Přinejmenším od konce 2. světové války se na Západě věnuje velká pozornost tomu, co se označuje za evropské, resp. euroamerické hodnoty. Dodnes však zde přetrvává i velký problém: co se jimi vlastně myslí, co se jimi proklamuje? Je až neuvěřitelné, jak rozdílně jsou stále chápány a jak málo zdařilých pokusů o jejich výčet a vymezení bylo dosud učiněno. Vycházejí ze Všeobecné deklarace lidských práv vyhlášené Valným shromážděním Organizace spojených národů v r. 1948, a jako evropské byly formulovány v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané představiteli vlád členů Rady Evropy v r. 1950. V roce 1961 byla přijata Evropská sociální charta (de facto smlouva), která byla opakovaně revidována a doplňována, naposledy v roce 1996 v podobě Revidované evropské sociální charty, v souhrnu vyjádřené těmito ustanoveními:

1. Každá osoba musí mít příležitost získat prostředky ke svému živobytí prací, kterou si svobodně zvolí.
2. Všichni pracovníci mají právo na spravedlivé pracovní podmínky.
3. Všichni pracovníci mají právo na bezpečné a zdravé pracovní podmínky.
4. Všichni pracovníci mají právo na spravedlivou odměnu, která zajistí jim a jejich rodinám slušnou životní úroveň.
5. Všichni pracovníci a zaměstnavatelé mají právo na svobodu sdružování v národních a mezinárodních organizacích k ochraně jejich hospodářských a sociálních zájmů.
6. Všichni pracovníci a zaměstnavatelé mají právo kolektivně vyjednávat.
7. Děti a mladé osoby mají právo na zvláštní ochranu před fyzikálními a morálními riziky, kterými jsou vystaveni.
8. Zaměstnané ženy v případě mateřství mají právo na zvláštní ochranu.
9. Každá osoba má právo na přiměřené prostředky odborného poradenství pro volbu povolání s cílem získat pomoc při volbě povolání, které by odpovídalo jejich osobním schopnostem a zájmům.
10. Každá osoba má právo na vhodné způsoby odborné přípravy.
11. Každá osoba má právo využít všech možných opatření, které jí umožní požívat nejlepší dosažitelné úrovně zdraví.
12. Všichni pracovníci a osoby, které jsou na nich závislé, mají právo na sociální zabezpečení.
13. Kdokoliv, kdo je bez dostatečných prostředků, má právo na sociální a zdravotní pomoc.
14. Každý má právo využívat služeb sociální péče.
15. Zdravotně postižené osoby mají právo na nezávislost, sociální integraci a účast v životě společnosti.
16. Rodina jakožto základní jednotka společnosti má právo na vhodnou sociální, právní a hospodářskou ochranu k zajištění jejího plného rozvoje.
17. Děti a mladé osoby mají právo na přiměřenou sociální, právní a hospodářskou ochranu.
18. Příslušníci jakékoliv smluvní strany mají právo na území jiné smluvní strany přijmout jakékoliv výdělečné zaměstnání na základě rovnosti se státními příslušníky této smluvní strany, s výhradou omezení založených na vážných důvodech hospodářského nebo sociálního charakteru.
19. Migrující pracovníci, kteří jsou příslušníky smluvní strany, a jejich rodiny mají právo na ochranu a pomoc na území jakékoliv jiné smluvní strany.
20. Všichni pracovníci mají právo na rovné příležitosti a stejné zacházení v otázkách zaměstnání a povolání bez diskriminace z důvodu pohlaví.
21. Pracovníci mají právo na to, aby byli v podniku informováni a aby se s nimi jednalo.
22. Pracovníci mají právo účastnit se stanovování a zlepšování pracovních podmínek a pracovního prostředí v podniku.
23. Každá starší osoba má právo na sociální ochranu.
24. Všichni pracovníci mají právo na ochranu v případech skončení zaměstnání.
25. Všichni pracovníci mají právo na ochranu svých nároků v případě insolventnosti jejich zaměstnavatele.
26. Všichni pracovníci mají nárok na důstojnost v práci.
27. Všechny osoby s povinnostmi k rodině a osoby, které jsou nebo si přejí být zaměstnané, mají právo tak činit, aniž by byli diskriminováni a pokud možno bez konfliktu mezi jejich zaměstnáním a rodinnými povinnostmi.
28. Zástupci pracovníků v podniku mají právo na ochranu proti aktům, které je poškozují, a mají jim být poskytnuty přiměřené možnosti k výkonu jejich funkcí.
29. Všichni pracovníci mají právo na to, aby byli informováni o kolektivním propouštění a aby s nimi bylo jednáno v rámci procedury kolektivního propouštění.
30. Každý má právo na ochranu proti chudobě a sociálnímu vyloučení.
31. Každý má právo na bydlení.

