Rád Vás čtu nebo poslouchám na Čr Plus, velmi si Vás vážím a skoro vždy s Vámi souhlasím. Po přečtení Vašeho článku Jan Patočka stále aktuální https://blog.aktualne.cz/blogy/karel-hvizdala.php?itemid=42784 si ovšem dovoluji neskromný dodatek:

Ideje samozřejmě vždy rozhodovaly, avšak byly a dodnes jsou různě abstraktní a i jinak velmi různé. Například Ježíšovy a feudální katolické či později liberálně demokratické protestantské, socialistické a kapitalistické, Masarykovy a Hayekovy, Špidlovy a Klausovy, Sobotkovy a Zemanovy, … a Fialovy.

Ty tři tečky jsem použil proto, že sociálně demokratické ideje byly Paroubkem, Hamáčkem a celou ČSSD tak zprofanovány, že u nás dnes jakoby vymizely. Něco velmi podobného se svého času „podařilo“ též ODS, ale na to se již téměř zapomnělo.

Umírněně levicové ideje u nás nyní chybí i proto, že současná ODS a koalice Spolu dál vytváří mýty, a věci, které by na to mohly upozorňovat, důsledně zamlčuje.

Jako protiól uvádím článek Vladimíra Špidly Proč se hlásím k levici? zveřejněný kdysi Deníkem Referendum:

„Zásadním důvodem jsou pro mě idea rovnosti (nikoliv stejnosti) a myšlenka solidarity a svobody. Znovu a znovu se člověk vrací k heslu francouzské revoluce Volnost, rovnost, bratrství. Zdá se, že i samo pořadí hodnot tohoto hesla nebylo náhodné.
Prvotní levicovou hodnotou je svoboda, osvobození od politického útlaku, osvobození od bídy. Svoboda, která dává lidské bytosti příležitost rozvinout svůj osobnostní dar. Není rozporu mezi svobodou a levicovým smýšlením,
Rovnost je odmítnutím dominance, představy, že a priori jsme lepší, tudíž nadřazení, a tudíž proto oprávnění byt nadáni formálními privilegii. Například přístupem k lepšímu zdravotnictví.
Solidarita pak je pro levici vydáním se na cestu, která akceptuje život druhého, aniž jej zařazuje do sítě účelnosti. Je to pohled, který překračuje posuzování člověka hlediskem jeho užitečnosti.
Současně je to můstek, který nás vede k solidarizování se i se životem samým. Jen další malý krok na této cestě a vystupujeme z antropocentristického pohledu, a tím akceptujeme přírodu a jiné formy života jako srovnatelně hodnotné.
Levice je mi blízká i svým konceptem netranscendentální politiky, tj. politiky, která se neodvozuje z nějakého vnějšího řádu, logiky boha, či vědecké ideologie, proto mimochodem za levici nepovažuji komunisty.
Jejich jistota, že jsou vybaveni vědeckou ideologií, která jim dává právo vést a dominovat, je spíše řadí do tábora konzervativců. V jistém slova smyslu konzeravativismus může mít i levicový nátěr, ale nemůže být levicí.
Z toho plyne, že levice je pro mne daleko širší politická koncepce než úzké politologické vymezení. Myslím si, že levice v současné době je široký emancipační pohyb sahající od levých liberálů, přes sociální demokraty k ekologům a některým náboženským proudům.
To, co mne dál vede na levici, je přesvědčení, že existuje pokrok. Jakkoliv je nyní obtížné po světových válkách jej vyjádřit se stejnou přímočarou naivitou, jako to šlo na konci 19. století. Když Jan Neruda opěvoval parní stroj slovy „kolo parou cválá“, těžko si ovšem dovedl představit tato kola cválající k Verdunu či do Osvětimi.
Jako podstatnou úlohu levice současnosti vidím znovu a znovu redefinovat pokrok. Je zřejmé, že vývoj není synonymem pro pokrok. Porok má v sobě vždy etickou složku, není pouhou změnou, nýbrž vědomým pohybem k progresivnímu humanismu. Slovy klasika: „Nejde jen o to svět vykládat, je třeba jej měnit.“
Před levicí je mnoho zásadních otázek, na které je třeba hledat odpověď ve filosofickém ale i v politickém smyslu. Nejdůležitější je, jak vystoupit ze společnosti mechanického růstu a jak při tom zajistit kvalitu lidského života. Tedy cesta od společnosti růstu ke společnosti rozvoje, který je více než absurdní veličinou, jíž říkáme HDP.
Znamená to se postavit stále se rozšiřující komodifikaci společnosti, která dělá ze stále více věcí a vztahů komoditu, tedy zboží. Tento proces je zdrojem nerovnosti i v těch oblastech, kdy ji nelze spravedlivě přijmout. Komodifikace principielně znovu a znovu vytváří vztah nadřízenosti a podřízenosti, stručně řečeno, kdo platí, poroučí.
Jistě nejsme stejní, ale jsou oblasti, kde je kategorickým imperativem zajistit prostřednictvím politiky rovnost. Jen pro příklad, takovou oblasti je zdravotnictví nebo školství, nebo právní systém.
Nevím, zda lze politicky docílit spravedlivé společnosti. Jsem skromnější, myslím, že je v lidských možnostech odstraňovat věci zjevně nespravedlivé. Konec konců to odpovídá i naší hluboké touze. Ne marně je jednou z hlavně zdůrazňovaných stránek mohutnosti Boha jeho nekonečná spravedlivost; i proto je všemohoucí.
Budoucnost před nás staví množství otázek a budoucnost není jen jedna. Velmi záleží na naší volbě: lidskou odpovědností je, abychom za všech okolností volili humanistické řešení.
Abychom nepřijali technokratickou logiku mrtvé kočky z povídky Karla Michala, která na otázku, jak stabilizovat finančně zdravotnictví, chladně odpověděla: „Staré lidi neléčit“.
Proto se hlásím k levici.“

