Autokracie se dokážou držet velmi dlouho, avšak nikdy netrvají věčně. Pokud přejdou v demokracie, poklidně je tomu málokdy a často končí krachem. Příklady snad ani není třeba uvádět.

Tím ovšem jejich příběhy nekončí. Zůstávají po nich poškozené společnosti, které v sobě nenajdou tolik zdravých sil, aby nastolily něco zřetelně lepšího. Až příliš často se vzmůžou nanejvýš na pseudodemokracii, což je bohužel i náš polistopadový příběh.

Třicet let po poklidné a nadějné revoluci tu máme po autokratovi Klausovi autokraty Zemana a Babiše, o komunistech a okamurovcích nemluvě. Na dveře nám stále buší Rusové. Jejich četní agenti a naši jejich ještě četnější lokajové působí i u nás uvnitř. A jak to napsal Masaryk, „čert pracuje hodně a chytře“.

Nebo, jak to napsal Machiavelli, „vždy se najde někdo, kdo se dá oklamat“.

Nebo dokonce, jak jsem si to někde přečetl, „i ďábel občas mluví pravdu“. Někdy i koná dobro. Vždy ovšem pouze pokud se mu to hodí a pokud jen on s á m chce uspět, „zabodovat“.

Dokážeme naše současné největší ďábly a machiavelisty v dohledné době sesadit?

Dokážeme je nahradit lepšími vůdci?

Máme k tomu historickou příležitost. Současní Zemanovi a Babišovi oponenti by ovšem měli být o poznání mravnější a měli by postupovat maximálně obezřetně, důsledně a s rozmyslem.

Dokážou to?

Budou zřetelně nebo alespoň o něco lepší?

A co my, řadoví občané? Kolik z nás už prohlédlo a probudilo se?

Kolik z nás naopak „zapomnělo“ a pomíjí, co zla tu ruský vliv už napáchal?

Proč spoléháme na Evropskou unii, že nám pomůže, když jsme na ni třicet let plivali, nebyli jsme s ní solidární, nepomáhali jsme jí a jen jsme od ní brali?

Kolik z nás vůbec pro ozdravení své vlasti něco udělá?

Něco mravného a s rozmyslem?