Univerzálně platnými, nadčasovými, navzájem spjatými a souladnými hodnotami, tedy tím, co je prověřeno dějinami, čeho je možno si cenit a vážit, co odpovídá bytostným lidským potřebám a k čemu by proto lidstvo mělo směřovat, jsou zejména:

1. Vzdělanost
jednotlivců i celých společností byla pro zdárný vývoj lidstva vždy považována za rozhodující, a jako výchozí hodnota jí zůstává dodnes. Je odvislá od množství informací, kterými daný jedinec, skupina nebo společnost disponuje, musí to však být informace podložené, věrohodné a pro daná témata pokud možno vyčerpávající. Jak se ovšem v posledních desetiletích ukazuje, nedostatek informací má neméně negativní důsledky jako jejich nadbytek, zejména pokud jsou prostoupeny informacemi nepodstatnými, zavádějícími a klamnými.

2. Soudnost
neboli nezkreslující myšlení a pociťování je přinejmenším stejně důležitou podmínkou pro formulování správných nebo k správnosti se přibližujícím konkrétním i obecným závěrům. Promítá se prakticky do veškerého lidského počínání; velkou roli hraje zejména v humanitních oborech včetně makroekonomiky a ekologie. Jak ukazují příklady z dějin i ze současnosti, je relativně nezávislá na lidské inteligenci a její nutnou, byť nejobtížněji naplnitelnou podmínkou je individuální až celospolečenské sebepoznání a sebenáhled.

3. Morálka
neboli konkretizovaná etika je další nejdůležitější podmínkou zdárného vývoje každé společnosti. Nesčetné příklady jejího zdůrazňování z různých míst a z různých dob vývoje lidstva vykazují společné základní rysy, nezávislé na místě a čase. Je svázána s pravdomluvností a otevřeným svědomím. Zamlčování pravdy, stejně jako demagogie a lhaní jejich původcům přináší pouze úzké a téměř vždy jen dočasné výhody.

4. Svoboda
je ze všech lidských hodnost nejatraktivnější, a je proto i uváděna nejčastěji a nejhlasitěji. Nesmí však být chápána jako bezbřehá, neboť musí být provázena poznanými a uznanými omezeními a především ji vyvažující odpovědností. Nesmí zvýhodňovat některé jedince, skupiny nebo národy na úkor jiných. Mimořádně důležitou součástí svobody je mír. Nesváry a války jsou vyvolávány zejména lidmi vnitřně nesvobodnými

5. Rovnost lidí
není totožná s rovností, jak je uvedena v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí“. Lidé si nejsou rovni svými schopnostmi a není ani možné zamezit rozdílům daným prostředími, ve kterých se narodili a vyrůstali. Jejich lidská práva však stejná jsou. Rovnost etnik, ras a pohlaví by měla být považována za samozřejmou, o rovnosti před zákony nemluvě.

6. Solidarita
je pojem opravující Velkou francouzskou revolucí vyhlášený pojem bratrství. Lidé vyjma sourozenců nejsou si bratry a sestrami; měli by být ovšem podobně jako sourozenci vůči sobě solidární. Na jedné straně platí, že vstřícnost se těm, kdo jí nešetří vyplácí, na druhé straně ji však není možno uplatňovat vůči lidem, kteří si ji nezaslouží. Mezinárodní solidarita se nevylučuje s přirozeným vlastenectvím ani s úsilím o prospěch, štěstí a sebevědomí vlastního národa.

