Francouzský spisovatel a literární kritik Stendhal, vlastním jménem Henri Marie Beyle (1783 - 1842), stál podobně jako Goethe na pomezí osvícenství a romantismu. Především ovšem byl kritickým realistou a romantismus jeho výpověď o době, v níž žil, ani psychologii hlavních postav jeho románů nijak zásadněji nezkreslil. Ústředním tématem jeho díla je problém lidí potýkajících se s okolím, které je vede k tomu, aby opustili své zásady a ideály. Jeho výrok, že umění by mělo „pravdivě zachycovat hnutí duše” je nadčasový.
V podobném duchu psal jeho současník Honoré de Balzac. Byl mimořádně plodný, vesměs však na úkor kvality. Jeho dodnes působivým a poučným románem jsou Ztracené iluze

Citáty:
Lásce lze zabránit jen v jejich začátcích.
Láska je líbezný květ, ale je třeba odvahy, abychom si jej šli utrhnout na kraj strašné propasti.
Pohledem lze říci všechno, a přitom lze každý pohled zapřít, protože jeho obsah a význam nelze opakovat.
Láska nezná stáří.
Nezbytná kvalifikace pro historika je neschopnost si vymýšlet.
Bylo by mi skoro milejší, kdyby se mne má žena jednou do roka pokusila ze vzteku probodnout, než aby mne každý večer ubíjela svými rozmary.
Zájem může rychle opadnout, protože duše se rychle nasytí všeho, co je jednotvárné, dokonce i největšího štěstí.
Krásným vlastnostem milované bytosti se můžeme těšit pouze jako šťastné náhodě.
Dobrá hudba není nic jiného než citové pohnutí.
Korábem života zmítají všechny větry a bouře, není-li zatížen nákladem práce.
Miluji její krásu, ale bojím se jejího myšlení.
Pokud mě nemiluješ, nevadí, stejně mohu milovat za nás oba.
Jediné, co Boha omlouvá je, že neexistuje.
Všechna náboženství jsou založena na strachu mnohých a chytrosti několika málo.
Krása není nic jiného než příslib štěstí.
Člověk má v sobě dvě různé bytosti. Kterého ďábla napadl ten zlomyslný dotek?
Důkladně poznat člověka, rozumně posoudit události, je velkým krokem ke štěstí.
Politika v literárním díle je jako výstřel z pistole uprostřed koncertu, něco hrubého, co však nelze ignorovat.

Básník, prozaik a dramatik Ivan Sergejevič Puškin (1799 - 1837) je považován za zakladatele ruského romantismu i celé ruské literatury. Stejně jako Stendhal a Balzac byl též kritickým realistou, jak to vyjádřil zejména zobrazením „lišného“ neboli zbytečného člověka Evžena Oněgina a „malým veledílem“ Pikovou dámou.
Kritický realismus byl charakteristický pro celou ruskou literaturu 19. století. Po Puškinovi pokračoval zejména Lermontovem, Gogolem, Turgeněvem, Dostojevským a Čechovem.

Citáty:
Když miluji, není nic jiného.
Sledovat myšlenky velkého člověka, to je ta nejzajímavější věda.
Nad velké množství pravd je nám dražší povznášející klam.
Hlupák se nemění, neboť čas ho míjí a zkušenost se mu vyhýbá.
Velké bolesti jsou němé.
Sláva je zářivá záplata na hadrech.
Je třeba mít na své straně většinu, proto neurážejme hlupáky.
Láskou se zvedám i padám k zemi.
Nikde nenajdete poezii, jestliže ji nenosíte v sobě.
Inspirace je stav, v němž duše živěji vnímá dojmy, chápe a třídí představy, a tedy je i lépe objasňuje.
Po salonu se rozbíhá jen tlach, jako balet na ledě.
Muž vyzná lásku hned, ale dlouho váhá, než se přizná, že už nemiluje. U ženy je tomu naopak.
Je lepší snít tisíce snů, které se nikdy neuskutečnily, než nesnít vůbec.
Neboj se urážek, nežádej korunu, přijímej lhostejně lichotky i pomluvy a nehádej se s hlupáky.
Žil jsem, abych pohřbil své touhy, a viděl, jak mé sny rezavějí; teď už zbývají jen plané ohně, které mé prázdné srdce spalují na prach.
Nenarodil jsem se, abych bavil cary.
Neopětovaná láska člověka neuráží, ale vychovává.
U žen platí, že čím méně je milujeme, tím snáze se dají okouzlit.
Beznadějně a se svázaným jazykem, přesto jsem Vás vroucně miloval. Prosím Boha, aby Vás tak miloval někdo jiný.

