než počáteční americká demokracie, a otroctví v různých podobách nebylo vymýceno dodnes).

Sokrates sice nesymapatizoval s demokracií, neboť dával přednost vládě kompetentních jedinců, jeho zásluhou se ovšem řecká společnost demokratizovala. Jeho novátorská metoda hledání pravdy prostřednictvím diskuse výrazně a navždy napomohla kritickorealistickému myšlení.
Filosofii přeorientoval z přírodní na sociální a psychologickou. Jak to později vyjádřil Cicero, „Sokrates jako první snesl filosofii z nebes a usadil ji ve městech, přivedl ji též do domů a přinutil ji, aby bádala o životě a mravech, o dobru a zlu.“ Vycházel do ulic a diskutoval s lidmi. „Sokratovský dialog“ spočíval v navozování otázek a obezřetném sledování, jak lze dospívat k pokud možno správným závěrům, především prostřednictvím ujasňování si pojmů a definicí. (V polovině 20. století tuto metodu modifikoval americký psycholog a psychoterapeut Carl R. Rogers a nazval ji indirektivní psychoterapií. Jeho postup, omezující terapeutovy vlastní interpretace a stavějící klienta před otázky a problémy, na které si musí sám odpovědět, je dodnes jednou z celosvětově nejužívanějších psychoterapeutických a pedagogicko-poradenských metod.) Sokrates se ovšem de facto stal i zakladatelem skupinové psychoterapie, neboť se svými „klienty“ obvykle diskutoval veřejně a do diskuze se mohli připojit i ostatní. Podobně jako u nás Masaryk a Havel, u lidí s otevřenou myslí vzbuzoval úctu a lásku, u zaslepených nenávist a potřebu ho znevážit. Jeho nepřátelé ho obviňovali, že není loajální k demokracii, že je ateista a že kazí mládež, což ovšem bylo dáno pouze tím, že boural mýty. Za hlavní příčinu zla považoval nevědomost. Ctnost znamená blaženost a spočívá ve vědomí dobra, v jeho pravém a skutečném poznání. Se Sokratem je též spojován velmi důležitý a dodnes platný koncept uměřenosti slov a skutků. Zdaleka ne vždy to znamená „zlatou střední cestu“, neboť jde především o jejich konkrétní adekvátnost - za vyhraněných okolností mohou být adekvátní a uměřené pouze jako vyhraněné.

(V posokratovské filosofii vyvstal závažný problém: v mnoha jiných ohledech na něj nenavázala, ale spíše se od něj odklonila. Většině jeho následovníkům sice šlo též o poznání pravdy a dobra, na druhé straně však budovali vlastní ideové systémy, přidávali do nich převážně osobní projekce a vytvářeli mýty. Proto se filosofie vyvíjela tak pomalu a klikatě, a proto se o ni mohlo opřít i mýty prostoupené křesťanství. Ve filosofii lze proto dodnes rozlišovat dva hlavní proudy: racionální-realistický a iracionalistický, resp. pokrokový a reakční, a demokratický a totalitární.)

Platon lidskou duši přirovnal k dvojspřeží. Vozatajem je rozum, jeden kůň je naše vnímavost, druhý je naše žádostivost. Vnímavost je ochotná poslouchat rozum, ale žádostivost strhává spřežení ze správné cesty a ohrožuje ideální bytí. Byl to významný postulát, neboť anticipoval Freudovo Nadjá a Já vs. Ono. Nejvíc se Platon ovšem věnoval otázkám státu, jeho uspořádání a praktické etice občanského života: „Je třeba spojit dórskou kázeň s aténskou vzdělaností. Pravý zákon je dílem zdravého rozumu, jeho účelem je blaho státu a duševní a tělesná zdatnost občanů. Zákonodárce má zamezovat sporům tříd, zavádět svornost a mír, aby se stát nerozpadl. Nerovnost jmění je nebezpečná. Péči o duši náleží přednost před péčí o tělo. Politika se zakládá na mravnosti, k níž má také vychovávat občany. Nejen ke statečnosti, ale též k uměřenosti, spravedlnosti a moudrosti; účelem státu je mír, ne válka. Zákonodárcovo dílo začíná péčí o mládež.“ Vláda se má řídit ideály, jejichž cílem je všestranná dokonalost člověka. Snahy o materiální prospěch jsou nízké.