7. Uměřenost
je pojem spojovaný hlavně se Sokratem, její prospěšnost však byla známa už před ním. Znamená uvažování a jednání, které je adekvátní daným okolnostem. Zdaleka ne vždy znamená „zlatou střední cestu“, ale mnohdy je tomu naopak, neboť za určitých okolností je třeba jít ke kořenům dané problematiky, tj. být radikální. Opakem uměřenosti jsou populismus a extremismus, které jsou projevem nesoudnosti a páchají a v minulosti napáchaly velké škody.

8. Velkorysost
úzce souvisí s tím, co je označováno za formát člověka, který otevírá cestu k optimálním cílům, hlavně proto, že se neutápí v nepodstatných věcech. Rozhled spojený s nadhledem je jednou z rozhodujících podmínek integrity, vnitřní harmonie a úspěšnosti jednotlivých lidí, malých a velkých lidských skupin i celosvětové společností. Duševní malost se v žádné činnosti člověka nevyplácí, prací a podnikáním počínaje a humanitním myslitelstvím konče.

9. Materiální skromnost
by měla respektovat dějinami prověřenou skutečnost, že člověk aby byl šťastný, potřebuje jen tolik, aby mohl vést důstojný život. Materiálně bohatí lidé nebývají šťastnější než lidé ostatní. Potřeba ekonomické prosperity jednotlivců i společností sice patří mezi základní lidské potřeby, má však své meze. Jak to uvedli kromě jiných Tocqueville a Dreiser, pokud se kdekoli prosadí hodnocení lidí především podle toho, jak jsou majetní, společnost to poškozuje.

10. Pracovitost
se nevylučuje s materiální skromností. Psychicky zdravý člověk je přirozeně pracovitý. Pocit životního naplnění nejvíc závisí na tom, do jaké míry se daný jedinec dokáže realizovat na úrovni odpovídající jeho schopnostem a zda je podle toho hodnocen i svým okolím. Přiměřená ctižádostivost je zdravá, nepřiměřená ctižádostivost vede v pro život důležitětých věcech ke ztrátám. Rozhodujícím kritériem naplněnosti života je to, jak kdo harmonicky žije a jakou míru harmonie předává svému okolí. Pokud má děti, nejdůležitější je, jak dobře je vychová.

11. Zdraví se ve vyspělých zemích všeobecně zlepšuje, materiální blahobyt a úbytek fyzické práce však vede k pohodlnosti a narůstá obezita, spotřeba léků, návykových látek, závislost na internetu apod. Množí se proto hlasy, že lidé ve vyspělých zemích fyzicky i duševně degenerují. Výraznou nápravu může navodit stát, podporou zdravého života a masově provozovaných sportů a fyzicky aktivních činností. U dětí a mládeže je hlavní odpovědnost na rodičích a pedagozích.

12. Náboženství
jsou důsledkem toho, že člověk potřebuje věřit v něco kladného a nadějného. Zesilují za tíživých okolností, a protože život dávných lidí nebyl lehký, upírali své oči k bohům a mylně si představovali, že jim pomohou. Jelikož se jedná o pro člověka nepoznatelnou sféru, měl by náboženskou víru dříve nebo později nahradit agnosticismus. Teismus by měl být stále méně tolerován, neboť je prostoupen mýty, které už svou pouhou existencí narušují lidské kritické myšlení, a měla by ho proto nahradit racionálně podložená etika.

13. Rodina
je institucí, jejíž hodnota se uznává od nepaměti, avšak na současném Západě vlivem jeho celkového úpadku je nyní znevažována. Nejpřesvědčivějším důkazem pro její oprávněnost jsou projevy dětí, které jasně dávají najevo, že potřebují oba rodiče a že klíčový je pro ně dobrý vztah mezi nimi. Když se jim ho nedostává, poznamenává je to obvykle na celý život, a čím jsou menší, tím víc.

14. Výchova dětí a mládeže
se sice co do významu pro společnost a její budoucnost všeobecně uznává, avšak učitelskému povolání se v mnoha zemích nedostává dostatečného ohodnocení a prestiže. Učitelé jsou nejen vychovatelé dětí a mládeže, ale celé, zejména budoucí společnosti. Náročnost studia na pedagogických fakultách by se měla zvýšit a přijímací řízení ke studiu by měla být doplněna psychologickými vyšetřeními uchazečů, testujícími nejen jejich inteligenci, ale též jejich osobnostní a morální integritu. V mateřských a základních školách by učitelé měli rozvíjet nejen znalosti dětí, ale především jejich přirozenou zvídavost, přemýšlivost a zdravý rozum, a měli by jim jít svými osobnostními kvalitami a průběžným celoživotním vzděláváním příkladem. Na středních a vysokých školách by měli dbát nejen na kvalitu výuky v daných předmětech, ale též na orientaci studentů v humanitních oborech.

