Kronika lásky a lži, Ludvík a Arne

15. 12. 2020 | 15:12
Přečteno 1423 krát
Jaké byly ty staré časy? Jací byli ti dnes už nežijící lidé? Jak a co všechno prožívali? Byli horší nebo lepší než my? Měli se mezi sebou víc nebo méně rádi než my? Věděli toho o životě víc nebo míň? Byli tvrdší nebo měkčí? Byli šťastnější nebo nešťastnější? Měli to složitejší nebo jednodušší? Uměli si víc pomáhat? Žilo se tehdy pomaleji? Zachovalo se po nich víc dobrého nebo zlého? Jaký odkaz nám vlastně zanechali?


Ludvíkův táta byl blonďák, chlap jako ho hora, a těžko říct, zda Němec nebo Čech. Jeho příjmení bylo Vinš, ale to Vinš bylo z německého Wünsch.
O jeho předcích se toho Ludvík v dětství dozvěděl víc než o předcích z matčiny strany. Hlavně proto, že když se táta, podle komunistů nepřítel lidu, vrátil z vězení, často mu o nich vyprávěl. O vězení mluvil nerad, ale to tom, jak to bývalo dřív, vyprávěl rád a uměl to moc dobře. Později dokonce všechno sepsal, takovou malou rodinnou, spíše však osobní kroniku. Bylo v ní totiž hodně z jeho pocitů.
Ludvík měl v roce 1960, kdy svého tátu poprvé uviděl, dvanáct let. Tátova vyprávění se v něm mísila s dojmy, které měl z knížek. Nejzajímavější z předků se mu zdál prapradědeček Ernest; připadal mu chlapácký jako jeho otec nebo jako Hemingway. Táta, když o něm mluvil, několikrát použil slov jako tvrdej a sekáč, a podle fotografií Ludvík usoudil, že to byl též velký fešák.
Narodil se někdy v polovině devatenáctého století, a to v Ludvíkovi budilo nejrůznější představy. Hlavně si myslel, že lidé tehdy byli hodnější než dnes - že se zdravili „maúcta“ a „zdař Bůh“ a že mluvili spisovně, to však měl hlavně z knih. Tehdejší přírodu si představoval jako stále zelenou, s kvetoucími loukami a hlubokými, avšak netemnými lesy. Přispěla k tomu i barevná, starobyle působící viněta na ‚české whisky‘ Myslivci, která po tátovi zbyla v jejich domácím baru a zůstala tam nedotčená po celou dobu, co byl pryč. Fotografie ze starých dob byly sice většinou černobílé, nanejvýš ‚černobílé obarvené‘, to však Ludvíkovi nevadilo - stačilo jen zavřít oči a stromy zezelenaly, doškové střechy zežloutly a dřevo stodol a kůlen dostalo tu nejkrásnější hnědorezavou barvu. I lidé se obarvili, a pořád se usmívali nebo se aspoň nikdy nemračili.
Jeho pozoruhodný prapradědeček vyrostl v Touboři, v malé, nádherné, ale chudé vesnici sousedící s městečkem Kunštát, rodištěm českého husitského krále Jiřího z Poděbrad - na kunštátském zámku si Ludvík přečetl, že se správně měl jmenovat Jiří z Kunštátu. Protože v té době už trochu uměl německy, cítil ve slově Kunštát německé ‘kunst’. Snad i proto, že to bylo to městečko keramiky, podle něj tedy umění. Nějak se mu do též toho namíchali kunštátští básníci František Halas, Klement Bochořák a Ludvík Kundera. Nevěděl, že se tam dělala keramika převážně jen užitková, selská; obyčejné hrnky, hrnce, džbány a květináče.
Prapradědeček ovšem neměl s keramikou ani s poezií nic společného. Byl z rodiny výtažných, drnomistrů, pohodných neboli rasů – to poslední slovo bylo jako jediné Ludvíkovi srozumitelné, hned jak je poprvé od otce uslyšel.
Od rasů se prý většina lidí na jedné straně odtahovala, na druhé straně jim záviděla. Skoro stejně, jako kdyby byli katy - podobný úděl rasů a katů vyjadřovalo označení výtažný, které měli společné. Většinou to nebyli žádní chudáci, ale naopak, byli bohatí. Chodili v městských šatech a byli dědičně svobodnými pány. Byli to hrdí lidé, a nejen proto, že jim nic jiného nezbývalo. Kromě svobody a zámožnosti totiž měli něco společného se šlechtou: uzavírali sňatky téměř výhradně mezi sebou a řemeslo přecházelo obvykle z otce na nejstaršího syna. Když se konala nějaká jejich svatba, byla to vždy sledovaná a památná událost, neboť tam přijížděly rodiny výtažných málem z celé monarchie a pompézně rozhazovaly do davu stříbrňáky.
