O lásce k moudrosti. Raný modernismus 4, Dostojevskij, Peirce, Zola
Dílo psychologicky zaměřeného ruského spisovatele, novináře a filosofa Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821 - 1881) je dodnes mimořádně přitažlivé a inspirativní.Sám se označoval za „vyššího realistu“, znamenalo to ovšem především zahledění se do lidské psychopatologie, což bylo dáno problematičností ruské společnosti i jeho vlastní osobnosti. Jako myslitel je obtížně interpretovatelný, neboť psychopatologie obvykle začíná tam, kde psychicky zdravý člověk přestává rozumět. Také proto, že „ruská duše“, kterou vyobrazil zejména v románech Idiot a Bratři Karamazovi, vykazuje zřetelná specifika. V románu Posedlí (Běsi) anticipoval události ruských revolucí v letech 1905 a 1917.
Citáty:
Je lepší být nešťastný a znát to nejhorší, než být šťastný v ráji bláznů.
Kdo nemá majetek, je chudý, kdo nemá přátele, je ještě chudší, a kdo nemá srdce, je nejchudší.
Ať jsem, kdo jsem, nebudu jednat proti svému svědomí.
Pravda se neztratí, ale život je možno zardousit.
Snažím se milovat život víc než jeho smysl.
Když vyženou Boha ze země, my jej ubytujeme v podsvětí.
Hrozné je, že krása je tajemná a právě tak hrozná. Ďábel v ní zápasí s Bohem a bojištěm jsou lidská srdce.
Nejtěžší zločiny jsou ty, které činíme ve skrytu srdce.
Bez vyšší ideje neobstojí ve světě ani člověk, ani národ.
Kde není láska, není ani rozum.
Nejlepší způsob, jak zabránit vězni v útěku, je zajistit, aby se nikdy nedozvěděl, že je ve vězení.
Naučit se milovat je těžké a draze za to platíme. Vyžaduje to tvrdou práci a dlouhé učení, protože milovat se musíme naučit nejen na chvíli, ale navždy.
Lidé někdy mluví o „bestiální“ krutosti člověka, ale to je strašně nespravedlivé a urážlivé vůči zvířatům; žádné zvíře by nikdy nemohlo být tak kruté jako člověk, tak dalekosáhle, tak umně kruté.
Buď sluncem a všichni tě uvidí.
Jen skrze utrpení můžeme najít sami sebe.
Především nelži sám sobě. Člověk, který lže sám sobě a naslouchá své vlastní lži, dojde k tomu, že nedokáže rozlišit pravdu v sobě ani kolem sebe, a tak ztrácí veškerou úctu k sobě i k druhým. A když nemá sebeúctu, přestává milovat.
O vzdělání se vám říká hodně, ale nějaká krásná, posvátná vzpomínka, uchovávaná od dětství, je možná tím nejlepším vzděláním ze všech. Pokud si člověk s sebou do života nese mnoho takových vzpomínek, je zachráněn do konce svých dnů.
Umění zpočátku napodobuje život. Pak život napodobí umění, potom život najde svou existenci v umění.
Zakladatelem pragmatismu, dodnes velmi důležitého filosofického směru, byl americký filosof, matematik a logik Charles S. Peirce (1839 - 1914). Zpochybňoval možnost dostatečného lidského poznání a pochopení světa. V nauce o poznání rozlišoval vedle přísně stanovených indukcí a dedukcí též abdukce, tvořivá přidávání hypotéz a jejich ověřování.
Pragmatismus odmítá jakékoli zbytečné a vyumělkované konstrukce a klade důraz na to, jak se cokoli prokazuje a opodstatňuje v praxi. Peirce zdůrazňoval též morálku, jeho pokračovatelé ovšem už méně. Tak jak je dnes pragmatismus běžně chápán, k morálce proto příliš nepřihlíží a klade důraz spíše na účelovost a úspěšnost lidského konání. Zjednodušeně řečeno, správné je to, co se osvědčuje, lidově řečeno účel světí prostředky.
Nejvýznamnějšími Peircovými přímými pokračovateli byli Wiliam James a John Dewey.
Citáty:
V mém zatraceném mozku je zádrhel, který mi brání myslet tak, jak myslí ostatní.
Nepředstírejme, že ve filosofii pochybujeme o tom, o čem nepochybujeme v srdci.
Připouštím, že špatná poezie je nepravdivá, ale nic není pravdivějšího než pravdivá poezie.
Hypotéza o Bohu je zvláštní, protože předpokládá nekonečně nepochopitelný objekt, přestože každá hypotéza jako taková předpokládá, že její objekt v ní bude skutečně pojat.
Podstatou víry je vytvoření návyku.
V dedukci je mysl pod nadvládou zvyku nebo asociace, na jejímž základě obecná myšlenka v každém případě naznačuje odpovídající reakci.
Skutečné je to, k čemu by dříve či později informace a uvažování nakonec vedly, a co je tedy nezávislé na mých a vašich rozmarech.
