Je to tak, přiznejme si to, přestože jak se říká, (kritické) myšlení a pravda bolí. Pravdou mimo jiné je, že jsme od roku 1938 zažili mnoho zlého a že nás to poznamenalo. Z dnešního pohledu nás poznamenala zejména „normalizace“ po roce 1968.

V roce 1968 jsme byli sice společností otřesenou válkou, Protektorátem a padesátými léty, avšak mnohem zdravější než dnes. Ideje a hodnoty vtisknuté Masarykem 1. republice byly ještě zakořeněné a mnoho z nás věřilo, že pravda vítězí. Dokonce i komunisté „osmašedesátníci“ věřili, že naše situace se zlepší a že se jim podaří nastolit socialismus s lidskou neboli humanistickou tváří.

Ruská okupace byla šokem, který si dnešní nepamětníci nemohou snad ani představit. Druhým šokem bylo, že po roce došlo k „vnitřní okupaci“. Dodnes to vidím: na brněnskou Filosofickou fakultu, kde jsem tehdy studoval a kde jsme stávkovali, přijeli blíže neoznačení muži v zeleném (dnes by se řeklo, čeští zelení mužíci) a surově nás rozehnali. Stejným způsobem byly rozehnány demonstrace po celé republice. Třetím šokem pak bylo, jak rychle většina našich lidí začala otáčet. Jako by zapomněli, co říkali ještě včera. Zavinily to ovšem hlavně prověrky, v nichž šlo každému o jeho další osud. Byly cynicky jednoduché: museli jste se vyjádřit, zda souhlasíte nebo nesouhlasíte se „vstupem vojsk Varšavské smlouvy“. Pokud jste nesouhlasili, čekala vás „lopata“.

Obnovená komunistická totalita to vzala zeširoka a obrátila národ o sto osmdesát stupňů. Nejhorší však bylo, že prodloužila nedemokracii na čtyřicet let a že se tím zpřetrhalo prakticky vše, na co jsme jako národ mohli předtím být hrdí a že ti nejlepší z nás buď emigrovali, nebo postupně stárli a vymírali. Komunisté dosáhli svého: „normalizace“ zchroničtěla; prosadilo se sobectví („každý na svém písečku“) a amorálnost („kdo nekrade, okrádá rodinu“).

V roce 1989 jsme na tom jako společnost byli mnohem hůř, než si naprostá většina z nás uvědomovala. Věřili jsme, že se zbavíme totalitních pout a nešvarů a že vybudujeme zdravou společnost se sociálně tržní ekonomikou. Svět obdivoval naši Sametovou revoluci a Václava Havla, který nás vracel k Masarykovi a k jeho idejím a hodnotám.

Pak ovšem začala druhá (ne)normalizace. Odkudsi vynořil jiný Václav, Klaus. Po Gottwaldovi, Husákovi a dalších nový autokrat a gauner, do té doby žijící v totalitě jako v peřinkách. Využil obvyklého dějinného jevu střídání orientací (neboli přechodů z bláta do louže) a znovu nás obrátil o sto osmdesát stupňů, tentokrát do nehumanistického kapitalismu. Protože ho Evropa na rozdíl od nás prohlédla a urazila tím jeho (enormní) narcismus, zanevřel na ni a silně a zarytě ji pomlouval. Také ovšem proto, že jako všichni antidemokraté nesnášel, aby kdokoli mluvit do „jeho“ věcí a omezoval jeho moc. (Za Opoziční smlouvy pak platilo „vládneme, nerušit“.) Podobně nesnášel a pomlouval Zelené a všechny, kdo se odvážili mu cokoli namítnout. Například předseda Lidovců a slušný člověk Josef Lux prosazující sociálně tržní ekonomiku byl onálepkován na „hada na tři“. Největším Klausovým nepřítelem byl ovšem Václav Havel a je naší politstopadovou tragédií, že nezvítězil. Byl bohužel málo razantní a jako prezident měl málo pravomocí.

