V roce 1940 odjela z Brna do Vídně jedna z posledních skupin legálních židovských vystěhovalců. Ve Vídni se k nim přidali rakouští židé a všichni nastoupili na loď, která je po Dunaji odvezla do rumunského přístavu Tulcea. Další loď je přepravila do palestinské Haify. Místní britská správa je však nepřijala, protože se obávala neklidu a narůstajících protižidovských protestů Palestinců. Měli být deportováni na ostrov Mauritius v Indickém oceánu, parníkem, který se ironií osudu jmenoval Patria. Vůdci vystěhovalců se rozhodli odjezd parníku oddálit, aby získali čas na vyjednávání. Chtěli ho poškodit; nechali do podpalubí tajně dopravit nálož, neodhadli však dobře její sílu. Po výbuchu se na boku utvořila trhlina a parník se během patnácti minut potopil. Stovky lidí utonuly.

Altmannovi patřili v Brně mezi horních deset tisíc. Byli to naturalizovaní Židé. Svou víru neopustili, byli ale neortodoxní a v běžném životě se chovali stejně jako ostatní bohatí brněnští Němci nebo Češi. Měli velkoobchod s látkami a na Masarykově třídě nájemní dům s maloobchodní prodejnou. Hospodářská krize se jich dotkla jen částečně - zavčas přibrali nejlevnější sortiment a přitlačili na zaměstnance a dodavatele. S nájemníky, kteří neměli na zaplacení činžovného, uzavřeli tajné dohody o jeho snížení, a aby to nebylo nápadné, několik jich muselo odejít jinam.
V rodině se mluvilo převážně německy. Všichni ovládali několik jazyků; rodiče uměli lépe anglicky a francouzsky než česky, dva synové uměli dokonale i česky.
Starší syn Bruno měl ukončenou obchodní akademii a pracoval s rodiči ve firmě. Už během studií dohlížel na stavbě jejich domu v Pisárkách, malého panského sídla v puristicko-funkcionalistickém stylu.
Stálo ho to však hodně sebepřemáhání. Odmalička byl samotář, často ležel v knihách; zajímal se o esoteriku.
Oběma synům dali rodiče jména germánského původu, která, ne shodou okolností, nebyla neobvyklá ani mezi Čechy a v češtině se i stejně psala a vyslovovala.
Mladší syn se jmenoval Adolf. Po maturitě začal studovat na lékařské fakultě, ale příliš ho to zmáhalo. Přešel proto na práva a v roce 1936 je dokončil.
Patřil k německy mluvící brněnské zlaté mládeži, která se scházela v kavárnách a na domácích tanečních večírcích při najaté hudbě nebo při gramofonu. Měl hodně přátel, oblíbený však mezi nimi příliš nebyl. Budil spíše respekt, zejména svým strohým a uzemňujícím humorem. Byl také výborný tanečník a při swingu se dokázal překvapivě odvázat.
Měl několik lásek, všechny však dříve nebo později pominuly. Omezily se na polibky, objímání a nesmělá osahávání. Teprve ke konci studií se opravdu zamiloval. Jeho dívka, i když se jmenovala Anna Žižková, byla Němka. Někteří Němci její příjmení vyslovovali Cickova, někteří Češi jí za zády říkali Zisková - jízlivě tím naznačovali, že bude dobrou partií a že její rodiče jsou protřelí obchodníci.
Časem ale vyvstal problém: obě rodiny vztahu bránily. Altmannovi víc než Žižkovi.
Anna byla skoro o hlavu větší než Adolf, který byl jako většina Židů malý, avšak nevadilo jí to. Nebyla vyslovenou krasavicí, byla ale temperamentní a mimořádně elegantní. Měla úzké boky, nepatrně klikatou chůzi s rukama trochu od těla a skoro vždy mile rozjívený obličej. Uměla používat i hrubých slov, aniž by vyzněla sprostě.
Atmosféra v Brně se ovšem kalila. Bruno, který už delší dobu bedlivě sledoval vývoj v Německu, upozorňoval, že by měli emigrovat. Začali se objevovat uprchlíci z Německa, nejen Židé.
„To máme tady všeho nechat a zmizet?! A kam?! Tady jsme doma… naše kořeny jsou zde! Tady ani nevíme, že jsme Židi, skoro všichni se k nám chovají normálně!“ odpovídali mu rodiče.
„To je jedno, všude nám bude líp! Všechno prodat, peníze převést do Švýcarska a odjet! Všichni! Zavčas!“ snažil se je přesvědčit Bruno; Adolf mu přitakával.