Každý nový pojem se v mysli objevuje nejprve v úsudku.
Nelze nezávidět člověku, který dokáže zavrhnout rozum, i když víme, jak to nakonec musí dopadnout.
Veškerý vývoj, který známe, postupuje od nejasného k určitému.
Vědce někdy zarazí, ţe filosofové se méně snažili zjistit, jaká jsou fakta, než aby pátrali po tom, jaká víra je nejvíce v souladu s jejich systémem.
Pochybnosti jsou nepříjemný a nespokojený stav, z něhož se snažíme vymanit.
Obecnost je nezbytnou složkou skutečnosti, neboť pouhá individuální existence či aktuálnost bez jakékoli zákonitosti je nicotná.
Velmi nadaný a plodný francouzský spisovatel Émile Zola (1840 - 1902) postupně přešel od romantismu a realismu k naturalismu. Zobrazoval lidskou společnost a jednotlivce v jejich duševní nahotě a ovlivnil tím evropskou literaturu konce 19. a počátku 20. století. Upozornil na sebe též svou angažovaností v tzv. Dreyfusově aféře, neprávem pronásledovaného a degradovaného židovského důstojníka, kterou podobně jako ve svém literárním díle vyjádřil svůj postoj k sociální problematice a lidským právům. V Rakousko-Uhersku se podobným způsobem angažoval T. G. Masaryk v Hilsnerově aféře a dalších.
Citáty:
První láska je los, který nevyhrává, ale pamatuješ si jeho číslo.
Řekne se pravda! Ale kolik zločinů bylo spácháno jejím jménem!
Se dvěma láskami v srdci, k ženě a ke krásnu, není k zoufalství pražádný důvod.
Co je láska? Mnohokrát vyprávěná prostinká pohádka.
Štěstí není možné v nevědomosti.
Bohatí muži bez zásad jsou pro moderní společnost mnohem nebezpečnější než chudé ženy bez počestnosti.
Lidé mají tvořit lidi tím, že s nimi jednají jako s lidmi.
V každé ženě je zárodek dobré manželky; jaký pán, takový krám.
Dar vidět je ještě vzácnější než dar tvořit.
Ví se vůbec v umění, kdo je blázen?
Když se mě zeptáte, co jsem přišel na tento svět dělat, odpovím vám já, umělec: jsem tu, abych žil nahlas.
Vážení lidé. To jsou ale parchanti!
Nedívejte se na mě takhle, protože si unavíte oči.
Hřích by měl být něčím znamenitým, milý hochu.
Sfoukni svíčku, nepotřebuji vidět, jak vypadají moje myšlenky.
Když pravdu pohřbíš pod zem, bude jen růst a shromáždí k sobě takovou výbušnou sílu, že v den, kdy se prodere skrz, vyhodí do povětří všechno, co jí stojí v cestě.
Citáty:
Je lepší být nešťastný a znát to nejhorší, než být šťastný v ráji bláznů.
Kdo nemá majetek, je chudý, kdo nemá přátele, je ještě chudší, a kdo nemá srdce, je nejchudší.
Ať jsem, kdo jsem, nebudu jednat proti svému svědomí.
Pravda se neztratí, ale život je možno zardousit.
Snažím se milovat život víc než jeho smysl.
Když vyženou Boha ze země, my jej ubytujeme v podsvětí.
Hrozné je, že krása je tajemná a právě tak hrozná. Ďábel v ní zápasí s Bohem a bojištěm jsou lidská srdce.
Nejtěžší zločiny jsou ty, které činíme ve skrytu srdce.
Bez vyšší ideje neobstojí ve světě ani člověk, ani národ.
Kde není láska, není ani rozum.
Nejlepší způsob, jak zabránit vězni v útěku, je zajistit, aby se nikdy nedozvěděl, že je ve vězení.
Naučit se milovat je těžké a draze za to platíme. Vyžaduje to tvrdou práci a dlouhé učení, protože milovat se musíme naučit nejen na chvíli, ale navždy.
Lidé někdy mluví o „bestiální“ krutosti člověka, ale to je strašně nespravedlivé a urážlivé vůči zvířatům; žádné zvíře by nikdy nemohlo být tak kruté jako člověk, tak dalekosáhle, tak umně kruté.
Buď sluncem a všichni tě uvidí.
Jen skrze utrpení můžeme najít sami sebe.
Především nelži sám sobě. Člověk, který lže sám sobě a naslouchá své vlastní lži, dojde k tomu, že nedokáže rozlišit pravdu v sobě ani kolem sebe, a tak ztrácí veškerou úctu k sobě i k druhým. A když nemá sebeúctu, přestává milovat.
O vzdělání se vám říká hodně, ale nějaká krásná, posvátná vzpomínka, uchovávaná od dětství, je možná tím nejlepším vzděláním ze všech. Pokud si člověk s sebou do života nese mnoho takových vzpomínek, je zachráněn do konce svých dnů.
Umění zpočátku napodobuje život. Pak život napodobí umění, potom život najde svou existenci v umění.
Zakladatelem pragmatismu, dodnes velmi důležitého filosofického směru, byl americký filosof, matematik a logik Charles S. Peirce (1839 - 1914). Zpochybňoval možnost dostatečného lidského poznání a pochopení světa. V nauce o poznání rozlišoval vedle přísně stanovených indukcí a dedukcí též abdukce, tvořivá přidávání hypotéz a jejich ověřování.
Pragmatismus odmítá jakékoli zbytečné a vyumělkované konstrukce a klade důraz na to, jak se cokoli prokazuje a opodstatňuje v praxi. Peirce zdůrazňoval též morálku, jeho pokračovatelé ovšem už méně. Tak jak je dnes pragmatismus běžně chápán, k morálce proto příliš nepřihlíží a klade důraz spíše na účelovost a úspěšnost lidského konání. Zjednodušeně řečeno, správné je to, co se osvědčuje, lidově řečeno účel světí prostředky.
Nejvýznamnějšími Peircovými přímými pokračovateli byli Wiliam James a John Dewey.
Citáty:
V mém zatraceném mozku je zádrhel, který mi brání myslet tak, jak myslí ostatní.
Nepředstírejme, že ve filosofii pochybujeme o tom, o čem nepochybujeme v srdci.
Připouštím, že špatná poezie je nepravdivá, ale nic není pravdivějšího než pravdivá poezie.
Hypotéza o Bohu je zvláštní, protože předpokládá nekonečně nepochopitelný objekt, přestože každá hypotéza jako taková předpokládá, že její objekt v ní bude skutečně pojat.
Podstatou víry je vytvoření návyku.
V dedukci je mysl pod nadvládou zvyku nebo asociace, na jejímž základě obecná myšlenka v každém případě naznačuje odpovídající reakci.
Skutečné je to, k čemu by dříve či později informace a uvažování nakonec vedly, a co je tedy nezávislé na mých a vašich rozmarech.
Každý nový pojem se v mysli objevuje nejprve v úsudku.
Nelze nezávidět člověku, který dokáže zavrhnout rozum, i když víme, jak to nakonec musí dopadnout.
Veškerý vývoj, který známe, postupuje od nejasného k určitému.
Vědce někdy zarazí, ţe filosofové se méně snažili zjistit, jaká jsou fakta, než aby pátrali po tom, jaká víra je nejvíce v souladu s jejich systémem.
Pochybnosti jsou nepříjemný a nespokojený stav, z něhož se snažíme vymanit.
Obecnost je nezbytnou složkou skutečnosti, neboť pouhá individuální existence či aktuálnost bez jakékoli zákonitosti je nicotná.
Velmi nadaný a plodný francouzský spisovatel Émile Zola (1840 - 1902) postupně přešel od romantismu a realismu k naturalismu. Zobrazoval lidskou společnost a jednotlivce v jejich duševní nahotě a ovlivnil tím evropskou literaturu konce 19. a počátku 20. století. Upozornil na sebe též svou angažovaností v tzv. Dreyfusově aféře, neprávem pronásledovaného a degradovaného židovského důstojníka, kterou podobně jako ve svém literárním díle vyjádřil svůj postoj k sociální problematice a lidským právům. V Rakousko-Uhersku se podobným způsobem angažoval T. G. Masaryk v Hilsnerově aféře a dalších.
Citáty:
První láska je los, který nevyhrává, ale pamatuješ si jeho číslo.
Řekne se pravda! Ale kolik zločinů bylo spácháno jejím jménem!
Se dvěma láskami v srdci, k ženě a ke krásnu, není k zoufalství pražádný důvod.
Co je láska? Mnohokrát vyprávěná prostinká pohádka.
Štěstí není možné v nevědomosti.
Bohatí muži bez zásad jsou pro moderní společnost mnohem nebezpečnější než chudé ženy bez počestnosti.
Lidé mají tvořit lidi tím, že s nimi jednají jako s lidmi.
V každé ženě je zárodek dobré manželky; jaký pán, takový krám.
Dar vidět je ještě vzácnější než dar tvořit.
Ví se vůbec v umění, kdo je blázen?
Když se mě zeptáte, co jsem přišel na tento svět dělat, odpovím vám já, umělec: jsem tu, abych žil nahlas.
Vážení lidé. To jsou ale parchanti!
Nedívejte se na mě takhle, protože si unavíte oči.
Hřích by měl být něčím znamenitým, milý hochu.
Sfoukni svíčku, nepotřebuji vidět, jak vypadají moje myšlenky.
Když pravdu pohřbíš pod zem, bude jen růst a shromáždí k sobě takovou výbušnou sílu, že v den, kdy se prodere skrz, vyhodí do povětří všechno, co jí stojí v cestě.