V poválečné době vzbudily kladný ohlas zejména publikace německoamerického hlubinného psychologa a sociálního filosofa Ericha Fromma (1900 - 1980). Včlenil psychologii do marxismu, v jeho pojetí ovšem oproštěnou od většiny Marxových omylů.
Frommovy základní teze naznačují již názvy jeho knih: Strach ze svobody, Psychoanalýza a náboženství, Zen-buddhismus a psychoanalýza, Zdravá společnost, Umění milovat, Lidské srdce, Anatomie lidské destruktivity, Mít či být a Umění naslouchat.

Citáty:
Odcizení, jak je nacházíme v moderní společnosti, je téměř úplné. Proniká vztahem člověka k práci, k věcem které konzumuje, ke státu, k bližním i k sobě samému.
Člověk vytváří svět věcí, jaký nikdy předtím neexistoval. Vytváří složitý společenský stroj ke správě technické mašinérie, kterou zkonstruoval, avšak to vše je nad ním a přes něj.
Člověk se necítí jako tvůrce a centrum, ale jako otrok Golema, který je dílem lidských rukou. Čím gigantičtější a mocnější jsou síly, které uvolnil, tím se jako lidské bytí cítí bezmocnější.
Abychom se bránili hlouposti, k tomu nepotřebujeme víc intelektu, ale jiný druh charakteru: potřebujeme nezávislé lidi, kteří vyhledávají dobrodružství a milují život.
Člověk není věc; stane-li se věcí, je zničen. Než však k tomu dojde, stává se zoufalcem, desperátem a odpůrcem života.
Láska je jediná a uspokojivá odpověď na otázku lidského bytí.
Láska je aktivní péče o život a růst toho, co milujeme. Kde tato aktivní práce chybí, tam není láska.
Čím hlubší poznání, tím větší láska.
Člověk se může spoléhat sám na sebe, nepotřebuje žádných zjevení a žádné církevní autority k tomu, aby věděl, co je dobré a co je zlé.
Dobrý život není život bez námahy. Bez námahy se nedá dojít k věcem, keré jsou v životě podstatné.
Nebyl-li někdo schopen dát smysl svému vlastnímu životu a pokouší se o to prostřednictvím dětí, nutně ztroskotá jak v sobě, tak v dětech.
Dávat je největší výraz moci.
Svoboda není nic jiného než schopnost následovat hlas rozumu, zdraví, dobrotivosti a svědomí proti hlasu iracionálních vášní.
Přes naši nesmírnou touhu po lásce považujeme za důležitější téměř vše kromě lásky.
Člověk má sklon k destruktivnímu a sadistickému násilí právě proto, že je člověkem, že není věcí, a že se tedy musí pokusit život aspoň zničit, nemůže-li ho vytvářet.
Svoboda člověka záleží v jeho možnosti volit mezi existujícími reálnými alternativami.
Člověk je jediný živočich, pro kterého je jeho vlastní bytí problémem, který musí řešit a kterému nemůže uniknout.
Svoboda je břemenem, je břemenem rozhodování.
Láska je akt víry, a kdo je slabý ve víře, je slabý též v lásce.
Nezralá láska říká: „Miluji tě, protože tě potřebuji.“ Zralá láska říká: „Potřebuji tě, protože tě miluji.“
Mateřská láska je mír. Nemusí být získaná, nemusí být zasloužená.
Člověk je sám, současně však neexistuje mimo vztahy.
Není bohatý ten, kdo má hodně, ale ten, kdo hodně dává.
Být objektivní a používat svůj rozum je možné jen tehdy, když člověk dospěje k pokoře, když se zbaví dětinských snů o vševědoucnosti a všemohoucnosti.
Je to paradoxní, ale schopnost být sám je předpokladem schopnosti milovat.
Nejdůležitější podmínkou toho, aby se v dítěti vyvinula láska k životu, je pro ně to, aby vrůstalo s lidmi, kteří milují život.
Víra v jiné vrcholí vírou v lidstvo.

Rakouský etolog a psycholog Konrad Lorenz (1903-1989) v sedmdesátých letech upozornil, že lidstvo si svými aktivitami pod sebou podřezává větev. Vyslovil osm smrtelných hříchů, které mohou vést k jeho zkáze:

1 – přelidnění Země
2 – ničení životního prostředí
3 – závod člověka se sebou samým
4 – ztráta schopnosti prožívat city
5 – genetický úpadek
6 – rozchod s tradicí
7 – rostoucí poddajnost k doktrínám
8 – zbrojení atomovými zbraněmi

Citáty:
V symbolice ovoce ze stromu poznání spočívá hluboká pravda.
Poznání, které pramení z abstraktního myšlení, vyhnalo člověka z ráje, v němž mohl neuvědoměle vyhovovat svým instinktům a dělat, co se mu zachtělo.
Člověk je jediné zvíře, které je ochotno uvěřit každému nesmyslu.
Idiotský pracovní shon člověka moderní civilizace, jemuž se nedostává času ani na skutečnou kulturu, je zvířeti naprosto cizí.
Věda stejně jako umění pedstavuje sama o sobě nespornou hodnotu. Tato hodnota je nezávislá na stranické příslušnosti lidí, kteří se jí věnují.
Krása duhy neztratila na působivosti tím, že jsme porozuměli zákonitostem lomu svě¬telného paprsku, kterým vděčí za svou existenci.
Pro druh a jeho budoucnost je vždy prospěšné, když z obou soků získá revír nebo samici ten silnější.
Každý milovník psů ví, že psa, který otročí své lovecké vášni, bohužel nelze vyléčit z jeho náruživosti ani nejlepším žrádlem.
Básníci a psychoanalytici vědí již dávno, jak jsou si láska a nenávist blízké, a že i u nás lidí je předmět lásky skoro vždy ambivalentním způsobem též předmětem agrese.
Všechny smysly a touhy Homo sapiens jsou stejně instinktivní jako chování lidí z doby kamenné.
Giordana Bruna lidé upálili, když jim řekl, že i s celou planetou jsou jen malým zrníčkemn v nespočetných obláčcích prachu.
Soupeření mezi lidmi je ničí s chladnou a ďábelskou brutalitou. Pod tlakem této konkurenční zuřivosti jsme zapomněli nejen na to, co je užitečné pro lidstvo jako celek, ale dokonce i na to, co je dobré a výhodné pro jednotlivce.
Člověk až příliš ochotně vidí sám sebe jako střed vesmíru, jako něco, co nepatří ke zbytku přírody, ale stojí mimo ni jako odlišná a vyšší bytost. Mnoho lidí lpí na tomto omylu a zůstává hluchých k nejmoudřejšímu příkazu, který kdy mudrc vyřkl, slavnému „Poznej sám sebe“ napsanému v delfském chrámu.
Jeden z nejnebezpečnějších bludných kruhů ohrožujících další existenci celého lidstva vzniká onou chmurnou snahou o co nejvyšší postavení v rámci řazeného řádu, jinými slovy bezohlednou honbou za mocí, která se snoubí s neukojitelnou chamtivostí neurotických rozměrů, jež výsledky získané moci propůjčují.
Zdá se, že člověk je chybějícím článkem mezi antropoidními opicemi a lidmi.