Pravda se musí neustále opakovat, protože také blud se kolem nás neustále šíří, a hlásají ho nejen jednotlivci, ale i davy.
Johann W. Goethe

Reaguji na jinak skvělý článek kolegy blogera Kamila Polácha O soudním smíru, smírčích soudech a zakázaných blogerech. Postavil se na stranu Jana Hnízdila a dalších dvou blogerů, které redakce Aktuálně „odstřihla“, jak se tomu říkalo za normalizace. V tom s ním nesouhlasím. Stojí zřejmě na pozicích (neo)liberální demokracie, já ne.

Tvrdím, že demokracie je jen jedna a že žádné přívlastky nepotřebuje. Odvolávám se v tom na své: Masaryk napsal, že „liberalismus české svědomí neumlčí“ a že „demokracie pracuje pluhem, ale někdy musí užít meče“. Čapek, že „demokracie je sice krásná věc, ale některé věci by se měly zakázat“. Havlíček byl sice duší liberál, avšak věřím, že v tomto by se mnou byl zajedno.

Je cenzura a "cenzura" a je svoboda a "svoboda". "Svobody" bez odpovědnosti je tu dnes příliš. Když jsem 17. listopadu viděl v televizi na Staroměstském náměstí srocené odpírače očkování proti covidu a mezi nimi i lékaře, bylo mi z toho skoro zle.

Na zákazy přitom zdaleka nejsem necitlivý. V padesátých letech komunisté „odstřihli“ oba mé rodiče a dodnes vidím, jak těžce to nesli. Dodnes vidím kolegu Jana Vanýska, prvotřídního psychiatra, jak se na počátku normalizace vrací z prověrky a zdrcen mi říká „vyrazili mě“. Stále vidím, jak o něco později dopadali moji přátelé charitsté (a stále se stydím, že jsem se k nim nepřidal).

Lékař Jan Hnízdil a ti dva další jsou ovšem jiná věc. Nestáli stran covidu na pozici rozumu a pravdy, ale stáli na pozici populistických bludů. Odetnout je „mečem“ proto bylo namístě.