Druhá normalizace nezačala jako první několika velkými šoky, ale sérií šoků menších. Bylo jich však mnohem víc a pokračovaly až dodnes, takže nadělaly ještě větší škody. Klaus jako všichni úspěšní politici toho hodně nasliboval a jeho sliby se trefily do černého. Byla to přirozeně především ekonomika; slyšeli jsme na ni ještě víc než kdy jindy, protože jsme chtěli dohnat Západ. Klaus je také příkladem toho, jak gauneři, pokud se mezi sebou zrovna nedostanou do křížku, drží spolu. (Amorální politici pak, jak musí držet a rozšiřovat v ovzduší demoralizaci, aby se to, co páchají, příliš nevymykalo.) Klaus vědomě a programově vyhlásil „nejprve ekonomika, potom zákony“. Otevřel tím dveře všem jiným gaunerům a zahájil tak „divoká devadesátá“, což byl ráj pro lidi zkažené první normalizací, zejména pro bývalé komunisty a vechsláky. Byli zvýhodněni i tím, že měli s ekonomikou víc zkušeností a měli víc potřebných kontaktů než ti, kdo byli za první normalizace drženi nebo se sami drželi „mimo“. Jiným trestuhodným Klausovým krokem byla kupónová privatizace. Zpočátku jakoby levicová, pak však, opět vědomě, programově (a proti stanovisku jiného otce privatizace Tomáše Ježka, který se proto s Klausem rozešel), se správci privatizovaných podniků mohli stát jejich majiteli. V té době se do světa rozšířilo české slovo tunelování. Mnoho podniků, které jinak mohly obstát, nepřežilo.

Ekonomická demoralizace se brzo rozšířila na politickou a celospolečenskou. Přesto v té době ještě bylo šokem to, nad čím jsme se později už nepozastavovali. Když se zjistilo, že ODS, „strana jednoho muže“, je zkorumpovaná, vyvolalo to politickou krizi a část členů ODS ji opustila. Vznikla nová politická strana, Unie svobody, která v roce 1998 vytvořila spolu s ODA, DU a Lidovci Čtyřkoalici. Ta se však bohužel v poměrně krátké době rozpadla.

Počáteční nadšení z Klause a jeho reforem postupně vyprchávalo a vztahovalo se i na celou pravici, a proto se na politickém výsluní objevil nový autokrat a gauner (opět jsme přešli z bláta do louže), skvělý rétor ostře se hádající s Klausem a účelově se vydávající za sociálního demokrata, Miloš Zeman. V roce 1998 vyhrál parlamentní volby a hned na to začal naši nenormalizaci dál prohlubovat. Aby vytvořil většinovou vládu a uvolnil si tím ruce, dohodl se s Klausem na tzv. Opoziční smlouvě, která obsahovala ustanovení, že ODS nesmí proti ČSSD zasahovat a naopak. Tím se vytvořil nový ráj pro gaunery, tentokrát hlavně pro politiky, znamenající značný nárůst korupce, zejména v ODS a v ČSSD, avšak po jejich příkladu se rozšiřující do celé společnosti. Tehdy se též vytvořilo její rozpolcení, trvající a postupně se zvětšující dodnes.

Nastal dramatický rok 1999, protože zdravější část společnosti se začala bouřit. Mluvilo se o ukradené revoluci, došlo k několika mohutným demonstracím a vznikla hnutí Děkujeme, odejděte a Impuls 99. Zeman s Klausem to však ustáli, byť jen dočasně. V roce 2002 se ujal vlády sociálně demokrat Vladimír Špidla, který odmítl pokračování Opoziční smlouvy, a zdálo se, že jsme z nejhoršího venku. Bylo to však jen zdání; po jeho odchodu jsme se už jen postupně, s krátkými posuny k lepšímu a dlouhými k horšímu, jen dál propadali do bahna, představovaného nyní Babišem a Zemanem.
Věci, které jsme dřív považovali za nenormální, dnes už považujeme za normální.

Blíží se další listopad. Bude listopadem nebo Listopadem? Nebo alespoň ten příští, za rok?

Jak dlouho ještě „půjdem slepí“, jak dlouho ještě potrvá „v patách se nám lepí Tajga blues“?

you tube: tajga blues