15. Média
jsou nejdůležitějším zdrojem informací pro veřejnost, a proto by i na ně měly být kladeny co největší nároky, hlavně na pravdivost jimi poskytovaných zpráv a na nezkreslenou a dostatečně široce a hluboce podloženou publicistiku, neboť jsou na ně odkázáni též politici, které korigují a umožňují jim kontakt s veřejností. Nejen novináři, ale všichni, kdo vystupují na veřejnosti a ovlivňují ji, by proto měli být maximálně zodpovědní.

16. Umění
má podobně jako pedagogika, ostatní humanitní obory a politika napomáhat příznivým poměrům ve společnosti. Je pozoruhodné, že Západ se koncem 19. století dopracoval k ideovému univerzalismu a nadčasovosti a že umění se do té doby dařilo je uvádět v život, obojí však postupně a stále víc upadalo. Je nejvyšší čas vrátit se k odvěkému úkolu umění, jak ho vyjádřil již Aristoteles: má povznášet mysl, ušlechtile bavit a vyvoláváním emocionálních pohnutí paralyzovat jejich negativní vliv prostřednictvím katarze.

17. Soudnictví
včetně prokuratur a policií má sice menší význam než vlády a parlamenty, mnohdy je však jeho význam rozhodující, neboť je v rámci svého dosahu opravuje a navíc opravuje i celou společnost. Má být sice co nejvíc nezávislé, nikdy to však není plně uskutečnitelné. Velmi záleží na rozhledu a morálce jeho vykonavatelů. Zákony jsou vesměs zamýšleny jen jako obecně platné, a mohou proto v konkrétních kontextech nepřihlížet k přirozenému právu a selhávat.

18. Demokracie
je nepochybně nejlepším politickým uspořádáním společnosti, má však ze své podstaty nemalé slabiny. Je zranitelná, a tím víc, čím nižší úrovně v dané společnosti a v dané době dosahuje. Jak se však opakovaně stalo v minulosti, potlačeny byly i demokracie vyspělé, a je proto nutný neustálý boj za její udržení. Je to úkolem nejen s ní dobře smýšlejících nositelů moci, ale je to i věcí občanů, neboť svou případnou pasivitou mohou demokracii ohrozit. Ohrožuje ji též přílišný liberalismus, který ji v mnoha ohledech komplikuje a který jejím nepřátelům poskytuje prostor pro to, aby ji oslabili nebo dokonce zničili. Ve všech skutečně demokratických zemích musí výt zavedena daným podmínkám odpovídající progresívní daň.

19. Humanismus
úzce souvisí s demokracií. Podléhá však ještě víc tlaku jeho odpůrců, rekrutujících se zejména z řad morálně pokleslé pravice a extrémní levice. Pravice podporuje ekonomismus a kapitalismus, který je principiálně autokratický a de facto antidemokratický, extrémní levice podporuje socialismus, který je a vždy byl více nebo méně utopický, a proto se až na násilím udržované výjimky nikde dlouho neudržel.

20. Ohled k přírodě
je potřebný stále naléhavěji, neboť příroda vyžaduje, v jejím zájmu i v zájmu lidstva maximální ohleduplnost. Člověk se vůči ní choval vždy utilitaristicky a predátorsky, avšak dokud k tomu neměl účinné prostředky jako v současnosti a dokud na Zemi nežilo tolik lidí jako dnes, příroda to unesla. Nynější situace je jiná. Hodiny nebijí za pět minut či za minutu dvanáct, ale dvanáct, ne-li již pět minut po dvanácté.

Pokud chce být naše nová vláda skutečně demokratická a pokud se chce opravdu přiklonit k Evropské unii, musí tyto hodnoty plně respektovat. Poslouží tím nejen našim občanům, ale též sama sobě, neboť jinak se na naší politické scéně dlouhodobě neudrží.