Pradědeček Erik byl sice prvorozeným synem, avšak tradici dědičného ‚žezla‘ se vzepřel. Už jako nedorostlý mladík utekl z domu, vypůjčil si někde pár zlatých a začal obchodovat s koňmi. Dal se tak na řemeslo možná ještě tvrdší než bylo řemeslo rasů. V jeho případě i proto, že měl dobré vychování a nepodváděl, a musel být proto pracovitější, chytřejší a ještě tvrdší než ostatní konští handlíři.
Po několika letech tření bídy se vypracoval, udělal si dobré jméno a začal vydělávat skoro stejně jako jeho otec. Brzo na to se začal ohlížet po nevěstě, a k tomu se váže historka, která jeho povahu dokresluje. Když se svou snoubenkou, jedináčkem, která s ním už spávala ale naštěstí nečekala dítě, přišli poprosit její rodiče o požehnání, utekl i odtud, protože mu její rodiče řekli, že přichází na bohatý grunt a že dokud bude alespoň jeden z nich naživu, bude muset poslouchat - a tím ho nechtě vyhnali. Po nějaké době si ovšem našel novou snoubenku, hezčí a z ještě bohatší rodiny. K svatbě tentokrát již došlo. Jelikož tak získal velké věno, své obchodování rozšířil a nechal si v blízkém Tišnově postavit dům.
Dědeček Rudolf už tak zajímavý nebyl. Byl mírné a citlivé povahy a jediné, v čem nad ostatními vynikal, bylo vzdělání, k němuž se dopracoval jako samouk, z vlastního zájmu a vlastní pílí. Možná, že ani nestačil být zajímavý, protože brzo poté, co si v roce 1913 vzal za šenu Ludvíkovu babičku Aloisii, musel narukovat. Byl odvelen na východní frontu a o rok později, když přebíhal k Rusům, byl zastřelen.
V rodině však zanechal daleko větší stopu než tušil a než tehdy mohl tušit kdokoli jiný. Někdy v roce 1910 se pohádal s jedním Němcem, který ho dopálil povýšeným chováním a arogancí. Několik dní na to šel kolem kunštátského knihkupectví a ve výloze zahlédl knihu od nějakého Masaryka, jejíž titul ho oslovil: Česká otázka. Knihu si koupil a během čtení s úžasem zjistil, jak je nevědomý a nevzdělaný. V jedné věci s Masarykem nesouhlasil - s jeho přesvědčením, že Čechům je nejlépe v Rakousku-Uhersku. Masaryk se sice na jednom místě zmínil o svých pochybnostech, celkové však tak ta knížka vyzněla. Především si však Rudolf řekl, že musí studovat české dějiny, a také Masaryka, neboť ho zaujal a s konečnou platností z něj udělal českého vlastence. Nejdříve si koupil Masarykova Jan Husa a Karla Havlíčka, potom jeho Palackého ideu národa českého, a nakonec skoupil všechno, co do té doby od něj vyšlo. Rudolfova knihovna po jeho smrti v rodině zůstala a stala se tak jeho nemizejícím odkazem.
Babičce Aloisii se po jeho odchodu na frontu narodil Ludvíkův otec Arne. Stala se tak v devatenácti letech vdovou. Nijak nestrádala, žila v rodině pradědečka, který se o ni staral jako o svou dceru. Dědečkův o rok mladší bratr Richard byl také poslán na východní frontu, ale nedá se říct, že by tam bojoval, protože při první příležitosti zběhl. Nepokusil se přejít k Rusům - věděl, jak skončil Rudolf - ale obrátil se do vnitrozemí. Byl to také vlastenec - raději by zemřel, než by bojoval za Rakousko-Uhersko. Volil riskantní, skoro beznadějnou cestu domů. Vracel se ponejvíc pěšky, živil se čím se dalo a hodně strádal. Občas mu někdo pomohl, dal mu najíst a nechal ho u sebe přespat, měl však především neuvěřitelné štěstí, že ho nechytila žádná hlídka nebo tajný a že ho nikdo neudal.