Protože krajní levičáci jsou nenapravitelní a přes všechno zlo, které už napáchali a v jen modifikované a mírnější podobě dál páchají, napsal jsem před časem článek s názvem Proč nejsem komunistou. Vyšel na Aktuálně.cz a v Deníku Referendum:

“Navazuji na známý článek Karla Čapka a na méně známou, ale snad ještě závažnější stejnojmennou knihu kolektivu autorů (Josef a Karel Čapek, Jan Herben, František Langer, Fráňa Šrámek, Ferdinand Peroutka a další). Všichni její autoři byli příliš mírní, hlavně proto, že (počátkem dvacátých let minulého století) ještě nevěděli, v co se komunismus u nás i ve světě nakonec vyvine.
Stran KSČM jsme dnes ovšem v podobné situaci, neboť se dosud nedostala k moci a nemohla se tedy znovu plně projevit. Proto je na místě jistá nemírnost, zvláště vůči řadě mylných tezí, které komunisté dodnes neopustili:
1. Komunismus je utopií a jakákoli utopie je nebezpečná, protože je mýtem, výmyslem či nepravdou.
2. Komunismus je „rájem“, který slibovali už judaističtí, křesťanští a muslimští proroci, ale nikdy se neuskutečnil, protože je neuskutečnitelný.
3. Komunismus je v zásadním rozporu s Marxovým pojetím vývoje, neboť vývoj v konečné fázi znehybňuje.
4. Obraz komunistické společnosti komunisté nikdy dostatečně neupřesnili a dodnes se tomu vyhýbají.
5. Od svých hlavních mýtů komunisté - podobně jako křesťané a muslimové - odvozují řadu mýtů vedlejších či konkrétnějších, kterými útočí na zdravý lidský rozum snad ještě víc. Tím společnost poškozují; nepůsobí ve směru pokroku a náprav ale naopak.
6. Komunismus vychází z nereálného chápaní člověka, zejména jeho mentality, která se mění velmi pomalu a v mnoha podstatných rysech zůstává po staletí téměř neměnná.
7. Kapitalismus není nutné zrušit, lépe je pouze zmírnit jeho nejhorší formy. Zrušit ho lze jen násilím, neboť má stejně jako demokracie své přirozené obranné mechanismy. Násilí, zejména není-li plně odůvodněné, vždy vyvolává zpětné reakce, které je třeba potlačit, čímž se společnost dostává do začarovaného kruhu, jehož výsledkem je zákonitě totalita.
8. Humánní může být socialismus i kapitalismus, neboť v ideálním nebo jemu blízkém stavu se rozdíly mezi nimi stírají. Už dnes lze Švédsko či jiné sociální státy považovat za kapitalistické stejně jako za socialistické.
9. Kritika současného stavu světa a české společnosti není komunistickým specifikem, existují i jiné, nesčetné a velmi tvrdé kritické přístupy. Pokud nevycházejí z extremismu, jsou realističtější a tudíž realizovatelnější.
10. Komunismus a demokracie jsou neslučitelné, protože komunistické cíle jsou na rozdíl od demokratických nereálné. Demokracie nikdy nebude znehybnělá a nikdy ani nebude rájem.
Komunisté se dnes stejně jako v roce 1945 tváří jako čistí, avšak uplatňují podobné praktiky a velmi podobné jsou i jejich úmysly. Týká se to zejména jejich fundamentalistického křídla, reprezentovaného Miroslavem Grebeníčkem, který před časem „zametl“ kauzu svého otce týkající týrání politických vězňů, a Martou Semelovou, čelící nyní obvinění kvůli několika nehorázným výrokům.
Umírněné křídlo, reprezentované zkorumpovaným „bojovníkem proti korupci“ Jiřím Dolejšem a Miloslavem Ransdorfem, který unikl několika obviněním jen díky imunitě, je ovšem možná ještě horší, neboť je ještě pokrytečtější. Většina jeho dnešních protagonistů prokázala svou amorálnost i tím, že do KSČ vstoupila za totalitní (ne)normalizace.
Každý, kdo je členem KSČM nebo kdo ji volí či s ní sympatizuje, by si měl uvědomit, že uvedené výhrady jsou objektivně podložené a že jsou relevantní, a že by se proto nad nimi měl přinejmenším zamyslet.”

V obou uvedených periodicích vyvolal velkou diskusi a v Deníku Referendum se přes dva týdny držel v rubrice Nejdiskutovanější. Pak mi však přišel z redakce mail: „Moc se omlouváme, ale náš šéfredaktor Jakub Patočka si už nepřeje zveřejňovat Vaše texty.“

Také tehdy zřejmě byly v pozadí ideje.