Francouzský filosof a sociolog Auguste Comte (1798 - 1857) se podobně jako Descartes, Hume a Kant snažil najít pro sebe pevnou půdu pod nohama. Přiklonil se k Humově empirismu a stejně jako on zavrhl metafyziku a teologii, avšak oboje překryl svými „vyprávěními“. Jak to o něm řekl Masaryk, „začal kritikou mýtu, aby nakonec vyfantazíroval celou pozitivistickou filosofii“.
Přesto se stal jedním z nejvýznamnějších myslitelů 19. století. Jeho hlavním přínosem byla nauka o poznání, stavějící na pozitivně, tj. nezpochybnitelně zjištěných faktech, která silně ovlivnila a dodnes ovlivňuje nejen filosofii a religionistiku, ale též všechny společenské a přírodní vědy a právo tím, že staví na nespekulativnosti a na kritické sebekorekci. Je možno ji charakterizovat slovy „co nevím pozitivně, nevím“.
Na právu, jak se dělí na pozitivistické a přirozené, je možno její přínos i problematičnost objasnit nejsnadněji. Pozitivistické právo dbá litery zákonů, avšak nelze s ním vystačit, neboť potlačuje ducha zákonů. Přirozené právo má větší záběr, je však závislé na kvalitách soudce, hlavně na jeho rozhledu, morálce a schopnosti uvažovat netendenčně.
Comte se též stal zakladatelem sociologie. Sociologii zabývající se přítomností pojmenoval jako statickou a odělil ji od sociologie dynamické či vývojové, kterou označil za filosofii dějin. Rozlišil v ní tři stadia vývoje lidských civilizací: 1. teologické, od starověku po konec středověku, 2. metafyzické, od renesance po francouzskou revoluci, spojené s probuzením kritického myšlení a 3. pozitivistické, spojené s rozvojem kritického myšlení.
Sociologii ovšem příliš oddělil od psychologie, což na ni mělo a dodnes má negativní vliv. Pokračoval tak v tradici celé posokratovské filosofie, jejíž tvůrci sice většinou psychologicky uvažovali, avšak psychologii jako humanitní obor nedoceňovali.

Citáty:
Posvátná formule pozitivismu: láska jako princip, řád jako základ a pokrok jako cíl.
Co je to velký život? Jsou to sny a touhy mládí, které se dočkaly uskutečnění v dospělosti.
Pocit, když je čistý a hluboký, opravuje své vlastní chyby, protože se střetávají s dobrem, ke kterému směřuje.
Intelekt by měl být vždy služebníkem srdce, avšak nikdy by neměl být jeho otrokem.
Jediným právem člověka je vykonávat svou povinnost.
Náboženství je iluze z dětství, ze které se při správném vzdělání vyrůstá. Pozitivismus je teorie poznání, podle níž jediným druhem zdravého poznání, které má lidstvo k dispozici, je věda založená na pozorování.
Každá věda spočívá v koordinaci faktů. Pokud by byla různá pozorování zcela izolovaná, žádná věda by neexistovala.
Je-li pravda, že každá teorie musí být založena na pozorovaných faktech, je stejně tak pravda, že fakta nelze pozorovat bez vedení nějakou teorií. Bez takového vedení by fakta byla bezvýchodná a neplodná; nemohli bychom je uchovat a většinou bychom je ani nemohli chápat.
Mrtví řídí živé.
Ideje řídí svět nebo ho uvrhují do chaosu.

Jedním ze zakladatelů politologie jako interdisciplinárního oboru se stal francouzský historik a sociolog Alexis de Tocqueville (1805 - 1859). Zabýval se hlavně rozborem Francouzské revoluce a americké demokracie. Upozornil na slabiny demokracie a výstižně a prozíravě předpověděl šíření amerického myšlení a způsobu života do Evropy a ostatního světa, zejména nárůstu individualismu. Jeho dílo je studnicí poznatků, které jsou dodnes ceněny a připomínány.

Citáty:
Není nic krásnějšího než umění být svobodný, ale není nic těžšího než se naučit svobodu užívat.
Národy jsou jako lidé. Milují ty, kdo lichotí jejich vášním spíše než ty, kdo slouží jejich zájmům.
„Vůle národa“ je jedním z argumentů, které ti nejlstivější a nejdespotičtější muži vždy nejvíc zneužívali.
Národ, který od vlády nežádá nic jiného než udržování pořádku, je již v hloubi svého srdce otrokem; je otrokem svého blahobytu, připraveným na toho, kdo ho spoutá.
Despotismus je ze své vlastní povahy velmi podezíravý.
Nejnebezpečnější okamžik pro špatnou vládu nastává tehdy, když se začne liberalizovat.
V obou amerických stranách je mnoho zásadových mužů, ale žádná zásadová strana neexistuje.
První věcí, která cestujícího po Spojených státech napadne, je nespočetné
množství těch, kteří se snaží dostat z původního stavu, a druhou je vzácnost vznešených ambicí.
Svět jednoznačně směřuje k americké demokracii, netvrdím však, že je to dobře. Svoboda nemůže být nastolena bez morálky.
Despotismus může vládnout bez víry, svoboda však nikoli.
Dokonce i autokraté chápou výhody svobody, ale chtějí si ji ponechat jen pro sebe.
Všichni se neustále snaží získat majetek, moc a reputaci.
Většina vždy hlasuje pro kandidáta, který lidem slibuje největší výhody, ovšem s výsledkem, že demokracie se hroutí kvůli následnému uvolnění rozpočtové disciplíny.
Každý cítí zlo, ale nikdo nemá odvahu ani energii, aby hledal lék.
Obdiv lidí k absolutistické vládě je úměrný opovržení, které její obdivovatelé cítí k lidem kolem sebe.
Na světě neexistuje autorita, která by byla ze své podstaty tak hodna úcty nebo jí bylo svěřeno tak posvátné právo, že bych ji chtěl nechat jednat bez dohledu nebo vládnout bez překážek.
Je nemožné uvěřit, že by z hlasovacích lístků národa služebníků mohla někdy vzejít liberální, energická a moudrá vláda.
Společnost není ohrožena rozmařilostí několika jedinců, ale laxností morálky všech ostatních.