Jedné noci zaklepal v Tišnově na dveře domu, který tak důvěrně znal. Už když se k němu blížil, pocítil neskonalou, nepopsatelnou úlevu. Všechny probudil a došlo bouřlivému, šťastnému i slzavému uvítání. Potom se tři roky skrýval v bratrově pokoji v podkroví, který měl už předtím zatažené záclony. Ludvík si později domyslel, že prastrýce Richarda domů táhla též láska k babičce.
Brzo po jeho návratu se jí narodilo další dítě a vznikla z toho velká ostuda, neboť všichni si mysleli, že jí to udělal pradědeček - a byla to pravda. Byla to však i velká záhada, protože celá rodina mlčela jako hrob a všichni se k sobě chovali stejně jako dřív, jako kdyby se nic nestalo - projevila se rasovská tradice velící k semknutosti. Ve všeobecném pohoršení však byl též kus pochopení, protože Aloisie byla považována za neobyčejně krásnou ženu.
Konec války všechno smazal. Prastrýc se přestal skrývat, oženil se s babičkou a rozhlásil, že se dítě je jeho. Jejich manželství bylo šťastné. Ludvík sice věděl, že jeho skutečný dědeček padl ve válce a že za dědečka pokládá svého prastrýce, ale všechno ostatní mu babička řekla až když dospěl. Svěřila se mu, že milovala dědečka i prastrýce stejně silně, byť každého jinak. Dědečka si vážila a milovala ho spíš rozumem, prastrýce citem. Se slzami v očích dodala, že dědečkova smrt byla pro ni vlastně štěstím, neboť cit byl důležitější. Že s prastrýcem bylo všechno na jedné straně skoro stejné, na druhé straně však úplně jiné a mnohem silnější než s dědečkem. Že měla pocity něčeho neskutečného, když se s ním poprvé milovala, mu samozřejmě neřekla. V hloubi duše věděla, že se jí dostalo něčeho mimořádného, jako jedné ženě z tisíců, spíše však z milionů – spát se dvěma bratry i s jejich otcem.
Ludvíkův otec Arne vyrůstal s nevlastním otcem, s nevlastním bratrem-strýcem a se dvěma nevlastními sestrami. Z babičky se po druhé svatbě stala silně věřící žena. V rodině si postupně vybudovala postavení téměř kultovní bytosti a nebylo to jen tím, že zůstala do smrti krásná. Přinejmenším stejnou roli hrála její vlídnost, obětavost a pokora, zvláštním způsobem spojená se sebejistotou a nakažlivým optimismem. Svou víru přenesla na celou rodinu, vyjma Arneho, který sice v Boha věřit nepřestal, ale ke katolické církvi měl dvojaký a spíše záporný vztah.
Hodně toho zdědil po vlastním otci, byl však ještě citlivější, uzavřenější a zejména v mládí nejistější. Ve škole se neučil nijak dobře, vynikal jen v kreslení a v dějepise, ale vědělo se, že je chytrý a všestranně nadaný. Také on často četl; nejdřív to, co našel doma. Když listoval v knížkách po otci, s dojetím si všímal vět, které otec podtrhl, a míst na okraji stránek, kde udělal svislou čárku, když ho něco zaujalo. Stejně jako on pochopil, že je třeba být vzdělaný. Jak později před Ludvíkem několikrát prohlásil, je třeba naučit se dívat se na věci „jako orel na krajinu“.
Po maturitě odešel do Brna, vystřídal tam několik zaměstnání, ovšem s jasným záměrem: získat alespoň malý kapitál na podnikání. Toužil sice také po tom stát se malířem nebo architektem, ale svoboda podnikání ho přitahovala ještě víc. Dobře se odhadl - otevřel si v Brně obchod se starožitnostmi a lidovými uměleckými předměty a od počátku, přestože byla hospodářská krize, že mu dařilo. V roce 1942 však byl udán Gestapu, jedním zákazníkem, se kterým se nepohodl. Věc se naštěstí vyřešila tím, že byl totálně nasazen do Rakouska.
Za strastiplného života, který mu pak nastal, se v něm probudil zájem o ženy. Bylo to částečně tím, že přišel o svou ‚milenku‘ podnikání, především však tím, že v různých táborech, kterými během nasazení prošel, byly i ženy a panovala tam atmosféra pramenící z dřív téměř neznámého pocitu, že život je nebo může být velmi krátký.
