Když jsem před nedávnem zaslechl výrok guvernéra ČNB (ekonomisty a postkomunisty spřízněného se Zemanem) Jiřího Rusnoka o tom, že bychom na rozdíl od technických oborů neměli podporovat ty humanitní, trpce jsem se pousmál. Nejsem si jistý, zda vědomě či nevědomě, ale zřejmě vědomě parafrázoval bývalého komunistického premiéra s trestní minulostí Lubomíra Štrougala, který propagoval technickou inteligenci a humanitně vzdělanou inteligenci zatracoval. Stejně jako všichni komunističtí papaláši před ním, neboť pro ně byla nebezpečná. A stejně jako všichni postkomunističí papaláši po něm.

Toto Rusnokovo expozé je o to absurdnější, že přišlo v době, kdy vzpomínáme na Václava Havla. Počátkem devadesátých let si u nás významní političtí a kulturní představitelé „podávali dveře“ a pak už to šlo jen od deseti k pěti. Jedním z posledních byl v roce 2009 americký prezident Barack Obama. Od tehdy už exprezidenta Havla dostal darem obraz a sám mu věnoval také nevšední dar. V projevu na pražském hradním nádvoří mimo jiné řekl: „Za mnou je socha hrdiny českého národa Tomáše Masaryka. V roce 1918 poté, kdy Amerika slíbila podporu nezávislosti Československa, Masaryk hovořil v Chicagu k davu čítajícímu sto tisíc lidí. Nemyslím si, že bych mohl tento rekord překonat, ale jsem hrdý na to, že jsem následoval jeho kroky z Chicaga do Prahy.“

Havel a Masaryk popírači humanitní inteligence nebyli, ale právě naopak. Na rozdíl od Rusnoka si uvědomovali, že má-li se republika povznést, tak jedině celkově.

Kolik postkomunistů neboli „modrých svazáků“ je dodnes v ODS?

Po roce 1989 jsme celkově upadali a mělo to i silné ekonomické následky. Jaké má teď ve světě jméno „Czech republic“?

Kde nekypí osvícená kultura a všeobecná vzdělanost, nekypí dobrého téměř nic. Spíš tam kypí špína.