Rodiče postoj změnili, až když bylo napůl pozdě. Zatímco sami za Protektorátu skončili v koncentračních táborech, synům se zavčas podařilo emigrovat. Po Dunaji a Středozemním moři se na lodích dostali na palestinské pobřeží a jako jedni z mála tam přežli zkázu lodi, krerá je měla převézt na ostrov Martinik. Po této tragédii je Britové vpustili do Palestiny, kde prošli vojenským výcvikem a po necelém roce vstoupili do britsko-československé armády. Byli potom nasazováni do nejnebezpečnějších vojenských operací a vyznamenali se při tom.
V roce 1944 byl Bruno převelen na západní, Adolf na východní frontu. Bruno se znovu zapojil do přímých bojů. Poté, co se Spojenci vylodili v Normandii a prošli až na hranice Německa, byl zraněn střepinou z granátu. Domů se vrátil s podlomeným tělesným i duševním zdravím. Když se dozvěděl, že jeho rodiče, prarodiče a naprostá většina ostatních příbuzných už nežijí, se psychicky zhroutil.
Adolf se v Rusku dostal do Československého armádního sboru. Protože získal funkci důstojníka v zásobovací jednotce, strávil zbytek války převážně za frontovou linií.
Vše přestál o poznání lépe než Bruno. Působil však podezřele klidně. Jeho humor se změnil na cynický. Když se vrátil do Brna a uspořádal nejdůležitější záležitosti, začal pátrat po předválečných přátelích. Jejich řady byly značně prořídlé. Annu, kterou hledal především, však našel a rychle se vzali. Zachránil ji tím před odsunem, který oba považovali za barbarský. Adolf si myslel, že je to stejné uplatnění prinicpu kolektivní viny jak to dělali Němci Židům, a že kdyby Češi byli na jejich místě, nebyli by o nic lepší.
Anna se za okupace vdala za německého důstojníka. Porodila dítě, bylo však mrtvé. Lékaři jí řekli, že další děti už mít nebude. Její muž padl kdesi v Rusku. Když uviděla ‚Adiho‘, vrhla se mu do náruče a rozplakala se.
Bruno i Adolf byli považováni za hrdiny, na duši však měli těžký stín. Vedení jejich obchodní firmy padlo tentokrát na Adolfa. Dělal to se stejnou nechutí jako předtím jeho bratr, nebylo však zbytí. Začínal skoro znovu, jakoby od začátku. Uvažoval o tom, že přesídlí do Palestiny, avšak odkládal to. Nakonec se dostal do slepé uličky.
Poválečný českoslovenký politický vývoj mu velmi nelíbil, avšak v Palestiné to bylo podle něj ještě horší. Anně řekl: „My tam na to jdeme násilím!… Před válkou nás tam nebylo ani deset procent a je to skoro jako kdyby Češi a Poláci požadovali území Polabských Slovanů!… Jsme tam okupanty a to je špatné, protože klidu, po kterém tak toužíme, tam takhle nikdy nedosáhneme… To už je lepší zůstat tady!“
Koncem roku 1947 prodal vilu v Pisárkách. Velký dům ani on ani bratr nepotřebovali, především však usoudil, že bude lépe komunisty nedráždit. Vymínil si, že v něm bude moci zůstat jako nájemník, ve dvoupokojovém bytě, v kterém dřív bydlela jeho babička.
Dům od něj koupil Lukáš, který naopak potřeboval zavčas a pokud možno bezpečně uložit peníze. „Je opatrnej a mazanej, jako všichni Židi. Zůstal tady, má prachy a nemusí se o nic starat,“ myslel si. Jinak však proti němu nic neměl.
V roce 1952 byl částečně uzdravený Bruno, jako Žid a voják, který přišel ze západu, nařčen z podvracení republiky. Dostal 16 let. Předtím se stačil oženit. Jeho ženě, když už byl ve vězení, se narodilo dítě, dcera. Vrátil se po všeobecné amnestii v roce 1960, těžce nemocný, a brzo na to zemřel.
Adolf, který se po roce 1948 stal advokátem, se k němu zachoval hanebně. Jeho díl z prodeje domu údajně prosoudil, když se ho (vlažně) snažil hájit před komunistickou justicí, z jejich firmy po znárodnění prý nic nezachránil a o poslední peníze přišel při měnové reformě.
Sám však žil po celý život na nezvykle vysoké noze. Anna, které byl opakovaně nevěrný, ho opustila a v roce 1963 emigrovala.
Když Adolf v roce 1986 zemřel, na jeho neteř, posledního potomka rodiny, nezbylo téměř nic.
Jeho jméno je na Cibulkových seznamech konfidentů Stb.