Vyburcovala ho též příhoda, která se stala v průchozím táboře ve Wiener Neustadtu, když tam dorazil transport žen z Belgie. Toho dne bylo velké horko a několik belgických žen se hned poté, co tam přijely, vysvléklo a umylo se v trokách na prádlo, stojících uprostřed tábora. Arne tak poprvé uviděl, jak vypadá nahé ženské tělo. Předtím je viděl pouze na starých obrazech nebo na černobílých fotografiích, které kolovaly mezi jeho vrstevníky. Toto však bylo velmi jiné; bylo to něco jako dech zatajující, nebolestivý úder.
První milostné kontakty se ženami navázal hlavně proto, že se o něj zajímaly ony. Jedna Rakušanka se s ním seznámila slovy „Pane, jak je tam nahoře?” a po několika dnech se s ním vyspala. Zamiloval se do ní a chtěl si ji vzít za ženu. To však nepřicházelo v úvahu, zvlášť když se ve vlaku, kterým jel na krátkou dovolenou, setkal se Sarah.
I když na to nevypadala, Sarah byla Židovka, a byla to Židovka se vším všudy: trochu nepřátelská vůči ne-Židům a velice chytrá. Jinak ale byla jednodušší, neboť měla jen základní vzdělání. Byla také docela snob, protože toužila po jakémsi ostatními lidmi ceněném světle, které by jí rozjasnilo život.
Když však jela vlakem do Brna, bylo to všechno dosud velice mírné a neujasněné, neboť měla teprve šestnáct let. Hlavu i srdce měla tehdy naplněnou zcela jinou starostí: obávala o svůj život.
Ve strachu žila už několik let. Podle rčení, že každý esesák má svého Žida, se skrývala v rodině vídeňského důstojníka Waffen SS. Poté, co pán domu odjel na frontu a delší dobu se nehlásil, jeho žena dostala starch, že se na to přijde, posílený tím, že Sarah neměla ráda. Domluvila se s příbuznými žijícími v Brně, že Sarah převezmou. Vlak měl přijet do Brna za tmy, příbuzní měli Sarah poznat podle zeleného fiží, naložit ji do auta a ukrýt ve svém domě.
Jakmile Sarah Arna ve vlaku spatřila, pocítila k němu bezmeznou důvěru. Teprve dodatečně si uvědomila, že to byla láska, umocněná úzkostí a polovědomou potřebou se o někoho opřít. Protože spolu mluvili německy a dorozumění vázlo jen proto, že Arne chvílemi nerozuměl jejímu vídeňskému dialektu, zpočátku si o něm myslela, že je Němec. Když zjistila, že je Čech, její důvěra a potřeba přimknout se k němu ještě vzrostla. Byla plná strachu - nemohla vyloučit, že ji v Brně nikdo nečeká. Arne jí vyprávěl o svých zážitcích z nasazení, ona většinou mlčela a zbožně mu naslouchala. Když se blížili k Brnu, požádala ho o adresu. Arna to překvapilo, ale nemohl pohledné dívce, napůl ještě dítěti, nevyhovět. Dal jí adresu rodičů v Tišnově, protože sám tehdy adresu neměl.
Po válce na stejné dveře, na které kdysi zaklepal jeho strýc, zaklepalo vyhublé a neupravené děvče a ptalo se po Arnovi Vinšovi. Po chvíli se Arne objevil - byl tam právě na nedělní návštěvě - a Sarah mu se slzami v očích řekla, že na ním přišla, protože nikoho jiného nemá, neboť všichni její příbuzní zemřeli.
Zjihlý Arne ji pozval do obývacího pokoje, svolal celou rodinu a začalo velké, pochopením prostoupené vyptávání. Hlavně se však začala láska mezi Arnem a Sarah, z níž brzo vznikla jediná cesta, do manželství.
Vzali se však až za dva roky. Sarah, nyní již Šárka, mezitím studovala na škole ženských povolání a Arne vedl svou obnovenou firmu. Rodina si přála, aby to byla velká svatba a také Šárka po tom toužila, avšak Arne to odmítl: svatba bude malá, obyčejná. Vysvětlil to tím, že stále v něm leží stín protektorátních útrap, že pořád ještě vidí Šárku, jak vedle něho stojí ve vlaku a chvěje se úzkostí, a že mu to připadá vůbec jaksi nevhodné. Bylo to ovšem spíš proto, že chtěl žít prostě a skromně. Šárka to bez námitek přijala.
Když se jim narodil syn Ludvík, mysleli si, že je to jejich první dítě. Netušili, že je první i poslední.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy