Rakouskobritský filosof Karl Raimund Popper (1902 - 1994) svým učením, které označil za kritický racionalismus, rozvinul zejména Sokrata, Platona a Masaryka. Přispěl tím k liberalizaci soudného myšlení. V knize Otevřená společnost a její nepřátelé charakterizoval uzavřenou společnost jako opírající se o přírodní a vžité síly ovládající lidskou mentalitu. Otevřenou společnost charakterizoval jako neustále se vyvíjející, v podstatě zdravou a podporující duševní schopnosti člověka. Starověký přechod od uzavřené společnosti k otevřené společnosti lze podle něj považovat za jednu z nejhlubších revolucí, jaké kdy lidstvo prodělalo: „Řekové pro nás započali onu velkou revoluci, která je dosud zřejmě na svém počátku.“ V noetice zaujal tvrzením, že teorie a hypotézy nelze pouze ověřovat, ale též vyvracet, „falzifikovat“. Zejména v humanitních oborech ověřování nikdy nevede k plné jistotě a někdy stačí jedno vyvrácení a vše se zhroutí.

Citáty:
Fakta sama o sobě nemají smysl, mohou ho nabýt pouze skrze naše rozhodnutí. Princip indukce musí být syntetickým výrokem, to je tvrzením, jehož negace není protichůdná, ale logicky možná.
Teorie se stávají ideologiemi, dokonce i ve fyzice a biologii.
Velcí muži mohou dělat velké chyby; někteří z největších vůdců minulosti podporovali vytrvalý útok na svobodu a rozum. Jejich vliv je zpochybňován příliš zřídka.
Tzv. paradox svobody je argument, že svoboda ve smyslu absence jakékoli omezující kontroly musí vést k velmi velké zdrženlivosti.
Méně známý je paradox tolerance: neomezená tolerance musí vést k zániku tolerance.
Každé řešení nějakého problému vytváří nové nevyřešené problémy. Nemůžeme rozumně usilovat o jistotu.
Když mluvím o rozumu nebo racionalismu, mám na mysli jen přesvědčení, že se můžeme učit kritikou našich chyb a omylů, zejména kritikou ostatních a nakonec také sebekritikou.
Racionalista je prostě někdo, pro koho je důležitější se učit než se ukázat jako nositel pravdy.
Jsme sociální stvoření až do nejzazšího nitra naší bytosti.
Existuje mnoho obtíží, které brání rychlému šíření uměřenosti.
Lidé si nejsou rovni, můžeme se ale rozhodnout za rovnost bojovat
Každá snaha zřídit nebe na zemi plodí peklo.
Dějiny nejsou přece „jinde“! Jsou tady, děláme je my všichni; jejich součástí je naše každodenní dobré či špatné počínání; život není vně dějin a dějiny nejsou vně života.
Dějiny mocenské politiky nejsou nic jiného než dějiny mezinárodního zločinu. Těmto dějinám se učí ve školách a mnozí z největších zločinců jsou prezentováni jako hrdinové.
Ačkoli považuji náš politický svět za to nejlepší, o čemž máme jakékoli historické znalosti, měli bychom si dávat pozor na to, abychom tuto skutečnost přisuzovali demokracii nebo svobodě.
Je nesprávné a nebezpečné vychvalovat svobodu tím, že lidem říkáte, že jakmile budou svobodní, určitě budou v pořádku.
O demokracii nebo svobodě můžeme říci jen to, že dávají našim osobním schopnostem trochu větší vliv na náš blahobyt.
Chápat demokracii jako vládu lidu je fikce. Demokracie je nicméně požehnaná, protože umožňuje vládu bez násilí a krveprolití a novými volbami umožňuje nahradit jednu vládu vládou jinou.
Čím víc se budeme učit o světě a čím hlouběji se budeme učit, tím vědomější, konkrétnější a formulovanější budou naše znalosti toho, co nevíme, naše znalosti naší neznalosti.
Hlavní zdroj naší nevědomosti spočívá ve skutečnosti, že naše znalosti mohou být pouze konečné, zatímco naše nevědomost musí být nutně nekonečná.
To nejlepší, co se člověku může stát, je najít problém, zamilovat si ho a žít ve snaze ho vyřešit, pokud se neobjeví jiný, ještě láskyplnější.
Podle mého názoru je snaha o jednoduchost a srozumitelnost morální povinností všech intelektuálů: nedostatek srozumitelnosti je hřích a okázalost je zločin. Máme právo netolerovat netolerantní.
Použití násilí je ospravedlnitelné pouze za tyranie, která znemožňuje reformy bez násilí, a mělo by mít jediný cíl, a to nastolit stav, který umožní reformy bez násilí.
Měli bychom si uvědomit, že pokud Sokratés požadoval, aby vládli nejmoudřejší muži, jasně zdůraznil, že tím nemyslel učené muže. Moudrost, kterou měl na mysli, byla jiného druhu. Bylo to prostě uvědomění: Jak málo toho vím!
Zajímám o vědu a filozofii jen proto, že se chci dozvědět něco o hádance světa, v němž žijeme, a o hádance lidského poznání tohoto světa. A věřím, že jen oživení zájmu o tyto hádanky může vědy a filozofii zachránit před obskurní vírou ve zvláštní schopnosti odborníka a v jeho osobní znalosti a autoritu.
Otevřená společnost je taková, v níž se lidé naučili být do jisté míry kritičtí k tabu a zakládat svá rozhodnutí na autoritě vlastní inteligence.
Stali jsme se tvůrci svého osudu, když jsme se přestali vydávat za jeho proroky. Válka idejí je řecký vynález. Je to jeden z nejdůležitějších vynálezů, které kdy byly učiněny. Možnost bojovat slovy a myšlenkami namísto boje mečem je totiž samotným základem naší civilizace, a zejména všech jejích právních a parlamentních institucí.
Hra vědy je v zásadě bez konce. Ten, kdo jednoho dne rozhodne, že vědecká tvrzení nevyžadují žádné další zkoušky a že je lze považovat za definitivně ověřená, ze hry odstupuje.
Každý intelektuál má zcela zvláštní odpovědnost. Má výsadu a možnost studovat. Na oplátku dluží svým bližním, aby výsledky svého studia prezentoval co nejjednodušeji, nejjasněji a nejskromněji. To nejhorší, čeho se intelektuálové mohou dopustit, je snaha stavět se vůči svým bližním do role velkých proroků a ohromovat je záhadnými filozofiemi. Kdo nedokáže mluvit jednoduše a jasně, neměl by říkat nic a pracovat tak dlouho, dokud toho nebude schopen.
Hodnota inteligence pro přežití spočívá v tom, že nám umožňuje vyhubit špatnou myšlenku dříve, než myšlenka vyhubí nás