Aristoteles patřil v nauce o poznání mezi realisty; pravdu chápal jako shodu našeho myšlení se skutečností. Blaženost spočívá v naplnění lidského účelu – dokonalosti duše, která rozumem omezuje žádostivost a vyznačuje se ctnostmi, jakými jsou statečnost, moudrost, zdrženlivost a zejména spravedlivost. Ve společnosti mají vládnout střední vrstvy. Umění povznáší a ušlechtile baví, a uvolněním vášní paralyzuje jejich negativní vliv, a to očištěním neboli katarzí.

Podle Epikura člověk sice touží po slasti, ale musí se řídit moudrostí a přílišná poživačnost moudrá není. Sobectví lidské štěstí ničí, „milovat je být šťastný, být šťastný je milovat“.

Stoik Zenon tvrdil, že záleží především na tom, co člověk má ve své moci, což je svobodný úsudek a ctnost. Všechno zlo, které přináší doba a politické poměry, má být moudrému člověku citově lhostejné. Žádoucí je soběstačnost, oproštění se od afektů a trvalý klid. Ctnost dává člověku blaho a vnitřní svobodu. Lidská slabost a hříšnost v něm vyvolávaly soucit. Uznával rovnost všech lidí, odsuzoval otroctví, proklamoval lidské sbratřování a měl porozumění pro společné prospěšné ideje všech náboženství.

Nejlépe a nejjasněji však oprávněnost univerzalismu dokumentuje starořecké umění. Téměř nikdo si dnes neuvědomuje, jak mimořádnou revoluci Řekové navodili ve výtvarném umění, tím, že začali věci a zejména člověka zpodobňovat věrohodně neboli realisticky, a že v tom dosáhli do té doby nevídaného mistrovství.

Stejně málokdo si uvědomuje, jaké měla Evropa štěstí, že se ke starořecké filosofii a umění za renesance vrátila a že nešlo jen o její nejlepší myslitele a umělce, ale o Evropu celou: jen díky tomu dalece předběhla celý ostatní svět.

Zde je nejlepším a nejjasnějším důkazem síly univerzalismu evropská klasická hudba, která zase měla to štěstí, že na rozdíl od filosofie po celou dobu své existence (končící Rachmaninovem, Puccinim, Janáčkem, Prokofjevem a Sibeliem) nenarážela na silné protivníky z řad pokleslých politiků a pomýlených teologů. Nikde jinde na světě nikdy nic podobného nevzniklo, a proto je dnes oblíbena i mimo Evropu.

My Češi si zase až na výjimky neuvědomujeme, jak velkým géniem byl univerzalista Tomáš G. Masaryk a jak mimořádnou roli by potenciálně mohl sehrát též v budoucnu, a to nejen u nás, ale v celém světě.

Jednou z mála výjimek byl náš jediný laureát Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert, když po Masarykově smrti v roce 1937 napsal báseň:

To kalné ráno

Za sto let možná děti našich dětí
svým dětem budou teskně vyprávěti
o šedém ránu
čtrnáctého září,
navěky označeném v kalendáři.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Až ze všech nás budou jenom stíny
či prach, jejž čas bude klást na hodiny
života příštích, v ranním šeru
chvíle se ozve bez úderu.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Tu chvíli před půl čtvrtou ranní,
ten okamžik a konec umírání,
když smrt se dotkla vrásek čela
a ranní mlhou odcházela.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Evropo, Evropo, až zvony rozhoupají,
měla bys první být mezi těmi, kdož lkají,
Evropo hrozná nad meči a děly,
ve světle svící, jež se rozhořely.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

(článek napsaný pro Přítomnost)