Rakouský psychiatr a psycholog Sigmund Freud (1856 - 1939) získal široký ohlas hlavně tím, že upozornil na význam sexuality, do té doby považované za špinavou, a proto tutlané. V jejím přílišném zdůraznění se sice mýlil, jeho koncept psychoanalýzy však byl jinak převratný a měl dalekosáhlý a nadčasově kladný význam.
Jako první plně docenil úlohu lidského podvědomí. Vytvořil koncept tří instancí lidské psychiky: pudové Ono, Já a Nadjá, přičemž Já přiřknul, že „není ve svém domě pánem“. Jeho psychoterapeutická metoda spočívala v odkrývání a uvolňování potlačených traumatických zážitků z dětství, které považoval za hlavní příčinu neurotických, delikventních a většiny ostatních psychických problémů a poruch. Své učení doplnil výkladem snů, kterým, byť dnes už částečně překonaným, smetl všechny předchozí, vesměs převážně nepodložené výklady.

Citáty:
Každý z nás dospěje ke ztrátě iluzí, které choval v mládí.
Člověk užívá své fantazie k uspokojování svých nesplněných přání.
Neomezené uspokojování všech potřeb se vnucuje jako nejlákavější způsob života, ale znamená to dávat přednost požitku před opatrností a vzápětí následuje trest.
Žárlivost je podobně jako zármutek jednou z emocí, které lze označit za normální.
Člověk bývá zřídka dobrý nebo zlý
Jak pokračujeme v životě, poznáváme meze svých schopností.
Láska? Člověk se mění z housenky v motýla, miluje-li.
Co vlastně ženy chtějí?
Lidé jsou silní, pokud hájí silnou ideu.
Milovat znamená uvolňovat napětí.
Kultura je něco, co bylo uloženo zdráhající se většině menšinou, která se dokázala zmocnit donucovacích prostředků.
Manžel je vlastně vždycky jen jakousi náhražkou milovaného muže.
Lidská bytost zůstává do jisté míry narcistická, i když už člověk našel vnější objekty pro své libido (tj. pro pud, touhu či energii, zejména sexuální, sloužící k dosahování slasti).
Války nemohou přestat, dokud národy žijí různých životních podmínkách.
Individuální svoboda není žádným kulturním statkem.
Nevědomost je nevědomost. Nevyplývá z ní žádné právo něčemu věřit.
Žádný životopis nevyjasní záhadu podivuhodného nadání, které stvořilo umělce, a nepomůže nám lépe pochopit hodnotu a působení jeho díla.
Lidé jsou málo přístupní rozumovým důvodům, protože jsou ovládáni pudovými přáními.
Kriminálník je dospělý, který se chová jako dítě.
Ani kdybychom se stali výlučně myslícími bytostmi a mohli se podívat na náš svět nezkaleným pohledem, nic by naši pozornost neupoutalo víc než existence dvou pohlaví.
Nevyjádřené emoce nikdy nezemřou. Jsou pohřbeny zaživa a později vyjdou na povrch ošklivějšími způsoby.
Nikdy nejsme tak bezbranní vůči utrpení, jako když milujeme.
Člověk by se neměl snažit své komplexy odstranit, ale dostat se s nimi do souladu; zákonitě jsou tím, co řídí jeho chování ve světě.
Stejně jako nelze nikoho nutit k víře, tak nelze nikoho nutit k nevíře.
Ctnostný člověk se spokojí s tím, že sní o tom, co ve skutečném životě dělá člověk bezbožný.
Jediný člověk, s nímž se musíte srovnávat, jste vy sami v minulosti.
Mysl je jako ledovec, pluje s jednou sedminou svého objemu nad vodou.
Výklad snů je královskou cestou k poznání nevědomé činnosti mysli.
Laik nepochybně těžko pochopí, jak lze patologické poruchy těla a mysli odstranit „pouhými“ slovy. Bude mít pocit, že se po něm chce, aby věřil v magii.
Lidé ve skutečnosti nechtějí svobodu, protože svoboda zahrnuje odpovědnost a většina lidí se odpovědnosti bojí.
První člověk, který místo kamene použil nadávku, byl zakladatelem civilizace.
Čím dokonalejší je člověk navenek, tím více démonů má uvnitř.
Vědomou mysl lze přirovnat k fontáně, která si hraje na slunci a padá zpět do velkého podzemního bazénu podvědomí, z něhož vyvěrá.

