Jak většina z nás ví, jednoho z našich nejtalentovanějších a nejúspěšnějších polistopadových spisovatelů Viewega před časem postihla těžká mozková příhoda vyvolaná prasklou aortou, a způsobila mu značné psychické oslabení, zejména mechanické paměti. Na českém spisovatelském poli tak padl jako těžce raněný voják. Byla to tragédie, která v nás jeho čtenářích nemohla vyvolat než největší a nejhlubší lítost.


Neoslabila však jeho kreativitu a vyvolala v něm radikální změnu k lepšímu, v postoji k životu i k přechozímu spisovatelskému směřování. Maně se zde nabízí přirovnání k Miloši Zemanovi, který však jako stejně silně, byť poněkud jinak oslabený zůstává stejný, resp. ještě horší než dřív. Vieweg si uvědomil, jak tragicky zahodil svůj výjimečný talent, tím, že podlehl polistopadové diktatuře trhu a stal se literárním populistou. Jako by neznal Hemingvayovo krédo, že velký spisovatel musí vycházet z čistoty svého vědomí a svědomí, že mu nesmí jít v první řadě o sebe ale o věc, a že proto nesmí psát podle toho, jak jeho tvorba „zabere“ na čtenáře, ale že musí vycházet, jak by řekla naše přední filosofka Anna Hogenová, z vlastního pramene.

Prozřetelnost ve smyslu prozření mu však nabídla nové možnosti. Jak sám ví, není již sice schopen psát romány, ale může psát povídky a novinové články. A také to je obrovské a potenciálně obrovsky prospěšné pole.

Jestli mohu, nabízím mu, aby si přečetl Masarykovo O studiu děl básnických. Kromě jiného tam najde:
„Básníci všech národů jsou tvůrci a strážci národních a politických ideálů.
Poznání pravého, velkého umělce, protože se vztahuje k ‚věcem samým‘, je tím nejlepším vystihnutím světa. Vědy jsou všeobecné, abstraktní a analytické: rozbíráme svět, rozkládáme ho na části a ty pak srovnáváme a opět sestavujeme.
Z lidsky subjektivního hlediska tíhneme k abstraktním vědám, nikoli k poznání věcí samých, k plnosti života a jednotlivých věcí.
Umělecké poznání na rozdíl od vědeckého abstrakční berlu nepotřebuje. Je bezprostředním postřehováním samotných věcí, je plastickou, smyslnou nazíravostí, která se nejvíc přibližuje k věci jak je sama o sobě, celá, celistvá a jednotná.
Umělec se nespokojuje se skořápkou, ale doniká k jádru věcí.
Vědecké poznání se historicky vyvíjí a navazuje na práci druhých, kdežto umělecké dílo je velký milník samo o sobě a pro sebe.
Umělec co geniálně poznal, poznal naprosto správně a pro všechny doby. Umělecké poznání je nejvyšší lidské poznání, a je to poznání velmi přesné, exaktní, nejexaktnější.“