Setkali se v Háječku; Theodor, student bohoslovectví, přijel z Prahy do Českých Budějovic, aby své bývalé dívce Julii řekl, že se rozhodl nechat školy a že se chce k ní vrátit. Po necelém roce v semináři, do kterého musel vstoupit na přání rodičů, mu bylo jasné, že z něj kněz nebude. Ještě víc mu ovšem šlo o ni, nepřestal na ni myslet. Julie, která ho také stále ještě milovala, mu však se slzami v očích řekla, že se musí vdát za jiného, protože je v těhotná. Na její slova, pronesená hlubším hlasem, než bylo u ní obvyklé, „co bych za to dala, kdybych to všechno mohla vrátit!“ Theodor do smrti nezapomněl.

Josef Till pocházel z Moravy, z Tišnova. Za Velké války sloužil u námořnictva, jako lodní strojník. Účastnil se povstání v boce Kotorské a po jejím potlačení jen o vlásek unikl smrti. Bylo na něm vidět, že leccos zažil a že to nezůstalo beze stop.
Jeho původ byl nejasný. O svém otci, který ještě před jeho narozením spáchal sebevraždu, věděl jen to, že ho kdysi jeho nevlastním prarodičům přivezli v plenkách a že na jeho výbavičce byly vyšity korunky. O matce nevěděl nic. Náhradní rodiče ho přijali stejně jako předtím jeho otce.
Po návratu z války měl pocity prázdna a samoty. Aniž si to uvědomoval, patřil ke ‚ztracené generaci‘ a pocitově si v ničem nezadal s Hemingwayem, Fitzgeraldem, Remarquem a mnoha jinými. Zajel ke svému kamarádovi, také bývalému námořníkovi, který bydlel v Jižních Čechách, v Kaplici. Hned druhý den se tam konala taneční zábava. Zašli na ni a rozhlíželi se po děvčatech. Josef spatřil dívku, která ho zaujala, a požádal ji o tanec. Ještě během tance jí řekl, že by se chtěl jmenovat Romeo; ona to pochopila a začervenala se.
Jmenovala se Julie Ambrožová, byla z Českých Budějovic a studovala tam na učitelském ústavu. Její spolužáci jí říkali Malina nebo Malinka, protože byla vlídná a pohledná. Měla světlé vlasy, raffaelovský obličej a souměrnou postavu oblých tvarů. Byla však uzavřené povahy a na okolí působila trochu tajemně.
Vyrostla v dobře situované vlastenecké rodině. Oba její rodiče byli sečtělí a zajímali se o hudbu. Otec byl váženým stavitelem, o hodně starší bratr Václav učitelem a spisovatelem. Napsal několik knih, z nichž sbírka pověstí Ze starých Českých Budějovic se dočkala opakovaných vydání. V jiné knize popsal, jak v Budějovicích proběhl v roce 1918 převrat:

"V pondělí dne 28. října došla zvěst, že Rakousko-Uhersko prosí o mír, a aby mu americký president Wilson uvěřil, vídeňská vláda prohlásila, že uznává československý a jugoslávský stát a žádá Wilsona, aby s ní vstoupil ve vyjednávání. V tomto okamžiku se stalo mnoho. Vládu československého státu převzal Národní výbor. Padla úřední němčina a místo ní byl zaveden český jazyk. Čeští vojáci přešli do služeb českého národa. Radost v československém národě byla nesmírná. Této radosti podlehly všechny vrstvy lidu.
Do Českých Budějovic došla zpráva o převratu již dopoledne. Na náměstí, kde se odehrálo již tolik památných událostí, se shromáždily tisíce lidí a město brzo tonulo v záplavě českých a slovanských barev. Muži, ženy, mládež i starci, všichni se hrdě hlásili k milovaným národním barvám. Zástupem problesklo heslo „orli dolů“ a v okamžiku byl z poštovní budovy na náměstí sražen plechový štít s orlem, za ním pak následovaly ostatní. Z radnice zavlály české a slovanské prapory. Německé, maďarské a turecké prapory byly spáleny. S nimi padla sláva a umělá nadvláda českobudějovického němectví.
Zástup lidu táhl k budově okresního hejtmanství, kde sňal štíty s dvojhlavými orly a zavěsil tam znak českéh lva. O páté hodině se v čele s dr. Augustem Zátkou sešel národní výbor a oznámil okresnímu hejtmanovi, jakož i purkmistru Taschkovi, že se ujímá správy města.
Večer se konal tábor lidu, na němž promluvili čelní muži z řad českobudějovického obyvatelstva a Sokolové v krojích se dobrovolně přihlásili k službě jako národní stráž. Ke konci tábora se ozvaly zvuky polnice a nad přeplněnými prostorami Náměstí svobody zazněla naše posvátná národní hymna. Poselství samostatnosti a svobody konalo divy. Dojatí lidé plakali, objímali se a líbali se."

Josef se do Julie hluboce zamiloval. Našel si v Budějovicích práci a ubytování a začal se o ni ucházet.
Po roce se konala svatba, neboť Julie byla v jiném stavu. Rodiče na ni zanevřeli, věno jí však dali.
Tehdy ještě platilo, že žena musí následovat muže. Když se Julie stěhovala na Moravu, cestou si všimla, že postupně čehosi ubývá. Méně hradů a zámků, kostely a venkovská stavení stále menší a chudší. Šla do neznáma a opouštěla nejen prostředí, ve kterém jí bylo dobře, ale též společenské postavení své rodiny. Také školu. Kvůli muži, k němuž cítila už jen zmenšenou náklonnost. Na dítě se netěšila, bylo nechtěné a na mateřství byla ještě příliš mladá.
Snažila se mít Josefa ráda, ale nedařilo se jí to. Nesl to těžce a nedokázal se s tím smířit.
Vychovali dvě děti, chlapce Jiřího a děvče Otilii, další dvě děti zemřely na záškrt. V rodině panovalo napětí, byla tam kolísající, avšak převážně tíživá atmosféra a mezi rodiči docházelo k častým hádkám. Julie citově výrazně upřednostňovala syna, Josef dceru.
Když Josef zestárl, vyvinula se u něj paranoia. Nesmyslně Julii podezíral, že je mu nevěrná. Jednoho dne, když byl sám doma, zapálil dům, který postavil vlastníma rukama, a uhořel v něm.
Julie později darovala svému vnukovi Janovi černou pásku z námořnické čepice. Byl na ní zlatě vyšitý nápis: K. u. K. Kriegsmarine.