Je to zdánlivě jednoduché a je to velmi zřejmé. V současné době se všechny dosavadní ideové soustavy včetně postmodernismu jeví jako vyčerpané. Bují naopak postfaktismus a populismus a lidstvo se potácí ve světonázorové nejistotě. Dostalo se do situace, která doslova volá po něčem novém. Po něčem, o co je možné se opřít a co lze dál rozvíjet. Po něčem, co navazuje na staletími prověřené ideje, jak vyústily v modernismus dvacátého století, u nás i celosvětově reprezentovaný zejména Tomášem G. Masarykem a Václavem Havlem.

Oba tito naši největší novodobí myslitelé vycházeli z jedinečné české ideové linie spojené se jmény Jana Husa, Jana Amose Komenského, Bernarda Bolzana, Františka Palackého a Karla Havlíčka. Masaryk, „nadnárodní intelektuál z vídeňského prostředí“ si to uvědomil poté, co jako víceméně cizinec přišel učit filosofii na Karlově univerzitě, neboť ho „humanitní idea česká“ zaujala a zevrubně se s ní seznámil. Jako výjimečně široce vzdělaný polyhistor ji dokázal spojit s idejemi ostatních velkých myslitelů a umělců minulosti i jeho doby a především s její pomocí překonal katolicismus, liberalismus a marxismus. Jako první upozornil na počínající krizi euroamerické civilizace, danou ochabnutím dříve nezpochybňovaných křesťanských hodnot, a nahradil ji novou, ucelenou a nezpochybnitelnou univerzalistickou a nadčasovou soustavou (ne liberálního, ale) humanistického demokratismu. Tuto soustavu později dokázal jako politik vtisknout První československé republice.

Z po něm následujících českých myslitelů na něj nejlépe navázal Václav Havel. Stejně jako před ním Masaryk vystoupil za První světové války „sám proti Rakousku-Uhersku“ a měl lví podíl na jeho rozpadu, Havel koncem Studené války vystoupil proti československému, de facto však proti celému sovětskému komunistickému Východnímu bloku. Vzbudil tak celosvětový ohlas trvající dodnes. Byť to nedokázal obecně, teoreticky a v celé šíři vyslovit, byl již neomodernistou, neboť Masaryka doplnil o ekologii („já jsem byl vlastně vždy Zelený“).

Po roce 1989 se na tehdy již zřetelně ideově uvadajícím Západě ozvaly hlasy, že nové a inspirativní ideje by mohly přijít z bývalého Východního bloku. Byly zde, avšak zůstaly nevyslyšeny, hlavně kvůli je přezírajícímu a přehlušujícímu hayekismu-thatcherismu. Dnes vidíme výsledky v podobě trumpismu a „johnsonismu“ a vkládáme proto naděje do Obamova pokračovatele Bidena. Oba jsou též nevyslovenými neomodernisty, i jim však chybí masarykovský široce podložený teoretický základ.

O něco takového jsem pokusil Manifestem neomodernismu a dosud nevydanou knihou Masaryk, Havel, neomodernismus. Přední česká politoložka prof. Vladimíra Dvořáková o Manifestu v recenzi pro časopis Listy napsala:

„Chci upozornit na zajímavý přístup k uchopení současného světa v masarykovské interpretaci, tak jak jej představil Bohumil Sláma ve dvou pracích, jež obě vydalo nakladatelství Atelier 89 (2017). Jde především o práci ‚Manifest neomodernismu a nové víry‘; druhá knížka, ‚Vývoj kritického myšlení‘, vznikla ve spoluautorství s v minulosti významným českým filosofem a religionistou J. L. Hromádkou. Autor je původem klinický psycholog a snad i právě proto jeho pohled na společnost jde skrze duchovní rozměr a hodnotovou orientaci, s představou, že tak jako duševní zdraví pomáhá posilovat či navracet psychoterapie, tak by i sociologie měla vytvořit ‚socioterapii‘. V masarykovském duchu vyzývá k činům, jež by měly naplnit duchovně nenasycené masy.

