O Michalu Stehlíkovi jsem toho donedávna moc nevěděl. Už před časem jsem si přečetl několik jeho článků zde na blogu Aktuálně.cz, ale připadly mi divné, sice obratně napsané, ale neuspořádané, maskovaně rozporné, jako jakási zvláštní, neucelená až zmatená a jen málo užitečného říkající mozaika. Něco jako dort pejska a kočičky, ozdobený ne dobře postaveným závěrem. Tak by snad neměla vypadat ani bakalářská práce. Takže jsem ho přestal číst.

Pak jsem se ovšem doslechl, že „Stehlík masakruje Masaryka“, že „je strašné, co o Masarykovi říká bývalý děkan FF UK Stehlík, je to zoufalé“ atd., a tak jsem coby masarykovec zbystřil a zapátral jsem po něm.
První, co mne udeřilo, byl jeho nejčtenější blog z r. 2018 Díky za prohru Jiřího Drahoše! Stojí za to něco z něho ocitovat a přidat k tomu několik poznámek:

„…Zlo zase jednou vítězně jásá. Prezidentský souboj se stal přitom bezesporu zástupným a koncentrovaným kolbištěm pohledů na naši aktuální realitu. Až tak koncentrovaným, že se v jistých momentech podobal spíše zápasu v bahně či fotbalovému derby v rámci okresního přeboru. (pozn.: koho se to zlo a bahno týkalo, Drahoše nebo Zemana?)

Povolební komentáře poražených hovoří o nevzdělaných voličích, naskakujících díky tomu na lži, výmysly a dezinformace. Dochází tak ale mimoděk k jedné nebezpečné věci – ztotožňujeme pak oněch 2,8 milionu voličů s Milošem Zemanem. Náš pohled na motivace této volby zůstává u sofistikovaných map voličské podpory staronového prezidenta kopírujících někdejší vysídlené kraje či absenci vysokoškolského vzdělání, atd. A pak, s jistým uspokojením, že jsme ‚našli klíč‘, smutně konstatujeme, že nás dohnala minulost roku 1945 či nevzdělanost výrazné části společnosti. Jako řešení se vzápětí nabízí výroky typu ‚počkat až vymřou‘, v lepším případě: ‚vzdělávat, vzdělávat, vzdělávat‘. Jen málokterý hlas přitom byl schopen nahlédnout ještě hlouběji za tyto důvody.

Zkusme se proto podívat na výsledky prezidentské volby z možná trochu nečekaného úhlu – co kdyby Jiří Drahoš vyhrál… Jsem si téměř jist, že by došlo na jedné straně k obrovské euforické úlevě, že ‚jsme porazili‘ onu koncentrovanou hloupost, lži, dezinformace a nejlépe ještě ruského medvěda s čínským drakem. Jenže poraženými by se cítily miliony občanů této země, kteří měli své důvody hlasovat jinak. A důvody jejich volby by nezmizely, naopak. A co hůř, byly by autentické a relevantní. (pozn.: opravdu relevantní?) Jedno symbolické vítězství by v horizontu příštích pěti let patrně nedokázalo kultivovat a proměnit veřejný prostor, jehož problémy jsou hlubší a těžko jednorázově řešitelné (pozn.: jen jednorázově, nedošlo by k jinému nasměrování?)…

Zatímco voliči Jiřího Drahoše (krom jiného) se budoucnosti nebojí, voliči Miloše Zemana ano. (pozn.: je tomu opravdu tak?) A to se nedá svést ani na vysídlené Němce, ani na špatnou úroveň vzdělanosti. Ukazuje to na dělítko uprostřed této společnosti – a to se nachází v sociální oblasti, v každodenních starostech, bariérách, bezvýchodnosti. Jistě, vzdělání v tom hraje roli. Ale roli hraje i to, jak se ti úspěšnější a flexibilnější chovají k těm méně šťastným! Narážím zde krom jiného na liberální povýšenost devadesátých let, která nahradila falešné státní jistoty let komunismu. A mohu dojít k jedinému – v prezidentských volbách jsme neprohráli (když zde ponechám onen plurál voliče Jiřího Drahoše) kvůli důsledkům odsunu či krachu vzdělávacího systému. Tato země prohrává díky tomu, jak jsme si poradili v systému politické demokracie s vývojem posledních třiceti let. Jak vnímají lidé realitu či chiméričnost právního státu, jak moc se bojí budoucnosti. Jak se ti ‚vzdělanější‘ chovají k ‚těm druhým‘ (pozn.: kdo je vzdělanější, Zeman nebo Drahoš?)… Personálním emblematickým vyjádřením této volby je pak symbolické setkání Václava Klause a Miloše Zemana v onen vítězný večer. Déja vu devadesátých let, propojené s aktuálním politickým úspěchem je jen historickým stvrzením dědictví – dluhu, který si neseme z první polistopadové dekády.

Musím na tomto místě poděkovat za prohru. Protože jsme vsadili na to, že lze vyhrát kampaní, jednorázovým zdůrazněním principů (pozn.: jakých?)… ‚Vyhrát o svých 200 tisíc…‘ Co jsme ale dělali těch předchozích pět let, krom lání na Miloše Zemana? Kde jsme odmítli princip, že méně vzdělaný musí být a priori zlý? (pozn.: odmítli nebo neodmítli?) Kde jsme se snažili zbavit lidi strachu? Kde jsme pochopili, že chtějí jistoty (pozn.: které nabízel Zeman?), jež nemusí být spjaty se zlobou? (pozn.: už tehdy bylo zřejmé, že Zeman je mstivý a zlý člověk) Kde jsme se zajímali, z hloubi našich pravd, o ty, kteří se bojí zítřka?

To není odpověď. To je otázka do budoucna!“ (pozn.: hlavní otázkou je, zda u nás zvítězí masarykovci, havlovci a drahošovci nebo Klausovci, Zemanovci, Babišovci a Stehlíkovci)

V článku je pro pana Stehlíka typicky uvedena řada věci, proti kterým nelze nic namítat (bez toho by to přece nešlo), ale závěr vyznívá jako obrácený naruby.

Již v době tohoto jeho prozemanovského článku bylo každému soudnému člověku a jemuž morálka nesmrdí též jasné, že Zeman je i demagog, lhář a podvodník.

Kniha Zdeňka Mahlera Masaryk, ano končí slovy: Řekni mi, co si myslíš o Masarykovi, a já ti řeknu, kdo jsi. Já dodávám: Řekni mi, co si myslíš o Zemanovi, a já ti řeknu, kdo jsi.

Zda ho podporuješ nebo masakruješ. A zda podporuješ nebo masakruješ Masaryka a Havla.

Nebo: zda jsi nebo nejsi pouhou zmanipulovanou ovcí.

(napsáno pro Přítomnost)