Nejlíp prodává dobré jméno. Aneb jak nás ekonomicky poškodili Klaus, Zeman, Babiš a jejich sou-druzi.
Renomovaná značka se prodává dobře, třeba i za znatelně vyšší cenu. Nerenomovaná značka se prodává špatně nebo se neprodává vůbec. Je to jasné a pochopí to každý. Hůř se chápou širší souvislosti.
Výrobky ze Švýcarska se prodávají výborně. Je to dáno dlouhou tradicí začínající kdesi u Kalvína, který tam v šestnáctém století nastolil přísnou morálku, a nejen pracovní. Švýcarsko také mělo štěstí, že si vždy udrželo samostatnost a že se v minulém století vyhnulo nacismu a komunismu. Mimo jiné proto dnes na rozdíl od nás není rozhádanou a rozpolcenou společností, přestože tam žijí tři jazykově různé skupiny obyvatel.
Mimo jiné proto u nás Masaryk za 1. republiky a Havel po Listopadu 1989 prosazovali morálku.
Naše dnešní Česko je špatná značka. Proto se naše výrobky, a nejen výrobky, prodávají za nízké ceny. A to jsme exportní zemí.
Mimo jiné proto jsme se po Listopadu zdaleka nedostali tam, kam jsme chtěli a kam jsme se dostat mohli.
Mohl bych pokračovat dlouhým exkurzem do minulosti, ale byl by to dnes již zbytečný pláč nad rozlitým mlékem. Nás regres začal Bílou Horou a po ní následujícím Vesfálským mírem, který nás na staletí vytlačil z evropské politiky a ze všeho na ni navazujícího dění. Trochu jsme se zvedli koncem 19. století a zejména za 1. republiky, ta však trvala jen krátce. Pak už to s námi šlo pouze z kopce, s velmi krátkými vzestupy před a po Pražském jaru a po Sametové revoluci. Po ní však nezvítězili „havloidi“ ale klausoidi, kteří prosadili pustě pravicový ekonomismus, odklon od Evropy a příklon k Východu.
Přitom jakýkoli ekonomický vzestup je vždy nutně svázán s morálkou a s celkově převažující všeobecnou kulturou. Kde jsou dnes naši Seifertové a Formanové? Tenistky naše renomé ve světě nezachrání.
Poučeni polistopadovým vývojem nyní máme šanci udělat druhou Sametovou revoluci a s lepšími výsledky. Jsme v krizi, avšak jak známo, jedině krize může prolomit stereotypy. Moc ale záleží na tom, co pak.
Komunistů jsme se po dvaatřiceti (!) letech zbavili, postkomunistů ovšem ne. Prvním krokem by podle mne proto mělo být oddělit se od ostatní Východní Evropy, tj. od zemí, které na rozdíl od nás nikdy nepoznaly demokracii, a přimknout se k Evropské unii. Má sice řadu problémů a nedostatků, avšak pořád je tím nejlepším, co se nám nabízí. Nejjednodušším a vůbec prvním krokem by mělo být vystoupení z Visegrádu. Nemáme zapotřebí prosazovat v jeho rámci své (dosud obvykle nízké a sobecké) zájmy, ale máme nanejvýš zapotřebí s ní spolupracovat a přispívat k jejímu zdárnému vývoji. Opřeni o Masaryka a Havla v ní můžeme udělat spoustu dobré práce.
Můžeme se vklínit tam kam patříme, tj. mezi Německo a Rakousko.
Po letech, kdy nás až na výjimky ovládali omezenci, máme mimořádně široce a hluboce vzdělaného premiéra. Má šanci být něčím jako v Německu byla Angela Merkelová, tj. spíše nás spojovat než rozdělovat, a může nás posunout ke skutečné demokracii.
Jak to říkal Masaaryk, bez shody v základních otázkách nebude silné republiky.
Náš nový premiér to bude mít jistě nesmírně těžké. Překonat covidovou pandémii, korupci, inflaci, schodek ve státním rozpočtu a nově navýšené rozdíly mezi chudými a bohatými ovšem nebude těžší než překonat vliv postkomunistů, zejména těch modrých.
(V „dobré značce“ Německu, které je o krok dál než my, je nyní levicová a zelená vláda, a prosperitu to tam nesníží. U nás jsou sociální demokrati a Zelení na dně.)
Nejtěžší však pro něj bude překonat postkomunismus v sobě samém. Více nebo méně ho v sobě máme všichni, a již staří Řekové věděli, jak těžké je poznat a napravit sám sebe.
Výrobky ze Švýcarska se prodávají výborně. Je to dáno dlouhou tradicí začínající kdesi u Kalvína, který tam v šestnáctém století nastolil přísnou morálku, a nejen pracovní. Švýcarsko také mělo štěstí, že si vždy udrželo samostatnost a že se v minulém století vyhnulo nacismu a komunismu. Mimo jiné proto dnes na rozdíl od nás není rozhádanou a rozpolcenou společností, přestože tam žijí tři jazykově různé skupiny obyvatel.
Mimo jiné proto u nás Masaryk za 1. republiky a Havel po Listopadu 1989 prosazovali morálku.
Naše dnešní Česko je špatná značka. Proto se naše výrobky, a nejen výrobky, prodávají za nízké ceny. A to jsme exportní zemí.
Mimo jiné proto jsme se po Listopadu zdaleka nedostali tam, kam jsme chtěli a kam jsme se dostat mohli.
Mohl bych pokračovat dlouhým exkurzem do minulosti, ale byl by to dnes již zbytečný pláč nad rozlitým mlékem. Nás regres začal Bílou Horou a po ní následujícím Vesfálským mírem, který nás na staletí vytlačil z evropské politiky a ze všeho na ni navazujícího dění. Trochu jsme se zvedli koncem 19. století a zejména za 1. republiky, ta však trvala jen krátce. Pak už to s námi šlo pouze z kopce, s velmi krátkými vzestupy před a po Pražském jaru a po Sametové revoluci. Po ní však nezvítězili „havloidi“ ale klausoidi, kteří prosadili pustě pravicový ekonomismus, odklon od Evropy a příklon k Východu.
Přitom jakýkoli ekonomický vzestup je vždy nutně svázán s morálkou a s celkově převažující všeobecnou kulturou. Kde jsou dnes naši Seifertové a Formanové? Tenistky naše renomé ve světě nezachrání.
Poučeni polistopadovým vývojem nyní máme šanci udělat druhou Sametovou revoluci a s lepšími výsledky. Jsme v krizi, avšak jak známo, jedině krize může prolomit stereotypy. Moc ale záleží na tom, co pak.
Komunistů jsme se po dvaatřiceti (!) letech zbavili, postkomunistů ovšem ne. Prvním krokem by podle mne proto mělo být oddělit se od ostatní Východní Evropy, tj. od zemí, které na rozdíl od nás nikdy nepoznaly demokracii, a přimknout se k Evropské unii. Má sice řadu problémů a nedostatků, avšak pořád je tím nejlepším, co se nám nabízí. Nejjednodušším a vůbec prvním krokem by mělo být vystoupení z Visegrádu. Nemáme zapotřebí prosazovat v jeho rámci své (dosud obvykle nízké a sobecké) zájmy, ale máme nanejvýš zapotřebí s ní spolupracovat a přispívat k jejímu zdárnému vývoji. Opřeni o Masaryka a Havla v ní můžeme udělat spoustu dobré práce.
Můžeme se vklínit tam kam patříme, tj. mezi Německo a Rakousko.
Po letech, kdy nás až na výjimky ovládali omezenci, máme mimořádně široce a hluboce vzdělaného premiéra. Má šanci být něčím jako v Německu byla Angela Merkelová, tj. spíše nás spojovat než rozdělovat, a může nás posunout ke skutečné demokracii.
Jak to říkal Masaaryk, bez shody v základních otázkách nebude silné republiky.
Náš nový premiér to bude mít jistě nesmírně těžké. Překonat covidovou pandémii, korupci, inflaci, schodek ve státním rozpočtu a nově navýšené rozdíly mezi chudými a bohatými ovšem nebude těžší než překonat vliv postkomunistů, zejména těch modrých.
(V „dobré značce“ Německu, které je o krok dál než my, je nyní levicová a zelená vláda, a prosperitu to tam nesníží. U nás jsou sociální demokrati a Zelení na dně.)
Nejtěžší však pro něj bude překonat postkomunismus v sobě samém. Více nebo méně ho v sobě máme všichni, a již staří Řekové věděli, jak těžké je poznat a napravit sám sebe.