Základem jeho myšlení a přístupu je koncept neomodernismu, který vytváří rámec, v němž se autor může pohybovat a rozvíjet své myšlenky. Pro pochopení tohoto rámce si zde dovolím citaci: ‚Neomodernismus je filosofický a religionistický směr, vycházející z dějinami prověřeného lidského poznání, počínaje jeho nejstaršími kořeny judaismem, konfucianismem, budhismem, řeckou filosofií, křesťanstvím a islámem, jak se ve společenských vědách a umění postupně vyvinuly zejména v novověkou reformaci, humanismus, osvícenství a modernismus, v teologii v unitarismus a ‚nové náboženství‘ T. G. Masaryka.'

Neomodernismus překonává osvícenskou a modernistickou víru v pokrok a vítězství dobra a snaží se překonat i postmodernismus a neoliberalismus. Brání se sice absolutizaci a monopolizaci pravdy, na druhé straně však odmítá rezignovat na její kritické hledání. Je to důležitý rozměr celé koncepce, zejména tváří v tvář dnešní snaze o reálné prosazení ‚doby postfaktické‘ (což vlastně znamená doby lživé). Bohumil Sláma, i s vědomím informačního boomu a zahlcenosti nejrůznějšími poznatky v současném globalizovaném světě, trvá na tom, že se nesmí rezignovat na kritickou práci s informacemi. Zdůrazňuje výběr podstatných a věrohodných informací, nutnost dávat je do kontextu, společenského, historického a politického. To je nesmírně důležité, neboť dekontextualizace informací se ukazuje jako zásadní problém, protože vytváří obrovský prostor pro manipulace a populistické ovlivňování společnosti.

Další ze zajímavých myšlenek se dotýká problematiky ekologie, zejména hodnocení role ekologických hnutí. Dle jeho názoru Zelení vyvolali ideovou revoluci srovnatelnou s renesancí: zatímco renesance obrátila svou pozornost od boha k člověku, Zelení ji obrátili k přírodě a k Zemi. Přitom ovšem i v jejich centru pozornosti stojí člověk, neboť ohrožení přírody ohrožuje i jeho samého. Víra v lidské nadosobní ideály, interdisciplinární, resp. polyhistorický přístup, jež neklade různé společenskovědní přístupy vedle sebe ale propojuje je, to vše umožňuje, aby celá práce vyústila ve formulaci nového, univerzalistického Desatera. Není cílem této stati prozrazovat obsah a závěry; uvedu jen názvy kapitol ‚Manifestu neomodernismu a nové víry‘, jež mohou dát čtenáři konkrétnější představu o zaměření i přístupu autora: Nauka o poznání, Ideologie, Historie, Sociologie, Psychologie, Umění, Environmentalistika, Pedagogika, Vedení společnosti, Léčba společnosti a Nová víra.

Na závěr jen upozorním na citát z Masaryka, o nějž se autor opírá: ‚Potřebujeme idejí, živých a velikých idejí, a nebudeme malí.‘ A to je v této zemi, kde se uměle vytváří strach, kde politici hovořící ve jménu národa chtějí národ izolovat, zapouzdřit a pak i kontrolovat, je koncept neomodernismu, jenž zároveň zdůrazňuje kritické myšlení a vnímání informací v širokých souvislostech, minimálně výzvou pro hlubší diskusi a společenskou reflexi.

Manifest neomodernismu a nové víry, byť svým rozsahem dílo nevelké, záběrem a obsahem však dokáže naplňovat onen požadavek na živé a velké ideje, jež překračují prostor české společnosti a mohou se vydat do světa.“

Cituji též z předmluvy k připravované knize Světlo lidí. Napsala ji bývalá děkanka Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity prof. Stanislava Kučerová.

„Nové tisíciletí nastolilo nový problém v chápání budoucnosti naší západní i celosvětové civilizace. Mnozí ji vidí jako v plném rozkvětu, ale přibývá též zneklidňujících úvah o vyhlídkách a budoucnosti lidstva, o jeho perspektivách, proč, čím a do jaké míry jsou ohroženy, a přibývá také hlasů o sebezničujícím chování člověka. Současný svět je obklopen nejen nepřeberným množstvím kladných materiálních i nemateriálních hodnot, ale též dříve netušených nebezpečí. Dochází k prudkému rozvoji komunikačních technologií, množství informací ustavičně roste; jsou pravdivé, polopravdivé i nepravdivé, a je proto stále obtížnější se v nich orientovat. Vytvořit si kritický přehled a odstup je téměř nemožné.