Freudův žák, též Rakušan Alfred Adler (1870 - 1937) odmítl Freudovo zdůrazňování sexuality a zaměřil se na sociálně psychologickou problematiku. Člověk je podle něj veden jednak potřebou začlenit se mezi ostatní, jednak touží nad ně vyniknout a ovládat je - ústředním lidským motivem není sexualita, ale touha po moci. „Usilování o významnost, tento pocit touhy nám vždy ukazuje, že všechny psychologické jevy v sobě skrývají pohyb, který začal pocitem méněcennosti a pokračuje snahami dostat se „nahoru“. Teorie Individuální psychologie udává, že čím je tento pocit méněcennosti silnější, tím větší je potřeba ho kompenzovat a tím vyšší jsou i ambice osobní moci.”
Adlerův koncept psychických komplexů doplnil jeho německý žák Fritz Künkel dialektickou polaritou sebestředného a nesebestředného neboli nevěcně a věcně orientovaného člověka. Věcně orientovaný člověk není necitlivý, je naopak široce citlivý a vnímavý. Pro nevěcného člověka je charakteristická selektivní, obvykle zvýšená citlivost, provázená vždy podobně výraznou selektivní necitlivostí.
Künkel též předznamenal teorii krize, podle které člověk není schopen se výrazně změnit, pokud se nedostane do psychických problémů. Čím je krize větší, tím větší možnost mu ke změně poskytuje.

Citáty:
Následujte své srdce, ale vezměte si s sebou mozek.
V naší kultuře dokáže být slabost poměrně mocnou zbraní.
Jedna z nejobdivuhodnějších lidských vlastností je schopnost obrátit zápory v klady.
Hlavním životním nebezpečím je, že můžete přijmout příliš mnoho věcí.
Jediní normální lidé jsou ti, které moc dobře neznáte.
Překonávání obtíží vede k odvaze, sebeúctě a poznání sebe sama.
Nejsme určováni svými zkušenostmi, ale jsme sami určováni významem, který jim přikládáme; a pokud bereme konkrétní zkušenosti za základ svého budoucího života, je téměř jisté, že se do jisté míry budeme mýlit.
Geniální jedince obdivujeme, bohatým závidíme, mocných se bojíme, ale důvěřujme pouze lidem s charakterem.
Vždy je snazší bojovat za své zásady než podle nich žít.
Z deprese se můžete vyléčit, když každý den začnete hned ráno přemýšlet o tom, jak někomu jinému uděláte radost.
Vidět očima druhého, slyšet ušima druhého, cítit srdcem druhého. Prozatím se mi to zdá jako přípustná definice toho, čemu říkáme sociální cítění.
Člověk, který se nezajímá o své bližní, má v životě největší potíže a poskytuje druhým největší újmu.
Nejdůležitějším úkolem pedagoga, dalo by se říci jeho svatou povinností, je dohlédnout na to, aby žádné dítě nebylo ve škole znechuceno a aby dítě, které přichází do školy již znechucené, získalo prostřednictvím školy a svého učitele zpět zájem a sebevědomí. To jde ruku v ruce s posláním vychovatele, neboť vzdělávání je možné pouze s dětmi, které do budoucnosti hledí s nadějí a radostí

Dalším významným Freudovým žákem-odpadlíkem se stal švýcarský psychiatr a psycholog Carl Gustav Jung (1875 - 1961). Jeho největším přínosem bylo rozšíření Freudova individuálního podvědomí na podvědomí (v jeho terminologii nevědomí) kolektivní, a rozpracování lidských polovědomých až nevědomých pudů, potřeb, instinktů, a představ, jak je už nastínil nejen romantismus, ale též pohádky, řecká mytologie a jiné. Označil je za archetypy a přiznal jim mimořádnou emocionální a motivační sílu.
Pro Junga je kromě jiného příznačný jeho výklad úspěšnosti fašismu a nacismu. Je ovšem poněkud přeexponovaný, protože řada lidí mu nepodlehla: „Kdo by si byl v roce 1900 pomyslel, že o třicet let později se budou v Německu dít takové věci, jaké se tam dnes dějí? Uvěřili byste, že celý národ vysoce inteligentních a kultivovaných lidí může být uchvácen fascinující silou archetypu? Viděl jsem to přicházet a dovedu to pochopit, protože znám sílu kolektivního nevědomí.“ Pozoruhodný je též Jungův koncept psychicky integrovaného „individuovaného“ člověka, který je sice propojen s vnějším světem i s osobním a kolektivním nevědomím, avšak oprostil se od závislosti na lidském okolí a má nad vnějším světem i sám nad sebou nadhled.

Citáty:
Osobnost se vyvíjí v průběhu života z těžko znatelných nebo i neznatelných zárodečných vloh a teprve naše činy ukáží, kdo vlastně jsme.
Emoce jsou nakažlivé.
Mučiteli se stávají ti, kdo byli mučeni.
Na prostředí člověka, zejména na děti, nepůsobí nic duševně hůř než nežitý život rodičů.
O něčem skutečně novém by se mohlo mluvit teprve tehdy, až by nastal ten nepředstavitelný případ, že by rozum, lidskost a láska dobyly trvalého vítězství.
Co se týče nejzákladnějších věcí, nic nevíme.
Zcela prapůvodní skutečnost, že člověk předpokládá totožnost vlastní psychologie s psychologií druhého, ztěžuje nebo znemožňuje správné pochopení ženské mentality.
Psychologie nahrazuje svévolné mínění, onen pramen nevyléčitelných nedorozumění, která pustoší manželství naší doby.
Vysoký ideál výchovy k osobnosti by se neměl aplikovat na děti.
Velká energie vychází jen z patřičně velkého napětí protikladů.
Fanatismus je vždy příznakem potlačeného pochybování.
Intuice je jakýsi druh vnímání, které nejde přesně přes smysly, ale jde cestou nevědomí.
Intuice je funkce, kterou vidíte za roh, což ve skutečnosti nemůžete udělat, ale ona to udělá za vás a vy jí důvěřujete.
Existuje-li něco, co chcete změnit u svého dítěte, nejprve se zamyslete, zda to není něco, co byste měli změnit u sebe.
Nevědomí je příroda a příroda nikdy nelže.
Teorie mi starosti nedělají, ale ve velké míře mi je dělají fakta.
Náboženství jsou psychoterapeutické systémy.
Jediným smyslem lidské existence je zapalovat světlo v temnotách obyčejného bytí.
Kde vládne láska, tam není snaha o získání moci, a kde převládá moc, tam chybí láska.
Jste to, co děláte, ne to, co říkáte, že budete dělat.
Sny jsou pro mě součástí přírody, která nemá v úmyslu klamat, ale vyjadřuje něco, jak nejlépe umí.
Sen, který není pochopen, zůstává pouhou událostí; pochopený se stává živým zážitkem.
I ta nejmenší věc, která má smysl, má v životě větší cenu než ta největší bez něj.
Pokud člověk ví víc než ostatní, stává se osamělým.
Nic nemá psychologicky silnější vliv na děti než neprožitý život rodičů.
Lituji mnoha hloupostí, které pramenily z mé tvrdohlavosti, ale bez této vlastnosti bych nedosáhl svých cílů.
Tam, kde vládne láska, není vůle k moci, a tam, kde převládá moc, chybí láska.
Vytvoření něčeho nového se neuskutečňuje intelektem, ale hravým instinktem působícím z vnitřní nutnosti.
Ani šťastný život se neobejde bez určité míry temnoty a slovo šťastný by ztratilo svůj význam, kdyby nebylo vyváženo smutkem.
Změna musí skutečně začít u jednotlivce; může to být kdokoli z nás. Nikdo si nemůže dovolit rozhlížet se kolem sebe a čekat, až někdo jiný udělá to, co se mu samotnému udělat nechce.