Dosavadní boj ideologií byl víceméně vystřídán bojem o globální mocenskou nadvládu. Lidstvo stojí tváří v tvář důsledkům značně nerovnoměrného ekonomického růstu a vlivu geopolitických změn. Nedostatečné materiální zabezpečení postihuje jednotlivce i mnohé oblasti nedostatkem potravy, zdravotní péče, vody, znečištěním a nezvládnutým populačním růstem. Tradiční politické vlády a vládní instituce se potýkají s korumpujícími vlivy mocných monopolů a mafií. Běžné politické praktiky nedokážou čelit rostoucí síle majitelů nepředstavitelného bohatství a moci. Internacionální i intranacionální právo je znesvěcováno, všeobecně se zhoršuje kultura a morálka. V převažujícím myšlení, v názorech a jednání ubývá racionality, náboženské i nenáboženské ideologie nadále žehnají bratrovražedným bojům.

K hrozivým perspektivám patří v neposlední řadě také světonázorové orientace, označované jako postmodernismus a neoliberalismus. Postmodernismus v nejrůznějších souvislostech a v nejrůznější míře sugeruje, že pravdu a dobro lze poznat jen stěží, ne-li vůbec, a že neexistují žádné obecné principy a závaznosti. Pod jeho heslem se šíří libovůle neoliberalistického individualismu, subjektivismu a egoismu ústící mnohdy do demagogií a lhaní. Nepodložené a nepravdivé informace převažují; proto se současný svět označuje za postfaktický.

Autor této knihy ji předkládá za této situace. Cítí povinnost překonat současné projevy ochromené vůle k pozitivním činům. Má bytostnou potřebu hledat, objevovat a nalézat. Chce přispět k tvorbě nové, opodstatněné a ucelené soustavy hodnot, hodnotových orientací a životních cílů. Ubírá se cestou vývoje myšlení v prostoru naší civilizace a ze svých objevů vytváří pásmo, připomínající mozaiku kamínků, více či méně drahocenných, větších i menších a opracovává je. Od pravěku a starověku, přes středověk a novověk, k modernismu a postmodernismu, který chce překonat neomodernismem.

Všímá si myšlení, které je oproštěné od zděděné nebo vnucené víry a vžitých stereotypů a razí myšlení, které je nezávislé, otevřené a nekonformní. Říká mu kritickorealistické.

Je to dlouhá cesta dějinami. Je nebezpečná, je plná zákrut a nástrah. Odkud a kam jdeme a kam máme jít? Od předurčenosti mýtů, od ideologické a teologické předpojatosti vlivem tradice a manipulativní nadvlády mocných, od poslušnosti, vynucené lhaním a perzekucemi nebo k tvůrčímu a soudnému myšlení, k svobodě (nutně) spojené s odpovědností k dnešku i k svobodě a odpovědností před tváří dějin?

Bylo by možno diskutovat o obsahu, úplnosti, způsobu podání, výběru a řazení jednotlivých autorových tezí a o jejich významu pro další cestu. To ale není rozhodující. Není to formálně ucelený spis, obsahově však ano. Je široce pojatý, dialogický, návodný a podnětný. Nikoli v jednotlivých detailech, ale ve svém celkovém zaměření a vyznění je nezpochybnitelný a jedinečný. Je naléhavou výzvou k pochopení situace člověka v současném světě a k jeho sebezáchovné angažované účasti na jeho dalším vývoji.

Autor dospěl v duchu nejlepších myslitelů minulosti k nesporně ověřené hodnotě dějinného vývoje: k humanistickému, resp. etickému demokratismu. Ocenil řadu idejí dřívějších myslitelů a navázal zejména na trvale platné hodnoty formulované dodnes nedostatečně pochopeným a proto i nedoceněným českým polyhistorem a politikem Tomášem G. Masarykem. Bylo namístě ho dnešku přiblížit; proto to jeho obsáhlé a téměř antologické vyobrazení.

Kniha též přináší řadu idejí nových, platných a pozoruhodných, obecných i konkrétních. Koncept neomodernismu je průlomový a převratný. Vede čtenáře jak k překonání omezení minulosti, tak k překonání chaosu a bezradnosti současnosti.“

(napsáno pro Přítomnost)